G l o b a l i z a c e - t r e n d y a p e r s p e k t i v y
Přežije klasický stát globalizační tlaky zejména ze strany velkých nadnárodních korporací? Anebo jsme svědky agresivního nástupu nového státu taženého nacionalismem či náboženským fundamentalismem, který bude nemilosrdně regulovat svou ekonomiku a potírat globální kulturu?
Globalizace patří v 90. letech mezi velmi módní slova. Je slovem tak frekventovaným, až se její význam rozplývá v záplavě rozmanitých problémů, s nimiž je dávána do souvislosti. Po skončení studené války se v souvislosti s globalizovanou ekonomikou vynořila řada spekulací o adekvátnosti a budoucnosti národního státu, stejně jako o vlivu nadnárodních korporací v dnešním světě.
Globalizace je všeobsáhlý a zavádějící (nicméně od 80. let vžitý a pro naši dobu velmi příznačný) pojem především proto, že jediné slovo jen těžko plně vystihne podstatu procesů, ke kterým dochází od dob průmyslové revoluce a zejména pak ve století dvacátém. Globalizace se vlastně skládá ze čtyř základních procesů: 1) primární rozvoj technologií a inovací, zejména komunikačních a informačních, 2) centrálním motorem je rozšiřující se a prohlubující se ekonomická aktivita, 3) to stimuluje pohyb myšlenek a vznik sociálního systému a globální kultury a 4) politická dimenze se vyznačuje vědomím globálních problémů a křehkosti života na Zemi.
Charakteristické pro globalizovanou civilizaci je bezprecedentní rozměr, dynamika, komplexní vzájemná závislost a ambivalence jevů. Posledně jmenovaný rys způsobuje, že globalizace vyvolává opačnou tendenci s identickým charakterem - fragmentaci (desintegraci, separatismus, heterogenitu a podobně), na což se při „horování pro či proti zapomíná. Prakticky to do pohledu na globalizaci vnáší nejistotu, nepředvídatelnost a nelinearitu a činí to z tohoto procesu především velkou metodologickou výzvu a objekt nekonečných diskusí. Jedna z velmi vyhraněných se rozpoutala kolem vlivu nadnárodních korporací.
Nové mocnosti?
Ekonomická globalizace se vyznačuje především volným pohybem zboží, investic a informací. Mobilita kapitálu se od 70. let dramaticky zvýšila. Objem financí, který prošel globálními kapitálovými trhy v letech 1976-1980, činil průměrně 95,6 miliardy USD ročně. V roce 1993 už tato částka představovala 818,6 miliardy USD. Někteří odborníci tvrdí, že růst přímých zahraničních investic (Foreign Direct Investment - FDI) pohání globální ekonomický růst více než mezinárodní obchod. FDI sice dosahují značného objemu a růstu (ze dvou bilionů USD v roce 1992 na 3,2 bilionu v roce 1996), ale velmi nerovnoměrné distribuce. Více než tři čtvrtiny všech nových investic pro rozvojové země, kam v roce 1996 směřovalo 280 milionů USD, skončilo v Číně a dalších devíti tehdy ještě dynamicky se rozvíjejících ekonomikách.
Hlavním nositelem globálních ekonomických aktivit jsou transnacionální (TNC) či multinacionální korporace (MNC), firmy spjaté svou kapitálovou, výrobní či distribuční strukturou s více než dvěma státy. V roce 1995 realizovalo 45 tisíc mateřských firem a jejich 280 tisíc zahraničních filiálek objem prodeje v hodnotě sedm bilionů USD. Růst globálních prodejů dokonce převýšil růst globálních exportů. Od roku 1982 se ztrojnásobil hrubý produkt zahraničních filiálek a jeho podíl na světové produkci dosahuje šesti procent. Vezmeme-li ovšem v úvahu 200 největších světových korporací, pak jejich podíl na světové ekonomické aktivitě představuje 28 procent (s jedním procentem globální pracovní síly). To už představuje značnou ekonomickou moc, zvlášť uvážíme-li, že jejich obraty jsou větší než rozpočty menších států.
