Pokud vláda není organizovaná, tak si každý dělá, co chce
Jan Vrba (62) se narodil v Praze a vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci. V letech 1963 až 1984 pracoval v Textilaně Liberec, posledních šest let jako podnikový ředitel. Pak se stal náměstkem ministra průmyslu ČR, toto místo zastával až do roku 1990. Tehdy ho Občanské fórum delegovalo do české vlády jako ministra průmyslu. Z funkce odešel po volbách v roce 1992. Spolu s Mariánem Čalfou a Jozefem Bakšayem založili konzultační firmu CTL Consulting. V současné době pracuje Vrba jako poradce švédské investiční Společnosti Procuritas, která u nás kontroluje Fezko Strakonice a uchází se o vstup do Metrostavu.
EURO: Privatizace Škodovky byla úspěšná a vláda dnes stojí před otázkou, zda zbytek akcií prodat, nebo neprodat. Jste pro prodej a považujete navrhované ceny za reálné? VRBA: Automobilka nebyla jediná privatizace, která se podařila. Na ní je úspěch nejvíce vidět, protože stále zhruba polovina republiky jezdí ve škodovce. Automobilka navíc tím, že nakupuje spoustu náhradních dílů, ovlivňuje ekonomiku víc než jiné výr obní podniky, které nemají finální výrobek. Dobře se také zprivatizovaly cementárny, Glavunion, Karosa.
Nepodařilo se bohužel zprivatizovat podobným způsobem více podniků, i když k tomu byla příležitost. Tehdy jsme intenzivně jednali o zprivatizování plzeňské Škodovky. Bylo vypsáno výběrové řízení. V případě divize klasických turbín i v oboru kolejových vozidel se dostal do finále Siemens. Rovněž Siemens spolu s Framatonem byly vybrány jako nejlepší partneři pro jadernou část energetiky. Ale bohužel naše vláda to nestačila dokončit a vláda, která nastoupila po nás, toto výběrové řízení zrušila a dala před Siemensem přednost Soudkovi.
EURO: Hodně se mluvilo o tom, že privatizace mladoboleslavské Škodovky a některých dalších podniků stála poměrně dost peněz. Je to opravdu tak? VRBA: Tato otázka je zajímavá v souvislosti s tím, co Němci chtějí zaplatit za státní podíl ve Škodě. Tehdy mladoboleslavská Škodovka měla něco přes čtyři miliardy dluhů. My jsme to udělali tak, že jsme založili novou Škodovku, do které jsme vložili vše, o co měl Volkswagen zájem, to znamená výrobní budovy, stroje. O co zájem neměl - rekreační zařízení, a ta k dále včetně dluhu, jsme nechali na staré Škodě přejmenované na Prisko. Stát si nechal třicet procent akcií s tím, že po čase cena akcií stoupne natolik, že když je stát prodá, tak bohatě zaplatí celý dluh.
Volkswagen dnes nabízí osm miliard korun. Jsou kanceláře, kde vypočítali cenu na dvacet miliard. Já si nemyslím, že to je zrovna tolik, ale nahrubo jsme spočítali, že dvanáct miliard by za akcie stát mohl dostat. Takže to není až tak špatné zhodnocení s tarého dluhu.
EURO: Bylo by možné podobné zhodnocení očekávat i u jiných firem? VRBA: Samozřejmě. Na tom to celé bylo postaveno. Těžko chtít na zahraniční firmě, aby převzala nějaké staré dluhy. Ani si nemyslím, že je dobré to na nich chtít. Jestliže jim dám podnik oddlužený a mám nějakou představu, jak dluh nakonec splatím , tak privatizovaný podnik jde rychle nahoru.
