Hutník, který zachránil Vítkovice

26. 2. 2007

PAUL KUPELWIESER Severomoravské Vítkovice byly ve druhé polovině 19. století nejrychleji se rozvíjející obcí v Rakousku-Uhersku. Zásluhu na tom měl ředitel zdejších železáren Paul Kupelwieser, který nejenže zastavil propad výroby, ale vybudoval i potřebné zázemí pro dělníky.

První zmínka o Vítkovicích pochází z roku 1357. Ještě koncem 18. století byly nevýznamnou vesničkou, která měla pouhých 23 domů a 157 obyvatel. Rokem 1828 ale jejich význam rapidně vzrostl. Na doporučení vídeňského profesora Riepla zde byla olomouckým arcibiskupem Rudolfem založena Rudolfova huť a malá obec se proměnila v průmyslové centrum.

Roku 1843 získal zdejší podnik vídeňský bankéř Salomon Mayer Rothschild (více v Profitu 42/2005) a začal s jeho výrazným rozšiřováním. Firma Vítkovické horní a hutní těžířstvo se do několika let zařadila mezi nejvýznamnější evropské hutní závody.

V 70. letech 19. století se však mamutí podnik dostal do krize. Rothschildům se jeho řízení vymklo z rukou a přišlo technické i ekonomické zaostávání. Roku 1876 byl proto povolán vídeňský technik amanažer Paul Kupelwieser, který měl za úkol situaci stabilizovat. Jeho jmenování ředitelem se ukázalo jako šťastné, protože podnik brzy překonal všechny problémy a význam Vítkovic začal znovu stoupat.

MANAŽERSKÝ TALENT

Paul Kupelwieser se narodil roku 1843 ve Vídni. Jeho otec byl profesorem na vídeňské malířské akademii a zázemí rodiny bylo proto velmi dobré. Mladý Paul ale k umění příliš vřelý vztah neměl a po absolvování piaristického gymnázia začal studovat montánní vědy na báňské univerzitě v rakouském Lubně.

V oboru ho nejvíce zaujaly nové metody výroby oceli, které se snažil prosazovat i při práci v železárnách ve Štýrském Hradci a v Neuburgu. Roku 1868 byl na svůj nízký věk již velmi zkušeným manažerem, vedení hutí v rakouském Ternitzu mu proto nabídlo místo ředitele. Kupelwieser přijal a podnik úspěšně vedl další čtyři roky.

Jeho kvalit si brzy všimli i majitelé železáren v Čechách. Roku 1872 se proto mladý podnikatel přesunul do Teplic, kde pomáhal zakládat zdejší válcovny a továrnu na šamotové zboží. Za spolupracovníka si přitom zvolil vzdáleného příbuzného Karla Wittgensteina (více v Profitu 21/2005), který se později proslavil jako zakladatel Poldiny hutě na Kladně. OZDRAVENÍ KOLOSU Kupelwieser se na čas stal i ředitelem teplických válcoven, již roku 1876 však dostal nabídku, kterou nešlo odmítnout. Oslovila ho rodina Rothschildů, jejichž vítkovické železárny začínaly pomalu ztrácet dech, a nabídla mu, aby se stal ředitelem Vítkovického horního a hutního těžířstva. Výzvu přijal a ještě v červenci téhož roku nastoupil do funkce.

Čekal ho přitom nelehký úkol. Podnik se totiž nacházel v dlouhodobé krizi, kterou bylo nutné rychle řešit. Kupelwieser proto začal ihned připravovat plán revitalizace a přeměny v moderní železářský závod. Roku 1878 dal zastavit těžbu nekvalitních železných rud a nahradil ji dovozem kvalitnějších surovin z Uher. Zřídil extrakční huť, která zpracovávala odpady. Založil novou koksovnu a provozy železáren rozšířil o moderní pudlovnu. Roku 1883 zahájil výstavbu první válcovny trub na severní Moravě a vybudoval novou vysokou pec. Po vzoru německé firmy Krupp pak zavedl i výrobu pancéřových desek, které brzy získaly evropský věhlas.

