Housle si mladý Krzysztof nakonec i vydupal, ty první mu otec vyhandloval s ruským vojákem za láhev vodky. Podobný obchod pak zopakoval i u svého klavíru, který směnil za láhve tři. Nástroje byly beztak kradené a ruští vojáci se akorát vraceli domů, tak co s nimi?
Hra na první housle připoutala Pendereckého k hudbě na celý život. Vystudoval kompozici u Artura Malawského a Stanisłava Wiechowicze na Hudební akademii v Krakově. Oba mu byly velkými vzory, nejen hudebními, ale i myšlenkovými. Studia dokončil v roce 1958 a hned začal sám na akademii kompozici vyučovat.
Jeho talent byl od mládí všem zřejmý, byť v té době komponoval převážně v neoklasicistním stylu, který ještě nic nevypovídal o dílech, jež zanedlouho vytvoří.
První úspěch přišel hned následující rok. A trojitý. Pod třemi různými pseudonymy se přihlásil do soutěže pořádané Unií polských skladatelů a poslal do ní tři skladby. Obsadil první tři místa a pak už to šlo ráz naráz. Získal věhlas po celé Evropě, i na Západě.
Vytvořil si vlastní styl, takzvaný sonorismus.
Spočíval v používání nových neobvyklých zvuků, jako jsou klapoty, klastry nebo zvuky elektronické, v rámci tradičních hudebních forem. Svým stylem získal celou řadu následovníků, avšak pouze uvnitř polských hranic. Mezi jeho první velmi známé skladby, ve kterých se snaží osvobodit zvuk od hudebních tradic, patří Žalozpěv za oběti Hirošimy – nářek pro padesát dva smyčcových nástrojů. Nebylo třeba slov, aby každý věděl, jaké byly pocity autora hudby. Další jeho velkou skladbou byly Pašije podle svatého Lukáše. Vyjádřil v nich utrpení Ježíšových posledních dní tak, aby ho pocítil úplně každý.
Biblické obrazy byly častým námětem jeho skladeb, které tak ztvárňovaly jeho víru i vlastní odboj proti vládnoucímu komunistickému režimu. I proto si u něj právě vzniklý odborový svaz Solidarita objednal skladbu nazvanou Polské rekviem. Pracoval na ní od roku 1980, ale do úplné podoby ji přivedl až v roce 2005, kdy v ní zachytil i smrt papeže Jana Pavla II. Hudbu nejen skládal, ale svá díla i dirigoval před publikem.
Nebyl známý jen jako představitel polské hudební avantgardy, byť právě to bylo jedním z důvodů, proč si ho jako autora hudby vybrali přední filmoví tvůrci. Jeho skladby umocňovaly hrůzy scén filmu Katyň režiséra Andrzeje Wajdy a doprovázely mimo jiné i Kubrickovo hororové Osvícení a Vymítače ďábla, ve kterém exceloval nedávno zesnulý Max von Sydow.
Krzysztof Penderecki opakovaně vystupoval v České republice. Naposledy se u nás představil loni na podzim, ve svých osmdesáti pěti letech, v pražské katedrále svatého Víta.
O autorovi| Klára Donathová, donathova@mf.cz
