Jako malý si hrál na Luka Skywalkera, teď Kurt van der Basch záběr po záběru nakreslil jeho nejnovější filmová dobrodružství
Nejdůležitější je, aby bylo v první vteřině poznat, co jste nakreslili, popisuje Kanaďan žijící v Praze svou profesi nazvanou poněkud krypticky „storyboardista“ a dodává: „Lidi u filmu nemají čas. Třeba producenti a režiséři, ti musejí hned vědět, co se tam děje.“
* Proč jste si vybral pro práci právě Prahu? Necítíte se v České republice někdy odstrčený, co se týká pracovních příležitostí?
Pro práci u filmu v Evropě je to uprostřed. Kdysi se tady točilo hodně filmů, a to velkých. Snad se to někdy vrátí. Byl bych strašně rád, kdybych mohl na Barrandov dojet z bytu a netrčet často v cizině. Vybral jsem si ale Českou republiku, ještě když jsem u filmu nepracoval. Přišel jsem do Čech jen na tři měsíce učit angličtinu. Bral jsem to jako takové dobrodružství. Pracoval jsem po hospodách a naučil jsem se česky. Pak jsem dostal možnost dělat runnera na prvním filmu, když mi bylo 24. A potom se cosi stalo, že potřebovali někoho, kdo by kreslil, tak jsem si řekl, že to mohu zkusit, a už jsem u toho zůstal.
* Je v tomhle oboru velká konkurence?
Má to tu výhodu, že to není práce jako například u kostýmů nebo ve štábu architekta, kde je hrozně moc lidí. Storyboardistů je málo, protože je to hodně specializované povolání, a tak je konkurence menší. To je pro mne velká výhoda.
* Storyboarding vyučujete na workshopech. Sám jste ale samouk, že?
Já jsem se učil hru na klavír na univerzitě, ale kreslení se věnuju už odmala. Ve workshopech se snažím předat základy kreslení. Vlastně jsem přerušil film, abych přijel do Uherského Hradiště a do Plzně na workshop. Loni mi nabídli, abych přijel a učil na ArtCampu v Plzni, já jsem to vzal a byl jsem strašně překvapený, jak se mi učení líbilo. Protože o tom, co dělám, vím, že to je super práce a výjimečná možnost, jak si vydělávat. Ale když se na to podíváte očima mladých studentů, najednou se pro to nadchnete ještě víc.
* Co bylo prvním impulzem, kdy jste si uvědomil, že se chcete storyboardingem živit?
Když jsem začal pracovat u filmu, ani jsem o té pozici nevěděl, protože jsem dělal jenom asistenta. Potom jsem se setkal s jedním storyboardistou z ciziny a úplně jsem slintal nad jeho prací a tím, jak rychle kreslil. To byla pro mne osobní výzva rychle kreslit bez jakýchkoli fotek a jenom podle toho, co vás zrovna napadne. Dostal jsem tuhle možnost u filmu Naprosto osvětleno, kde nechtěli někoho ze zahraničí, a řekli mi: Hele, to bys zvládl. Když jsem skončil svůj první film jako storyboardista, tak jsem věděl, že je tohle práce přesně pro mne.
* Ještě před storyboardingem jste pracoval jako tzv. concept artist a scenic painter. V čem se tyto práce lišily od storyboardingu?
Concept artisté jsou součástí oddělení filmové produkce - art departmentu. Zodpovídají se designérům. Designér dostane nápad, jak by mělo vypadat celkové výtvarné ztvárnění scény, dekorací nebo rekvizit. Může to být auto, místnost, krajina, prostě cokoli. Concept artist vytvoří třeba jednu digitální malbu za den dva a potom to ukáže designérovi, aby to schválil. Scenic painter je taky jako concept artist v art departmentu, ale především domalovává dekorace připravené designérem. Například aby sál ve filmu vypadal jako mramorový. Záleží na zadání. Byly to opravdu zajímavé práce, ale chybělo mi kreslení. Práce jako concept artist pro mne nebyla, protože nemám tu trpělivost dolaďovat celý den nebo i tři dny jeden obrázek. Storyboardista kreslí podle kameramana nebo režiséra a spolupracuje s art departmentem. Když dostanu úkol, že musím vytvořit scénu v sále, nejdřív nevím, jak to má vypadat, a tak zavolám designérovi a jeho concept artistovi a oni mi pošlou návrhy.
* Jak probíhá komunikace mezi vámi a režisérem? Do jaké míry máte volnou ruku?