Největší světové TNC se navíc dále transnacionalizují. Více než jedna třetina aktiv sta takovýchto největších korporací je umístěna v zahraničí. Na základě podílu na zahraničních aktivech, podílu prodejů do zahraničí a zahraničních zaměstnanců vytvořila UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji) dokonce svůj index transnacionality korporací, v jehož čele stojí Nestlé následované Holderbank a Thompson Corporation. TNC z malých států, jako Belgie nebo Švýcarsko, logicky vykazují výrazně větší míru transnacionality než korporace z velkých ekonomik. Tento proces se ovšem netýká jen velkých firem (nad 500 zaměstnanců), ale v menším měřítku i malých a středních podniků, jejichž index činí 27 procent oproti 41 procentům u „Top 100 .
Konkurence států a korporací
V důsledku pokračující liberalizace a integrace světové ekonomiky jsou firmy nuceny zakládat a vstupovat do transnacionálních korporativních řetězců. Konkurence tlačí jejich managementy k maximálně efektivní transformaci globálních vstupů v globální výstupy pomocí vhodné kombinace vlastních a příslušných lokálních aktiv. Obstojí jen ten, kdo nabízí největší výnosy z investic. Ovšem konkurence působí i na straně hostitelských zemí, které soutěží o globální finanční zdroje, především FDI. Velkorysé programy investičních pobídek, které s sebou nutně nesou určité ekonomické, administrativní a sociální náklady, nemusí odpovídat přínosům z investic. Přitom investiční pobídky zdaleka nehrají v úvahách investorů zásadní roli - velikost a růst trhu, výrobní náklady, úroveň kvalifikace, stav infrastruktury, politická a ekonomická stabilita a charakter investičních regulací v uvažované zemi - všechny tyto faktory vstupují do hry.
Hlavní přínosy pro hostitelskou zemi spočívají ve zlepšení produkčních kapacit, zvýšení exportních možností, snížení nezaměstnanosti a většinou v určitých fiskálních příjmech. Produkční kapacity mohou být jednak zvýšeny, jednak zkvalitněny. Daná země, ať už přímo či nepřímo, těží z dovezených technologií, organizačních a manažerských dovedností, inovačního potenciálu, případně z nově založených jednotek pro výzkum a vývoj. Výhodou zapojení do transnacionálních řetězců je i snazší odbyt a přístup na globální trhy, obecně levnější je v jeho rámci i přístup k dalšímu kapitálu či potřebným výrobkům a službám. Působení TNC v zemi většinou znamená i odbyt (a také práci) pro síť místních dodavatelů. Celkově pak země získává určité finance i prostřednictvím přímých či nepřímých daní nebo reinvestovaných zisků.
Co stojí globalizace?
Hostitelská země však zdaleka nemusí profitovat ze všech uvedených výhod a navíc se vystavuje nezanedbatelným rizikům. Důvody, proč do (zejména chudších) zemí proudí kapitál, nemusí být vždy úplně přijatelné a zde se dostáváme k širším a mimoekonomickým souvislostem globalizace (externalitám). Efektivita TNC nespočívá jen v jejich výnosech z rozsahu, ale i v tom, že se mohou vyvázat z některých zodpovědností. Politické náklady globalizace nese vláda, kulturní náklady společnost, sociální náklady místní komunita a ekologické náklady nesou příští generace.
Jak ukazují zkušenosti ze středoamerických maquiladoras (výrobních závodů zahraničních společností založených na levné pracovní síle), platy místních dělníků, většinou mladých dívek, (30-50 centů za hodinu) se mohou pohybovat pouze kolem jedné pětiny toho, co je potřeba k zajištění životních potřeb (jakkoliv subjektivní kategorie to může být). Za jejich šikovností, spolehlivostí a rychlým učením se, jak je inzerují reklamy hlavně v USA, nebo za takzvanou flexibilitou pracovní síly, jak ji prezentují neoklasické teorie, mohou stát praktiky hraničící s vykořisťováním (například ponižující žádosti o „lístek na toaletu). Život v nezdravých či nedůstojných podmínkách, pracovní stres nebo dětská práce pak nemohou být překvapením.