EURO: Vláda, která přišla po vás, už neuměla takto počítat? VRBA: Tam se už moc nerozhodovalo na základě propočtů, ale spíše na základě politických kalkulů. Výprodej podniků do zahraničí nebyla populární záležitost a prodej Němcům už vůbec ne. Tehdy jsem bydlel v Liberci a manželka nestačila ch odit s okny ke sklenáři. Dopisů, co jsem na toto téma dostával, byla spousta. Teď se samozřejmě ke Škodovce každý hlásí, ale v té době jich zase tolik nebylo.
Také to bylo trochu dané tím, že ve vládě nebyl nikdo, kdo by průmyslu rozuměl a uměl si představit, co je potřeba k tomu, aby se fabrika obrátila a začala být konkurenceschopná. Komárkovy předrevoluční analýzy ukazovaly, že jsme až dvace t let za světovou špičkou. Řekl bych, že to ještě barvil na růžovo, aby to bylo stravitelnější pro politbyro. A představa, že do takové fabriky, jakou je plzeňská Škodovka, zadlužená a dvacet let pozadu za světem, najdete nějakého Soudka, který to obrátí, byla od začátku nesmysl.
EURO: Zdá se, jako by se ani současná sociálnědemokratická vláda moc nepoučila. Pokusy prodat firmy i s dluhy, které se dělají například ve Vagonce Studénka nebo v ČKD Dopravní systémy, stále pokračují. Nebo se mýlíme? VRBA: Já s vámi souhlasím. Také jsem se domníval, že měli dost dlouhou příležitost pozorovat, co dělají jejich konkurenti špatně. A také jsem byl toho naivního názoru, že se z toho poučili a těmto chybám se vyhnou.
EURO: Vaše jméno padlo i při diskusích o sestavování menšinové vlády před rokem a půl. Kdo a jak vám to nabízel? VRBA: Byl jsem již před volbami požádán, abych vedl skupinu, která měla připravit průmyslovou politiku. V té skupině byli Jan Mládek, Pavel Mertlík a v té době ještě vrchní ekonom ČNB Klacek, který potom odešel do IPB. My jsme průmyslovou p olitiku všichni v dobré víře připravili, ale potom se jaksi ukázalo, že náš program je neakceptovatelný. Potom pro mě nemělo smysl vést diskuse na nějaké téma spojené s tím programem a mou účastí ve vládě.
EURO: Co bylo v tom programu neakceptovatelné? VRBA: Byli jsme přesvědčeni, že revitalizace je třeba a že se situace nedá spravit nějakým hraním si s makroekonomickými nástroji. Vycházeli jsme z představy, že by se vytvořila jedna instituce, která by byla zodpovědná za transformaci. Ta instituce by měla dvě hlavní poslání. Jedním by byla správa akcií ve vlastnictví státu. Vycházeli jsme z toho, že je stá tní majetek třeba spravovat profesionálně a že jedna z velkých chyb byla, že se zasedání v různých radách stalo předmětem politického handlování na úkor prosperity podniků.
Druhým posláním byla revitalizace, to znamená podniky, které za to stojí, by se dostaly pod správu nové instituce, které jsme říkali Český holding. Byly by restrukturalizovány a na konci všeho by byla privatizace. Ukázalo se, že tato představa je neprůchodná. Nejméně akceptovatelné bylo to, že by poslanci a další lidé z politiky nezasedali v dozorčích a správních radách a tyto funkce by vykonávali najatí profesionálové.
EURO: Tvrdíte, že váš revitalizační projekt s Českým holdingem ztroskotal na poslancích, dozorčích radách a tak dále? VRBA: Ano, jsem o tom přesvědčen. Tento materiál byl projednán v ekonomické komisi ČSSD, ale už se nedostal na prodiskutování na předsednictvo.
Umím si naprosto bez emocí představit, jak byly naše představy vnímány z pozice jednotlivých rodin, manželek. Ve vládě se objevili lidé, kteří byli v důchodu. Nebo poslanci, kteří přišli z míst, kde se rodina musela zatraceně ohánět, aby s e uživili, a teď nastoupili do funkcí. Byl před nimi rok, dva roky, čtyři roky a teď někdo přišel a bral jim nějakou příležitost.
