Podíl privátního kapitálu může být i padesátiprocentní, míní primátor
EURO: O olympijské kandidatuře Prahy se hovořilo již dříve, ovšem v souvislosti s rokem 2020. Co vede k rozhodnutí kandidovat už na rok 2016? BÉM: Je to hlavně taktický krok. Je třeba svést diplomatickou bitvu v podstatném předstihu. Rok 2016 bude jakýmsi nástřelem.
EURO: Maďarská vláda na jaře odmítla možnost kandidovat, což by mohlo zvyšovat pražskou šanci. Hlavním důvodem maďarského odmítnutí byly finanční náklady. Jaké představy o nákladech má Praha?
BÉM: Je svým způsobem pozoruhodné a optimistické, že poslední dvě olympiády skončily ekonomickým ziskem, ačkoli náklady rostou téměř geometrickou řadou. Existuje reálná šance, že se investované prostředky vrátí - a to přímo. Nehovořím o přidané hodnotě, kterou je úžasná propagace země, obrovská reklama pro město, samozřejmě sekundární turistický ruch a tak dále.
Nacházíme se právě na začátku úvah, kolik by to zemi mohlo nebo mělo stát a jaká by mohla být druhá strana rovnice čili výnos.
EURO: Studie PricewaterhouseCoopers říká, že například v Budapešti by jen deset procent nákladů souviselo přímo s olympiádou. Zbytek padne na výstavbu infrastruktury. Tím mohou náklady vrůstat téměř astronomicky.
BÉM: Neumím říct, jestli to bude 100, 200 nebo 300 miliard. Ale mohu potvrdit, že když se podíváme do územního plánu, zjistíme, že v roce 2016 by měly být dobudovány veškeré infrastrukturní stavby, ke kterým nepochybně patří dokončení silničního městského okruhu. Jinými slovy – to nejsou finanční náklady, kterými by bylo nutné zatížit olympijský rozpočet.
Kolejové propojení letiště Ruzyně–centrum města musí být dokončeno v příslušném roce nebo možná o deset let dříve. Ani to není vícenáklad pořádání her.
Vícenáklady v oblasti infrastruktury se asi objeví: bude se budovat národní fotbalový stadion na Strahově, což je mimochodem hrubým záměrem vedení města i Českomoravského fotbalového svazu. Bez tohoto stadionu by sice nemohl hrát olympijský fotbalový turnaj, ale opět to není vícenáklad pro olympiádu jako takovou.
Na druhé straně lze předpokládat, že některé infrastrukturní stavby jsou s olympiádou spojeny, míním třeba vysokokapacitní komunikace. Ale v zásadě si myslím, že například výstavba sportovišť pro většinu sportů nebude rozpočet zatěžovat dramaticky - možná s výjimkou atletiky. V jejím případě by pro vybudování kvalitního sportovního zázemí mohla být olympiáda hlavním motivem.
EURO: Potřebuje Praha olympiádu ke své atraktivitě?
BÉM: Vnímám olympiádu ve třech horizontech.
Prvním je olympijská myšlenka a skutečnost, že olympiáda je obrovským mezinárodním svátkem a bylo by nádherné ten mezinárodní svátek zažít v Praze.
Druhým je propagace značky města, tisíce hodin z přenosových vozů běžících do celého světa. Nikoho nepřekvapí, že Praha na úrovni HDP žije z šedesáti procent z turistického ruchu, ale takovouto reklamu bychom si nikdy zaplatit neuměli.
Třetí horizont tkví v tom, že Praha má dnes jasnou představu, jak by měla vypadat její infrastruktura. Nicméně leccos tomu chybí, a to, co chybí, jsou částečně finanční zdroje a částečně definitivní katalyzace, která by možná tu a tam váhající poslance přesvědčila, že je lepší investovat do vytvoření pražského železničního uzlu, který propojuje severojižní a západovýchodní železniční koridor, než do stěhování brněnského nádraží.
Jsem přesvědčen, že v okamžiku, kdybychom měli jasnou časovou vizi, že Praha bude hostitelem olympijských her, půjdou regionální emoce stranou a nakonec se spojí ratio s nezbytným emočním prožitkem, který často bývá onou regionální lobbistickou vazbou. Totéž je dokončení silničního městského okruhu. Ten měla Praha mít už pět šest nebo sedm let, a přesto je jednou z mála moderních metropolí Evropy, která ho nemá. Protože historicky Praha prohrála celou řadu soubojů o prostředky ze státního rozpočtu.
EURO: Rodí se už základní vize o struktuře finančních zdrojů?
BÉM: Máme jakýsi kategorický imperativ nebo neměnný axiom – je zjevné, že by se muselo jednat o model vícezdrojového financování. A je evidentní, že hlavním zdrojem by musely být prostředky státního rozpočtu, i když se svým by muselo přijít hlavní město Praha.
Na druhé straně je ale také zjevné, že tato myšlenka přitáhne privátní investory. Dovolím si poměrně tvrdý soud, že podíl privátního kapitálu bude vyšší než třetinový. A dovedu si představit, že si před sebe můžeme postavit tvrdý cíl, aby ten poměr byl 1:1.
Nechci brát jako příklad hokejovou halu, na druhé straně je evidentní, že v okamžiku, kdy město či stát vytvoří infrastrukturní podmínky pro výstavbu sportoviště, umí zlevnit náklady na vybudování možná na 60 procent původní ceny. To může způsobit, že v poolympijském provozu se prostředky investorovi vrátí. Obecná teze tedy zní: čím vyšší podíl privátního kapitálu, tím lépe. Náklady z veřejných zdrojů lze minimalizovat či zreálnit tak, aby to pro průměrného Čecha bylo pochopitelné a akceptovatelné.