Není snadné určit, kde vede hranice mezi komparativními výhodami, lidskými právy a sociálním či ekologickým dumpingem. Samozřejmě mnohé TNC se nesníží k tak drastickým praktikám, jako výrobci módy v Salvadoru. Některým stačí jen nižší ekologické standardy, minimální náklady na zdravotní a sociální zabezpečení nebo absence práva na odborovou organizaci či stávku. Aktivity TNC mají i své dlouhodobé náklady, jak si dnes stěžují především východoasijské ekonomiky postižené hlubokou krizí. Kromě poškozeného zdraví, životního prostředí (a korelaci mezi zeměmi s největším poškozením životního prostředí a největšími příjemci FDI je těžké přehlédnout) a vyčerpaných přírodních zdrojů bychom měli brát v úvahu rozpad komunit a zánik domorodých kultur, který souvisí s likvidací menších domácích firem a tradičních aktivit po příchodu obřích TNC. Újmy na suverenitě, které s sebou globální ekonomický diktát často nese, mohou mít podobu omezené demokracie či jen nemožnosti bránit se nepříznivým rozhodnutím zahraničních firem nebo investorů, jako je tomu v ČR. Každopádně platí, že čím je zapojení země do globální ekonomiky hlubší, tím je zranitelnější a závislejší na vnějších procesech.
Vlny protestů proti takové podobě globalizace se ale neomezují pouze na méně rozvinuté země. Rozsáhlé stávky v Koreji, kterou už lze těžko považovat za rozvojovou zemi, ve Francii či rétorika Pata Buchanana naznačují, že globalizace a chování TNC začíná být politikem i v severních zeměpisných šířkách. Možnost přesunout produkci do levnějších krajů už mnohé firmy využily ať již k uzavření svých poboček, nebo alespoň k nátlaku na západní odbory. Reálné mzdy ve službách klesají nejen v USA a polarizace mezi úzkou skupinkou manažerů, „symbolických analytiků a zbytkem společnosti začíná být zjevná.
Je třeba si tudíž položit otázku, zda-li za současných podmínek (nadvláda neoklasické ekonomie, univerzálního liberalismu a politické organizace z 18. století) nemůže být globalizace a působení TNC spíše destabilizující a zda se reálně většině lidí životní úroveň spíše nesnižuje. Předmětem sporu pochopitelně není, zda se zapojit, či ne. U rozvojových zemí jde o to, že je ekonomická globalizace buď úplně míjí (do celé subsaharské Afriky směřuje jen o něco málo více investic než na Nový Zéland), anebo je pohlcuje tempem, které ničí jejich identitu. V rozvinutých zemí pak jde o to zasadit ekonomickou globalizaci do sociálního kontextu a začít ji regulovat tam, kde se obrací i proti našim hodnotám, z nichž vyšla a na nichž je závislá.
Privatizace národního státu
Jaká je role dnešního národního státu? Může vůbec nějak efektivně zasáhnout do globálních ekonomických procesů? Řada odborníků vidí globalizaci jako nevyhnutelný, nezvratný a autonomní proces mimo jakoukoliv kontrolu, jako technologicko-ekonomické paradigma se svou vlastní logikou, v níž je role státu jen marginální. Národní stát se vskutku ukazuje jako neefektivní hospodář a nepružný hráč, nereprezentativní vůdce a neúspěšný vyjednavač. Jeho legitimita trpí několikanásobnou krizí.