Víte, že se systém rozdělování funkcí potom rozjel na plné pecky. Až z toho Rychetskému povolily nervy a dal na vládu papír, že není možné bez souhlasu předsednictva vlády, aby si ministři strkali do dozorčích a správních rad své lidi. Jen že to se smetlo ze stolu.
EURO: Není trochu lepším řešením dnešní Revitalizační agentura v tom, že má zahraničního správce, který nebude podléhat politickým tlakům a bude postupovat čistě podle pravidel? VRBA: My jsme samozřejmě znalí českých poměrů a v koncepci holdingu jsme počítali s tím, že přijde zahraniční manažer se zahraničním know how. Od samého začátku to také byla první otázka při diskusi se zahraničními bankami - kde končí polit ický vliv. Že to musí být oddělené od vlády, od politiky a politiků bylo jasné. My jsme tehdy měli definováno postavení jednotlivých orgánů podniku. Navrhovali jsme dozorčí radu, ve které by seděla vláda. Ale dozorčí rada měla pouze za úkol kontrolo vat hospodaření společnosti na základě předkládaných auditů. Čili byla naprosto oddělena od rozhodování o tom, co revitalizovat, co nerevitalizovat. A Revitalizační agentura vznikla v podstatě z tohoto modelu odpáráním části správy státních podílů.
EURO: Současnou metodu správy státních podílů tedy považujete za špatnou? VRBA: Nemůže být horší péče o státní podíly, než je v současné době, kdy předmětem politického jednání je, kdo si sedne do dozorčí rady Komerční banky a kdo si sedne na Unipetrol a tak dále. Kdo potom odpovídá za tyto společnosti?
EURO: Mělo by ještě dnes smysl postupovat způsobem, o jakém jste uvažovali před dvěma lety? VRBA: Já si myslím, že už ne. Teď je třeba pouze privatizovat.
EURO: Firmy, které se teď nabízejí v privatizaci, nebývají v ideálním stavu. Mají se privatizovat tak, jak jsou, anebo by měly napřed projít určitou základní restrukturalizací? VRBA: Například plzeňská Škodovka jako celek je neprivatizovatelná. Už studie, kterou jsme si nechali udělat v prvních měsících po sametové revoluci, ukázala, že se musí rozdělit na několik částí a teprve do jednotlivých částí lze přivést strategického partnera. To byla a je jediná cesta, jak ji zachránit. Teď už asi životaschopných částí bude méně, než bylo před osmi lety. Ale jedině tak to jde udělat - zavřít to, co není životaschopné, a to, co je, přivést na zahraniční trh. T o by měla udělat Revitalizační agentura.
EURO: Agentura má kapacitu řekněme na deset firem, ale řešit je nutné možná šedesát, osmdesát podniků. Co s tím? VRBA: To je jedna věc, která platí. Jenže navíc lidé v té agentuře pořád nevědí, na čem jsou. Mají dozorčí radu, která je v podstatně silnější pozici, než je zdrávo, a protože jsou to lidé protřelí, tak čekají. Můžete mít skvělou agenturu se super-odborníky, můžete přemýšlet, jak to udělat, aby politický vliv v ní byl minimální, ale pokud nemáte vládu, která jednoznačně podporuje restrukturalizaci, tak každý správce agentury vstupuje do velikého rizika.
EURO: Vidíte problém v ministru Grégrovi? VRBA: Nechtěl bych mluvit individuálně. Pokud chcete vyhrát nějakou bitvu, ať už je to bitva politická nebo na fotbalovém hřišti, tak musíte mít tým, který je ochoten spolupracovat a musí tam být lidé, kteří umí to, co se od nich chce. Pokud ani jedno, ani druhé není, tak těžko můžete mít úspěch.
