Malá hádanka: má to zhruba dvojnásobně větší sledovanost než každoroční finále americké fotbalové ligy Super Bowl. Jinak řečeno, v televizi si tuto akci nenechá ujít zhruba 200 milionů lidí. Angličané tím škodolibě opovrhují, ale pravidelně se zúčastňují, aby v disciplíně, kterou jinak umějí fantasticky, skončili hluboko mezi poraženými. A americký intelektuální magazín New Yorker to zaujalo natolik, že o tom v posledním čísle přinesl devítistránkovou reportáž. Co je to? Tradiční pěvecká soutěž Eurovize, do níž státy sdružené v Evropské vysílací unii (EBU) pravidelně delegují více či méně obskurní zástupce. Čím více, tím lépe.
Klání se poprvé konalo v roce 1956 ve švýcarském Luganu. A pro autora textu, britského intelektuála Anthonyho Lanea, jehož pohltily juchající davy během posledního finále v norském Oslu, muselo jít o vskutku bohatou duševní stravu. Letošní německá vítězka, mladá německá pěvkyně jménem Lena, byla v černých jednoduchých šatech na poměry překvapivě obyčejná. Tento nedostatek ale bohatě vykompenzovali ostatní zástupci: například bulharský reprezentant prý ze všeho nejvíc připomínal slavnou figurku Tintina, který se ve středním věku rozhodl dát na dráhu napodobovatele Elvise Presleyho (viz fotografii). Přičemž ho na pódiu jistili dva naolejovaní tanečníci v něčem, co připomínalo „třpytivé inkontinentní spodky“.
K tomu přičtěte „rituální masakr angličtiny“, jak Lane označil výsledek snažení textařů řady songů. A přidejte ne úplně srozumitelný způsob hlasování, v němž hraje hlavní roli geopolitické našlapování. Zástupci jednotlivých zemí nemohou hlasovat pro „svého“ člověka, jen pro konkurenty. A pravidelně dávají body svým sousedům či jinak spřáteleným státům. Gruzii se nejvíc líbili umělci z Ázerbajdžánu, Arménie a Běloruska. A Kypr prý vždy nejvíc aplauduje Řekům, i kdyby řecké číslo tvořil „Kréťan plácající chobotnicí o molo“. Mimochodem dvanáct bodů, nejvyšší počet, dostali letos Řekové i od Němců, nejspíš jako tišivou náplast na nedávný, tučně vykompenzovaný bailout řecké ekonomiky.