Otevřené národní ekonomiky stále více provázané s globálním systémem neumožňují potřebnou regulaci ze strany státu, což u občanů navozuje krizi očekávání. Tempo vývoje globální ekonomiky výrazně převyšuje možnosti účinné reakce i nepříliš byrokratických, ale demokratických vlád, natož států trpících korupcí, konexemi a nekompetencí svých úředníků. To byl rovněž hlavní důvod, proč stát musel v 80. letech rezignovat na své vlastnické funkce a podstoupit rozsáhlé privatizační programy. Zůstává otázkou, zda-li se následnou vlnou liberalizace a deregulací stát dobrovolně nepřipravil o více nástrojů hospodářské politiky, než je dnes voličům milé. Krátkodobé zisky z privatizovaných podniků a z levnějších služeb v důsledku více tržního prostředí může v dlouhodobém horizontu převážit ztráta možnosti zásahů na národní úrovni (legitimně vyžadovaných voliči) a potažmo i určité kontroly na globální úrovni.
Měnová politika většiny centrálních bank se dnes omezuje pouze na pohyby úrokových sazeb, případně nákup a prodej měn, které však výraznějším kursovým poklesům v případě krize stejně nezabrání. A bránit nízkou inflaci v podmínkách nízkého (nebo žádného) růstu a vysoké nezaměstnanosti je velmi nepopulární. Fiskální politika došla se státem blahobytu na hranice svých možností, západní státy zjistily, že si nemohou dovolit tak velkorysé vládní výdaje. Sociální politika je stále více rukojmím demografického vývoje. Prosazení penzijní reformy a potřebných investic do vzdělání je se stárnoucí populací čím dál složitější. A ani současná aktivní politika zaměstnanosti své ovoce zatím příliš nepřináší.
Státní suverenita je tak na jedné straně narušována zvenku, nedobrovolně působením globálních trhů, mezinárodních finančních institucí a TNC, ale i dobrovolně účastí v regionálních a integračních projektech, jako je EU, a mezinárodních organizacích a smlouvách.
V mezinárodních vztazích už tak stát také není jediným aktérem, na čemž mají svůj podíl i nadnárodní neziskové a nevládní organizace. Na druhé straně legitimitu státu ohrožují i vnitřní konkurenti, jako soukromé školy a zdravotní zařízení, ale hlavně soukromé armády, protože daleko závažnějším vnitřním rizikem pro stát (respektive jeho monopol na násilí) jsou partyzánská hnutí, organizovaný zločin a terorismus (namnoze rovněž organizovány v mezinárodním měřítku). Můžeme tak mluvit nejen o privatizaci státního majetku, ale i mnohých státních funkcí.
Stát ovšem selhává i v plnění těch funkcí, které mu zbyly. Tato krize odpovědnosti současných politických systémů je způsobena rostoucí propastí mezi těmi, kdo rozhodují, a těmi, kdo jsou těmito rozhodnutími ovlivněni. Situace v zemích Jihu je pak v tomto ohledu mnohem závažnější než u států Severu, takže některé státy (například v západní Africe) už prakticky nevykonávají žádnou ze svých primárních funkcí. Důležitějším závěrem, než že dochází k plošné erozi moci národního státu jako takového, je to, že v daleko větší míře dochází k rostoucí asymetrii v moci vlád mezi jednotlivými národními státy.
Konečně k erozi státu dochází i přirozeně rostoucí pluralitou organizací, institucí a zájmů ve společnostech, která má za následek krizi identity. Princip svobodné volby individuální i kolektivní identity znamená fragmentaci společnosti, v rámci státu jsou konkurentem národní identitě (vlastenectví) nejrůznější entity s různými ambicemi a silou. Zájmové spolky, lobbistická hnutí, církve či lokální nevládní organizace dlouho žijí se státem v harmonii. Po skončení studené války jsou ale mnohé staronové etnické, kmenové a náboženské identity namířeny proti sekulárnímu státu (takzvaná tribalizace) jakožto symbolu westernizace/amerikanizace. Jsou organizovaným odporem proti globalizaci a v nejobecnější rovině negativní reakcí na koncepci modernity.
Postmoderní sociální smlouva
Je to právě koncepce modernity, jejímž produktem je i současná podoba národ-ního státu, čím globalizace nejsilněji otřásá. Osvícenství přišlo s moderní představou státu jako implicitní sociální smlouvy obyvatel o zřeknutí se určitých práv ve prospěch státu výměnou za určité garance. Dnes se dostáváme do postmoderní situace, kdy stát ztrácí část své moci a legitimity, zatímco TNC novou moc a legitimitu postupně získávají a jejich společné prostředí se dále globalizuje.