To záleží na režisérovi. Teď jsem dělal na jednom filmu, kde měl režisér všechno nakreslené v takových primitivních figurkách a já jsem to musel jenom hezky překreslit. Ale líbí se mi, když k tomu mohu i něco říct. Normálně to probíhá tak, že sedím s režisérem, mám papír s prázdnými okénky a on mi popisuje scénu: Máme záběr na dveře od výtahu, otevřou se a v nich vidíme naše tři hrdiny. Kreslím to a ptám se: Může to být takhle? Co hlava? Ramena? Když se mu to líbí, nechám to, ale pokud ne, tak to překreslím. Nebo něco naskicuju a nabídnu mu to, ale on to stejně musí vždycky schválit.
* U některých děl, na nichž jste se podílel, už je vizuální stránka daná samotnou předlohou. U Assassin's Creed určuje vizuální ráz samotná hra nebo u Star Wars: Síla se probouzí jsou to zase starší díly série. Omezují vás tyto předlohy v tvůrčí činnosti?
Mě tyhle věci neomezují vůbec. Právě naopak. Je fajn, když nemusíte neustále volat do kostymérny a do art departmentu a zjišťovat, jak co chtějí, protože to už víte. Často se taky stává, že kreslíte film, ještě než jsou vůbec navrhovány kostýmy a dekorace. Když se potom podíváte na výsledný produkt, vidíte, že ty věci jsou nakonec úplně jinak. Třeba když jsem dělal Vikingy, všude jsem jim tam kreslil rohy na helmy. Ale historicky vzato to nebyla pravda. Tohle se vymyslelo v 19. století. Všechny rohy jsem musel potom vygumovat.
* Kreslíte ručně, nebo své kresby rovnou graficky zpracováváte na počítači?
Tři roky jsem to zkoušel digitálně, ale chyběla mi tužka a papír. Každý režisér mi říká, že jsem tímhle jiný. Oni to opravdu takto chtějí. Líbí se jim, jak je ta ruční práce opravdová. Navíc musím pracovat rychle, kolikrát něco měnit na poslední chvíli a ručně to udělám nejrychleji. Když kreslíte na počítači, můžete si kresbu zazoomovat, kdy chcete, ale dostáváte se potom do zbytečných detailů a už je toho moc. Nejdůležitější je, aby bylo poznat v první vteřině, co je nakresleno. Lidi u filmu nemají čas. Třeba producenti a režiséři, ti musí hned vědět, co se tam děje.
* Který film byl pro vás nejinspirativnější a který nejtěžší pro vytváření storyboardů?
Nejtěžší asi bylo, když jsem dělal na filmu Sense8. Oni měli strašně málo peněz, protože je to televize. Tom Tykwer tam dal asi pět akčních scén, na které chtěl mít storyboardy. Měl jsem na to asi tři dny a kreslil jsem až sto obrázků denně, nejedl jsem, nespal jsem, ale dodělali jsme to. Oni to fakt potřebovali. Co se týká inspirace, tak Atlas mraků Toma Tykwera a sourozenců Wachowských, to byla krásná práce. Miloval jsem tu knihu. Mám rád historické filmy, fantasy a sci-fi. Taky se mi líbilo, že to nebyl studiový film. V roce 2011 mě zavolali do Berlína, abych udělal nějaké ilustrace, které by se ukázaly producentům. Rok jsem o tom nic neslyšel, ale pak zavolali. Měli jsme ve tvorbě volnou ruku. Když jsem Atlas mraků viděl v kině, byl jsem úplně dojatý. A samozřejmě práce na Star Wars. Jsem fanoušek a jako malé dítě jsem pořád kreslil roboty. Představoval jsem si, že jsem Luke Skywalker. Když jsem dostal tuhle nabídku, myslel jsem si, že je to nějaký vtip. Že si to někdo na mě vymyslel. Vůbec jsem tomu nevěřil.
* Takže splněný sen?
Úplně. Poznal jsem dobrý tým lidí, kteří byli nadšení. Práce kolem Star Wars je opravdu bavila a navíc to byla úžasná zkušenost.
Storyboard Storyboard - slovo, které zní trochu jako zaklínadlo, ale představuje nedílný krok v procesu filmové výroby. Jedná se o prvotní vizualizaci scén podle režiséra a kameramana. Tuto obrazovou vizi zprostředkovává storyboardista, člověk obdařený talentem pro rychlou kresbu.
Kurt van der Basch Kreslíř kanadského původu sídlící v Praze, který se z asistenta ve štábu architekta vypracoval až k storyboardingu. Své kreslířské schopnosti zúročil v mnoha filmech. Podílel se také na vizuální stránce seriálů, reklam nebo videoklipů pro Kanye Westa a Madonnu. Je autorem storyboardů k artovému snímku Atlas mraků, komerčně úspěšným Star Wars: Síla se probouzí nebo k detektivnímu příběhu Dítě č. 44. V poslední době připravoval herní adaptaci Assassin's Creed.
O autorovi| Ilona Podivínská, spolupracovnice redakce