Všechny tyto změny měly za následek rychlé ozdravení vítkovického kolosu. Produkce stoupla dvacetinásobně a počet pracovních míst se zvýšil na čtyřnásobek.

VÍTKOVICE V NOVÉM

Současná podoba Vítkovic.

Aktivity Paula Kupelwiesera se však nesoustředily jen na zvyšování výroby. Velmi důležitou podmínkou úspěšného fungování firmy byla také spokojenost zaměstnanců. Propracovaný sociální systém podniku neměl v té době v Rakousku-Uhersku obdoby a byl účinnou prevencí stávek i napětí.

Kupelwieser provedl zásadní reformy v oblasti mzdové, bytové, v systému školství, pojištění i ve službách. Do domků pro dělníky zavedl elektřinu, vybudoval lázně a otevřel i závodní nemocnici. Díky důrazu na vzdělanost byla navíc koncem 19. století v obci téměř úplně vymýcena negramotnost.

Nejvýraznějším počinem ředitele železáren se ale stal projekt výstavby tzv. Nových Vítkovic. Již roku 1877 začalo kolem továrny vyrůstat moderní průmyslové městečko, které převyšovalo běžný středoevropský standard. Jeho součástí se staly unikátní dělnické kolonie, úřednické vilky, stavby občanské vybavenosti, ale také fara, kostel či radnice. Většinu staveb navrhl vídeňský architekt Hans Ulrich, který se později stal také primátorem Moravské Ostravy.

ZA DOBROTU DO PENZE Kupelwieserovým cílem bylo vybudovat z Vítkovic moderní město, které by odpovídalo významu zdejších železáren. Některé plány však musel korigovat, protože se neshodovaly s představou Rothschildů, kteří měli stále rozhodující vliv. Nepodařilo se uskutečnit například vybudování nového závodu na plánované trase Odersko-dunajského průplavu, což vneslo mezi obě strany nevraživost. Problémů časem přibývalo, a když se ke všemu přidaly i zákulisní machinace, rozhodl se Kupelwieser roku 1892 odejít předčasně do penze. Jako akcionář řady hutních společností měl v té době již značné jmění a mohl tedy v klidu žít z dividend. Hned v následujícím roce si navíc od barona Wildiho koupil pustý ostrov Brijuni v Jaderském moři a začal s jeho kultivací. Ve spolupráci s Robertem Kochem zde zlikvidoval ohniska malárie a zahájil výstavbu letovisek pro vybranou společnost. Netrvalo dlouho a z neútulného ostrůvku se stalo vyhledávané místo pobytů rakouské honorace. I Vítkovice se ale nakonec dočkaly. Statut města získaly roku 1908 a náležel jim až do roku 1924. Tehdy byly připojeny k Ostravě a nezávislost už nikdy nezískaly. Od roku 1990 jsou však alespoň samostatným městským obvodem. PAUL KUPELWIESER (1843-1919)

Rakouský hutnický odborník a manažer Paul Kupelwieser se narodil 1. února 1843 ve Vídni. Vystudoval montánní vědy na báňské univerzitě v Lubně a od roku 1865 praktikoval v železárnách ve Štýrském Hradci, v Neuburgu a v Ternitzu. Roku 1872 pomáhal s budováním teplických válcoven a roku 1876 přijal nabídku Rothschildů na vedení železáren ve Vítkovicích. Podnik přebíral v neutěšeném stavu, účinnými reformami však dokázal výrobu znovu pozvednout a později i výrazně rozšířit. Zabýval se také sociální politikou a na jeho popud vznikly například tzv. Nové Vítkovice. S majiteli železáren se ale nakonec neshodl a podnik roku 1892 opustil. Zemřel 21.