Je zjevné, že základní tři společenské sektory - státní, soukromopodnikatelský a nevládní - jsou na sobě vzájemně závislé a mají společné zájmy. Z analýzy globalizace zřetelně vyplývá, že postmoderní procesy nemají a nemohou mít jediný (univerzální) systém organizace. Ani trhy, ani stát nestačí na řízení společnosti, aniž by ji výrazně poškozovaly. Totalitární zkušenost státního dirigismu ukázala na jeho nelidskost a neefektivnost. Fragmentační hnutí po studené válce, asijská krize či rozšiřující se mezera mezi Severem a Jihem zase napovídají, že globální institucionalizace kapitalismu stupňuje polarizaci a deprivaci ve společnostech i mezi nimi.
Má-li se zachovat demokratický charakter, (trvalá) udržitelnost vývoje a sociální stabilita na lokální i národní úrovni, je třeba, aby zainteresovaní aktéři pomyslně uzavřeli jakýsi nový druh „Contrat social . Ze současných trendů lze odhadnout, že by měl mít asi tři základní součásti: sociální zodpovědnost podnikání, stát vzdělání a vrstevnatou občanskou participaci.
Korporativní zodpovědnost
Naprostý dozor nad komplexními a dynamickými ekonomickými procesy, jak již bylo řečeno, není ani možný, ani žádoucí. Stát si samozřejmě ponechá určité regulační mechanismy a jednotlivé země se vzájemně jistě časem shodnou na určité minimální kontrole na globální úrovni, která se pravděpodobně bude týkat především průhlednosti globálních trhů, bankovního dohledu a toků spekulativního kapitálu. Ve své podstatě ale prostor pro transnacionální podnikání zůstane velmi široký a nadále otevřený.
Potřebná regulace korporativních aktivit musí vzejít zevnitř samotných TNC. Jestliže stát byl v rámci svých hranic určitým garantem minima morálky (prostřednictvím práva a vládnoucí ideologie), dnes morální vakuum v nadnárodním prostoru musí vyplnit ti, kdo v něm disponují mocí, protože je to v jejich vlastním zájmu. Základní hodnotou pro podnikání je stabilita. Ekonomický systém, jakkoliv mocný se může zdát, je ale součástí dalších systémů - ekologického, sociálního a politického. Pokud neexistuje určitá rovnováha mezi systémy, je celková stabilita velmi křehká.
Aktéři postkapitalistického ekonomického systému budou ve zvýšené míře muset brát v potaz mimoekonomické dopady své činnosti (globalizace) a internalizovat je, což zvýší jejich legitimitu a stabilizuje systém. Není to jen otázka zodpovědného vztahu k místním komunitám a nevládním organizacím, vládám a veřejnosti či globálnímu ekosystému. Rozumný morální přístup je nezbytný i pro vzájemné vztahy. Na nadnárodní úrovni neexistuje vynutitelnost práva a navíc vzájemná důvěra, založená na respektování určitých pravidel, je tradičně spolehlivým a levným mechanismem obchodu. Přestože (či právě proto, že) TNC nikdo nemůže uložit mandát, jsou těmi nejpovolanějšími, kdo si mohou seberegulační pravidla utvořit.
Pozitivní příklady vývoje k sociální zodpovědnosti korporací už existují v mnoha ohledech. Zcela vnitřní regulací jsou etické kodexy a pravidla firemní kultury. Existence oddělení „public relations a formulace firemního poslání („mission ) poukazují na vědomí širších souvislostí a hodnot v podnikání. Na základě spíše kolektivního tlaku a kolektivních jednání vznikají nadnárodní unie v různých oborech či dohody mezi TNC a státy. A konečně velmi slibným nástrojem se ukazují audity, které korporace realizují ve stále komplexnějších formách, včetně ekologických a sociálních auditů.