EURO: Víte, co vláda zamýšlí, co chce dělat? VRBA: Jsou tam lidé, kteří by chtěli udělat hodně dobrého, a jsou tam lidé, kterým jsou osobní ambice přednější než výsledek. Samozřejmě ten, kdo je zaměřen na odbornou práci, se politikařením nezabývá a ten, kdo je na tom odborně hůř, tak si místo odbornosti posiluje pozici uvnitř vlastní strany. Potom dobré myšlenky troskotají na blbostech. Například zásadní materiál o privatizaci vláda vrátí z formálních důvodů místo toho, aby někdo řekl - dodělej, co tam chybí, a materiá l schvalujeme.
EURO: Myslíte Mertlíkův dokument o dalším postupu privatizace? VRBA: Ano.
EURO: Jak vidíte situaci takových Vítkovic? VRBA: Špatně. Když se v tuto chvíli vrátím do daleké minulosti, tak tehdy jsme věděli, že hutnictví je asi to nejtěžší, co máme před sebou. EU financovala zpracování studie a návrhu, co s tím. Šlo o to jít dolů s výrobou žele za asi z patnácti milionů tun na osm milionů v celém tehdejším Československu. Počítalo se s tím, že v Ostravě bude jeden hutní podnik vyrábět dlouhé materiály a v Kladně bude výroba ušlechtilé oceli a na Slovensku se budou válcovat plechy. Z Vítkovic měla zůstat jenom strojírna. Pak se vše zprivatizovalo, buď na kupony, nebo manažerům, a řešení není na dohled.
EURO: Nevidíte šanci pro vstup žádného partnera? VRBA: Ne, tady si to stát protrpí, zaplatí a teprve, až to restrukturalizuje, tak potom najde někoho, kdo do hutí vstoupí.
S hutnictvím nám radil jistý McGregor, který restrukturalizoval hutě v Anglii a udělal to dobře, takže nakonec skončil jako sir McGregor. Měli jsme expertní tým, který měl připravit konkrétní návrhy a také je připravil.
Na jednom z posledních zasedání české vlády jsem chtěl, aby se to schválilo, ostře proti tomu vystupoval Stráský - tehdejší místopředseda české vlády. Pithart nikdy nebyl silák, aby se do něčeho pustil, takže to skončilo úkolem vše rozdělit na etapy a pak vše usnulo.
Teď je řešení komplikované majetkovými poměry, protože něco se zprivatizovalo, něco ne. Uzavřely se smlouvy s manažery. Mimochodem třeba Thatcherová znárodnila hutě - jinak nebyla schopna s nimi něco udělat. Když lidé, co to znají, vidí, že se tady sepíše smlouva s nějakým managementem, FNM jim řekne, čeho všeho mají dosáhnout, tak nevěří. České hutnictví vejde do dějin a bude se to jednou učit jako odstrašující příklad. Stejně jako Soudek ve Škodovce.
EURO: Proč se Soudek dostal do Škody? VRBA: Tehdy vláda zrušila výběrové řízení, o kterém jsme již mluvili. Zdůvodnila to tím, že Siemens a Framaton za to chtějí dát málo peněz. Tehdy byl generálním ředitelem Novotný a dráhy si objednaly nějaké lokomotivy. Jenže potom zjis tily, že na ně nemají peníze. Lokomotivy stály na dvoře a Novotný neměl na výplaty. Sedl si proto spolu s razantním odborářem Mádrem do autobusu a udělali brajgl před kanceláří Klause.
A v té době se objevil Soudek. Ohlásil se u Klause a vysvětlil mu, že během krátké doby Škodovku postaví na nohy. To byla v té době přímo společenská objednávka. Tehdy nebyli populární zahraniční investoři - a Němci už vůbec ne. Čili Klaus nemusel sahat do státní kasy a platit lokomotivy, podnik se nemusel prodávat Siemensu, aby tu fabriku dal dohromady. A protože měl tehdy Klaus Soudka, tak Vladimír Dlouhý také někoho potřeboval, a tak si našel Stehlíka.
