Hrozí unii rozpad?

Praha pochopila, že musí trvat na platnosti základních unijních principů

Pět let od historicky největšího rozšíření Evropské unie (EU) a dvě desetiletí od pádu komunismu vede ekonomická recese ke štěpení unie na bohatý západ dotující eury domácí šampiony a chudší východ se slábnoucími měnami a zahraničními dluhy. Tolik hrubý pohled na věc. Zjemněnou optiku nenabízí ani Evropská komise, tradiční ochránce evropské jednoty a garant smluv. Její předseda José Manuel Barroso vede vedle komisařského kolegia také kampaň za své znovuzvolení. Proto představa, že razantně vystoupí proti ekonomickému nacionalismu zaznívajícímu z Paříže nebo Říma, je z říše snů. Několik komisařů navíc usiluje o posty europoslanců a národních premiérů, což v říjnu končící mandát Evropské komise jistě neposílí. Poslední události naznačily, že si Češi musejí pomoci sami. Malá republika ze srdce Evropy se tak paradoxně katapultovala do role obhájce výdobytků evropského sjednocování. Premiér Mirek Topolánek zareagoval na současnou situaci s mírným zpožděním, avšak o to razantněji. Z pozice předsedy Evropské rady svolal na 1. března mimořádný summit Evropské unie. Na něm šlo zpočátku o to, jasně odmítnout národní protikrizová opatření, která se snaží preferovat domácí subjekty. Následně však jednání rozštěpilo sedmadvacítku na staré členské země a blok států ze střední a východní Evropy. A připomeňme to znovu: do této skupiny nepatří jen Maďarsko, Lotyšsko a Ukrajina (ani není členem EU), které byly hospodářskou recesí postiženy nejvíce.
Vývoj krize je prezentován tak, že zatímco Západoevropany zachránila společná měna a masivní finanční podpora bank a průmyslu, ve státech ležících na východ od Německa lze očekávat pouze státní bankroty. Tento negativní pohled na nové členské země dosáhl svého vrcholu v posledním únorovém týdnu. Chování investorů ovlivňovaly černé předpovědi, což vyprovokovalo první společnou reakci centrálních bank z Česka, Maďarska, Polska a Rumunska. Prohlášení těchto bankéřů stojících mimo eurozónu posílilo jejich domácí měny. Česká národní banka se navíc ohradila proti zavádějícím informacím prestižních listů Financial Times a The Economist.
Můžeme se hádat nad odpovědí na otázku: Kdo za negativní kampaní stojí? Ratingové agentury, média anebo politici? Někdo také viní mateřské bankovní instituce ze západní Evropy, jež nakoupily na Východě řadu bank levně. Po mnoha letech tučných výnosů se tyto matky pod vlivem hospodářského ochlazení snaží donutit vlády příslušných zemí, aby pomohly oživit dcery. Odvážnější hovoří o snaze zafinancovat přes místní pobočky ztráty mateřských společností. Problémům však v současnosti nečelí pouze země jako Ukrajina, Maďarsko či Lotyšsko. Ve vážné situaci je také Irsko, Řecko a Slovinsko. Tedy země, které jsou součástí eurozóny. Na irské vládě navíc spočívá břemeno uspořádat k otázce přijetí Lisabonské smlouvy druhé referendum. Zasvěcení diplomaté říkají, že s prohlubující se ekonomickou nestabilitou roste počet Irů, kteří věří v záchranu, která může přijít z Bruselu. Z posledních průzkumů vyplývá, že tři z pěti Irů by v opakovaném referendu „Lisabon“ podpořili. Na irském příkladu se též ukazuje spojitost mezi ekonomickou krizí a hlasováním o budoucnosti EU. Více než polovina obyvatel Irska věří, že je všelidové hlasování „velmi“ nebo „spíše“ důležitým rozhodnutím, jež ovlivňuje ekonomiku. Společná pravidla jsou v drolícím se hospodářství a špatné náladě jedinou nadějí pro menší členské státy EU. Praha pochopila, že musí trvat na platnosti základních unijních principů. Kdo by tomu věřil, že Češi budou bazírovat na dodržování bruselských předpisů? Z lehkovážných šprýmařů, kteří na sebe strhli lavinu kritiky za instalaci Entropy, se stává státotvorný šik propagátorů evropské regulace. Za razantním obratem stojí obava z rozpadu celého projektu EU. Argumentace většiny východoevropských politiků je asi taková: „Desetiletí jsme usilovali o vstup do EU, harmonizovali jsme, často bolestivě, svůj ekonomický a politický život s praxí na Západě. Slibovali jsme si od toho dohnat standard západní Evropy, které jsme na oplátku otevřely své trhy. Nyní zjišťujeme, že solidarita a jednota jsou předmětem spekulací.“