Učící se stát
Jakkoliv se může zdát, že ekonomika nabyla vrchu nad politikou (ekonomické aspekty se po konci studené války skutečně staly dominantní ve srovnání s vojensko-politickými a bezpečnostními ohledy) a trh nad státem, jejich vzájemná podmíněnost je stále silná. Podmínky komplexní vzájemné závislosti platí nejen mezi, ale i napříč státy. Stát zkrátka i přes značnou erozi svých funkcí stále disponuje jako jediný řadou důležitých kompetencí, a představuje tak jediného legitimního a ustaveného aktéra pro důvěryhodnou globální akci.
Je jediným legitimním nositelem monopolu na násilí a jeho použití. Stále udržuje rozsáhlé zbrojní arzenály (včetně nukleárních), a garantuje tak globální, regionální a většinou i národní bezpečnost. Konkrétně, nechceme-li přímo tvrdit, že (ekonomická) globalizace je v zájmu USA, jediného současného vojenského a politického hegemona, pak je přinejmenším závislá na jeho podpoře, jakož i na podpoře dalších silných zemí Severu. Stát je stále důležitým zdrojem práva a tvorby mezinárodních norem, iniciuje mezinárodní organizace a smlouvy, které mají značný vliv na fungování trhů.
Navíc stát tam, kde je skutečně národní, může být atraktivní svou národní kulturou. Jednak komerčně, protože kultura je dnes významným ekonomickým artiklem v turistice, potravinářském průmyslu či módě. Jednak lokálně jako zdroj „odlišné identity pro své občany. Národní kultura, zejména díky svázanosti s národním jazykem, již mnohokrát prokázala svou životnost, například tváří v tvář integraci, válkám či změně ekonomické úrovně. Pro uměle vytvořené státní útvary, které tento kulturní moment postrádají, může být právě tento fakt hlavním důvodem k rozpadu.
Nový stát ve své zmenšené podobě ovšem musí být o to funkčnější. Je těžké odhadnout, jak bude stát vypadat za 50 nebo i patnáct let, ale určité tendence se dají vypozorovat již dnes. Má-li stát přežít jako životaschopná jednotka, na jednu stranu se asi bude muset více podobat soukromému sektoru svou efektivností, kompetentností, flexibilitou a vůdcovskými schopnostmi. Na druhou stranu bude muset firmy a trhy doplňovat tam, kde selhávají, a podporovat je všude tam, kde je to žádoucí. Vzhledem k dynamické, komplexní a historicky bezprecedentní povaze našeho světa je to především podpora efektivní adaptace na globalizaci: podpora učící se společnosti. Jejím základem je trvalá, všestranná a tvořivá práce s informacemi. Informace, respektive znalosti, jsou ústředním zdrojem postkapitalistické ekonomiky.
Mezi odborníky víceméně panuje konsenzus, že kromě hospodárného zajišťování základních funkcí (bezpečnost, tvorba práva, minimum globální regulace) by tedy stát měl (a opět už tak leckde činí) investovat jemu svěřené zdroje do budování (zejména komunikační) infrastruktury a ekologických projektů, podpory vzdělání, vědy a informovanosti. Měl by tak činit alespoň do té doby, než tyto úkoly do sebe v rozumné míře pojme trh a třetí důležitý aktér - občanská společnost.
Sítě nezávislých aktivit
Problémy generované globalizací nemůže vyřešit ani úspěšná dělba organizace společnosti mezi trh a stát. Optimální spolupráci obou sektorů ani nelze předpokládat, protože mezi nimi vždy vládne určité napětí a konkurence. Navíc i když se podaří rozšířit obzor úvah tržních subjektů a změnit styl fungování státu, stále značná a důležitá část potřeb občanů zůstane mimo jejich dosah. A určitě by to tak mělo být, neboť oba sektory postrádají určité kvality nutné pro život v postmoderní společnosti.
