Názory na směřování Evropské unie v Česku až příliš odrážejí složení rychle se měnících vládních kabinetů
Když koncem ledna 1996 přistával tehdejší premiér Václav Klaus v Římě, měl v aktovce hned dva důležité dokumenty. Prvním byla oficiální přihláška do EU – což byl jeden list papíru se stručně naformulovanou větou. K němu ale v zemi, která tehdy předsedala Unii, předával ještě měsíc staré vládní memorandum. Šlo o obdobu motivačního dopisu, který vyžadují někteří zaměstnavatelé od adeptů na klíčové posty.
Kabinet před osmnácti lety vystřihl opravdu poctivé slohové cvičení na téma „my a EU“. Unii v ní poněkud pateticky označil za „nesamozřejmé, často málo populární a stále křehké dílo“, které je třeba podpořit. Memorandum zároveň obsahovalo klíčovou větu, která svědčí o tom, že napětí mezi snahou o integraci do úspěšného hospodářského prostoru a distancem od zbytnělé federalizace tady existovalo od počátku. „Český národ teprve nedávno opětovně nabyl plné státní svrchovanosti. Vláda České republiky však nezvratně dospěla k témuž závěru, k jakému dospěly v minulosti vlády dnešních členských států, že v moderním evropském vývoji je výměna části vlastní státní suverenity za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i celé Evropy,“ dočteme se v memorandu. Odůvodnění naší touhy stát se členem EU tehdy vypracovala ODS. Nutno dodat, že se skřípěním zubů. Zároveň přetrvala snaha nenarušovat široký konsenzus. S výjimkou komunistů nebyl nikdo, kdo by se do otevřené kritiky Unie pouštěl. Jednota ovšem dlouho nevydržela. Ještě před vstupem do Unie v roce 2001 vydal tehdejší stínový ministr zahraničí a čelný politik občanských demokratů Jan Zahradil Manifest českého eurorealismu. I když třeba strach z návratu sudetských Němců, který se v něm okrajově objevuje, působí až úsměvně, v mnoha bodech je dokument dodnes aktuální. Třeba když říká, že skutečná debata o EU se v Česku nevede, protože se smrskla v „technicko-administrativní cvičení v aplikaci komunitární legislativy“.
Dobrý, kluci V praxi to dva tři roky před naším vstupem do EU vypadalo tak, že politici i média zásobovali voliče detaily o úspěších při uzavírání jednotlivých kapitol „acquis“, balíku komunitárního práva, který převálcoval náš právní systém. Jaké to bude mít dopady a proč je náš český řád norem nedostatečný, ale již nikdo nevysvětloval.
Proces přijetí se tak stal úřednickou nudou. Poměrně trefně to vystihl Pavel Telička, který byl hlavním českým vyjednávačem v Bruselu. „Mysleli jsme si, že nás budou doma poplácávat po rameni a říkat,dobrý, kluci‘. Jenže se nestalo vůbec nic,“ popsal své pocity na veřejné debatě v Berlíně těsně před oficiálním vstupem Česka do Unie.
Smysluplná kritika EU před rokem 2004 nezazněla. Jediná velká kampaň před referendem byla ta vládní. Ta ale chtěla přesvědčit voliče, aby hlasovali pro vstup, nikoli aby uvažovali o tom, jaká bude pozice Česka v Unii. To jsme si nikdy nevyříkali, a tak není divu, že na rozdíl například od sousedního Polska se vztah české politiky k EU pohybuje mezi dvěma extrémními mantinely.
Včetně mediálních nálepek. Místo kritického nahlížení prohlubující se federalizace a zastánců integrace tu máme euroskeptiky a eurohujery. Tam a zase zpátky Nejde o to, že by jeden z táborů zastával vyloženě škodlivou politiku, která by Česku mohla dlouhodobě ublížit. Problémem je nevyzpytatelné střídání názorů. Za posledních deset let se u nás vystřídalo devět vlád – většinou těch, které integrací Evropy nadšené nebyly a do hlavního proudu se programově nehlásily. To se ale stalo až dva a půl roku po vstupu do EU, kdy do premiérského křesla usedl Mirek Topolánek. Do té doby jsme naopak byli ochotní někdy až nekriticky přijímat federalistické plány směřující k provázanější Unii.
Neznamená to ale, že by éra skeptiků byla čitelnější. Někdejší premiér Petr Nečas před dvěma roky v Bruselu odmítl fiskální pakt.
Byť na summit odjížděl s mandátem, který se výrazně nepřikláněl na žádnou stranu.
Nešlo o obsah paktu, protože téměř každý bod z plánu rozpočtové odpovědnosti měla jeho vláda v programu. Chybou byl způsob, jakým Evropská komise na přijetí paktu tlačila. V Praze to vyvolalo uraženou reakci. Nic si přece od Bruselu nemusíme nechat diktovat.
Možná ještě překvapivější byla Nečasova argumentace. Ačkoli třeba tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg fiskální pakt podporoval, Nečas jakoukoli další debatu tvrdě odmítl. „Je to jasné, nikoli dočasné ne,“ prohlásil. Mýlil se. Letos v březnu „eurohujerská“ vláda Bohuslava Sobotky obrátila a fiskální pakt EU s gustem podepsala. Podle Sobotky šlo o „nejdůležitější evropské rozhodnutí“ od vzniku kabinetu.
Deset let od našeho vstupu do Unie se tak potvrzuje, že EU je stále oním málo populárním a křehkým dílem, které zmiňoval Klausův kabinet. Slušelo by se dodat, že na křehkosti se častým otáčením kormidla vydatně podepsalo i Česko.l
Česko na cestě do EU
Září 1988 Tehdejší ČSSR a Evropská společenství (ES) navázaly diplomatické vztahy. Prvním velvyslancem s pověřením pro ES se stal Karel Lukáš.
Prosinec 1991 Československo společně s Maďarskem a Polskem podepsalo v Bruselu asociační dohodu, která umožnila asymetrické zavádění zóny volného obchodu.
Leden 1996 Tehdejší premiér Václav Klaus podává jménem Česka přihlášku ke členství v Evropské unii.
Prosinec 1997 Summit EU v Lucemburku rozhodl o oficiální pozvánce pro jedenáct zemí. Ze skupiny později vypadlo Rumunsko.
Březen 1998 Začal tzv. screening jednotlivých kapitol smlouvy o přijetí. Jednání za ČR vedl tehdejší náměstek ministra zahraničí Pavel Telička.
Prosinec 2002 Na summitu v Kodani byla přístupová jednání oficiálně ukončena.
Duben 2003 Tehdejší premiér Vladimír Špidla za účasti prezidenta Václava Klause
podepsal v Aténách smlouvu o přistoupení k EU.
Červen 2003 V Česku proběhlo referendum o vstupu do EU. Pro schválení smlouvy se vyslovilo 77,3 procenta hlasujících. Volební účast byla 55,2 procenta.
Květen 2004 Smlouva oficiálně vstupuje v platnost, ČR a devět dalších zemí střední a východní Evropy rozšiřuje EU. Z patnáctky se stává pětadvacítka.
Někdejší premiér Petr Nečas před dvěma roky překvapivě v Bruselu odmítl fiskální pakt, pro Sobotku byl podpis naopak nejdůležitějším evropským rozhodnutím.
Jak to vidí dnes V Česku jsem byl jedním z mála, kteří od počátku upozorňovali na to, abychom si od EU příliš mnoho neslibovali… Nakonec to dopadlo hůř, než jsme si mysleli: jako premiér jsem stát zatlačil, skrze EU ale nabyl na důležitosti. Posílili jsme zodpovědnost občanů za sebe samé, dnes je tu opět více závislosti na státu. Bohužel musím říct, že jsem za současnou situaci spoluzodpovědný. Václav Klaus, rozhovor pro Basler Zeitung, 29. dubna 2014 Tehdy: prezident Dnes: předseda správní rady Institutu Václava Klause Evropská unie je pravděpodobně nejvýznamnější politickou inovací v posledních několika stech letech, řekněme od vestfálského míru. Máte-li ale představu, že se vstupem do EU rozestoupí nebesa a všechno už bude krásné a všichni budou naplněni a všichni budou jásat, tak vaše představa musí být zklamaná. Vladimír Špidla, debata na Právnické fakultě UK, 5. května 2014 Tehdy: premiér Dnes: šéfporadce premiéra Bohuslava Sobotky Vstupem do EU jsme získali příležitost předvést, jací vlastně jsme: co myslíme vážně, jakou máme dlouhodobou strategii. Získali jsme si však především nedůvěryhodnost. Sami jsme se připravili o možnost tvůrčím způsobem přispět k rozhodování na evropské úrovni. Nemyslíme-li nic vážně, nikdo nás vážně ani nebere. Cyril Svoboda, anketa serveru euractiv.cz, duben 2014 Tehdy: ministr zahraničních věcí Dnes: ředitel Diplomatické akademie Nedokázali jsme využít příležitosti. Nenaplnili jsme svá vlastní očekávání z hlediska využití potenciálu posílení postavení České republiky, a tudíž posílení vlivu. Pavel Telička, debata na Právnické fakultě UK, 5. května 2014 Tehdy: stálý zástupce ČR při EU Dnes: kandidát hnutí ANO na europoslance
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