Občanská společnost je kontinuálním spontánním řádem, který sám sebe reguluje a konstituuje na vlastních zásadách. Nevládní organizace (NGO) jsou soukromé a pružné (podobně jako korporace), ale usilují o veřejnou prospěšnost a všestrannost (podobně jako stát). Zatímco přirozeným organizačním principem států jsou hierarchie a přirozeným organizačním principem TNC trhy, NGO jsou spjaty se síťovou strukturou.
Sítě jsou definovány tím, co dělají, nikoliv svou organizační formou, strukturou či materiálním příslušenstvím. Představují horizontální, nikoliv vertikální princip, založený na komunikaci a koexistenci autonomie a vzájemné závislosti, koordinaci i decentralizaci. Komplexně provázaný a mobilní svět už není dost dobře řiditelný pouze po vertikální linii, protože se velmi zintenzivnily pohyby po horizontální linii - pohyby lidí, kapitálu, informací a myšlenek. Tyto změny kladou značné nároky na organizaci společností, které tak musí přehodnocovat způsoby aktivity, participace a reprezentace svých členů. Nevládní organizace jsou právě entitami, které umožňují alternativní uskutečňování politické organizace na různých horizontálních úrovních. Reprezentují tedy občanskou moc v protikladu, ale i ve spolupráci s mocí politickou a ekonomickou, čímž vyplňují prostor mezi státem a trhem a zprostředkovávají spojení mezi lokálním a globálním.
Jsou to právě rozmanité sítě občanské společnosti, které jsou asi jediné s to převzít břemeno závazků, které si za svou existenci nahromadil stát blahobytu (péče o staré, nemocné, hendikepované lidi, pomoc nezaměstnaným či utlačovaným skupinám). Nabízejí nedostatkové nebo nedostupné služby - jednak tradiční, jako charitu a obhajobu menšinových zájmů a práv, jednak nové, jako rekvalifikaci a trávení volného času. Fungující občanská společnost tak odlehčuje státnímu rozpočtu, zvyšuje zaměstnanost a spoluvytváří stabilní prostředí pro ekonomickou činnost. Nevládní organizace jsou obzvlášť cenné v rozvojových zemích, kde zaplňují velký prostor po slabém státu. Kompenzují externality z působení TNC, nebo včasnou mobilizační kampaní dokonce předcházejí jejich vzniku.
Občanská společnost přitom uspokojuje nejen sociální a ekonomické, ale i psychologické potřeby. Oproti indivi- dualizovanému byznysu a byrokratické státní správě nabízí smysluplnou existenci v rámci integrovaného společenství. Nabízí identitu založenou na dynamické, ale nesobecké aktivitě, lokálním uplatnění (většinou s globálním povědomím) a alternativní morálce. Činnost nevládních organizací je založena na dialogu, bezprostřední odpovědnosti a zpětné vazbě.
Polarizace
Globalizace ve všech svých rozměrech - a v ekonomickém především - představuje nadmíru komplexní fenomén. Její dopady, včetně působení nadnárodních korporací, se region od regionu, stát od státu liší. Zatímco v zemích Severu je převážně vítaným a legitimním procesem, který zatím nevyžaduje nijak razantní zásahy, v zemích Jihu, kde napomáhá rozpadu státu a vzrůstající závislosti společností, vyvolává obavy, nebo přímo odpor. Všem zemím však hrozí nárůstem polarizace.
Zajištění globální stability a trvale udržitelného rozvoje proto bude do budoucnosti znamenat změny společenské organizace a posun ve vnímání a jednání všech aktérů globalizace. Korporace budou nuceny přijmout sociální zodpovědnost a reflektovat širší souvislosti svých aktivit. Stát, který pravděpodobně nadále zůstane důležitou, i když oslabenou globální jednotkou, musí najít kompromis mezi domácími a globálními potřebami. Jeho podpora by asi měla směřovat k rozvoji komunikace, vzdělání a celkově kvalitního prostředí. Nezastupitelnou a v postmoderní době velmi odpovídající formou organizace jsou sítě občanské společnosti, které doplní stát a trhy a budou naplňovat rozmanité tradiční i nové potřeby, které globalizace přináší.
