Vary každoročně zápasí s kapacitou pro projekce filmů, letošnímu 46. ročníku pomůže znovu otevřené letní kino s třemi tisíci místy
Ačkoli lze karlovarský mezinárodní filmový festival (MFF) označit za nejdůležitější kulturní akci roku, která si vydobyla věhlas ve světě, země, natož město nedokážou z její popularity těžit. A přitom příklady ze zahraničí, jak s podobnou událostí dále pracovat, by byly. Například když skončí festival v Cannes, následuje přehlídka reklamy či televizní soutěž. „Dramaturgie tam vlastně běží pořád. Kdežto ve Varech skončí festival a po kolonádě si pak maximálně pohrává vítr s mastným papírem od párků,“ zdůrazňuje prezident MFF Jiří Bartoška. Přitakávají mu i výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha a umělecký šéf Karel Och, jež si Bartoška k rozhovoru přizval.
Myslíte si, že by stát nebo municipality měly více festival podpořit? Bartoška: Dostáváme takzvanou účelovou dotaci, která má velice přesné vymezení, na co ji lze použít. Takže bychom snad ani větší příspěvek neuměli utratit.
Kdybyste dostali více peněz od sponzorů, uměli byste je utratit? Bartoška: Byli jsme se podívat v Torontu. Tamní festival stojí neskutečné peníze. Stejně jako berlínský. Asi bychom je uměli taky utratit. Och: I když nelze srovnávat s Vary, například v Torontu samotné město spolupracuje s organizátory o hodně více. Vystavěli jim tam obrovský palác. A je spousta dalších podobných příkladů: Kodaň, Petrohrad. Podobné akce mají velkou podporu města, protože je to skvělá reklama.
Právě to jsme měli na mysli, pomoc s infrastrukturou a ne se samotným rozpočtem… Bartoška: Festival trvá deset dní, a budovat jen kvůli němu bůhví co… Co s tím v Karlových Varech? Město by muselo být aktivnější. Pořádat více akcí, festivalů, kongresů, více pracovat s image MFF.
Zvažujete ve vašich dalších plánech vznik nové multiarény? Bartoška: Původně se počítalo s tím, že bychom v ní mohli promítat. Požadovali jsme ale, aby byl sál dostatečně vybavený, ozvučený a tak dále. Z toho zbylo jen plátno, což je trochu málo. Je tu ale jiný projekt. Lázně I projdou rekonstrukcí a v atriu vznikne sál pro 350 lidí, který by v průběhu roku město využívalo k různým kulturním aktivitám, a zároveň bychom zde mohli během festivalu promítat. To by byl důstojný prostor. Ovšem je to otázka řekněme tří let.
Limitující pro růst festivalu je velikost Karlových Varů, které už více hostů nepojmou. Neuvažovali jste o expanzi do blízkých měst? Třeba jen projekcí, aby více lidí mohlo vidět prezentované filmy, všechna sláva by zůstala ve Varech. Mucha: O tom neuvažujeme. I když si zakládáme na tom, že se běžný divák na rozdíl od jiných světových festivalů dostane na jakoukoli projekci. Takže je to skutečně jen o kapacitě. Letos bude obnoven provoz letního kina, které pojme tři tisíce lidí. V případě deště je tam asi osm set krytých míst.
Získali jste nového významného sponzora, společnost KKCG. Znamená to, že máte více peněz, nebo šlo o rozložení rizika na více donátorů? Bartoška: Především od nás před dvěma lety odešel významný partner, společnost Unipetrol. Za tu se dosud nenašla adekvátní náhrada. A i když dnes máme nově mezi sponzory skupinu pana Karla Komárka, pořád její vklad nevykryje ztráty.
Takže hospodářskou krizi jste pocítili v ochotě partnerů financovat festival? Bartoška: To bych neřekl. Krizi jsme díky tomu, že festival je vlastně největší kulturní akcí u nás, nezaznamenali. Jestli se partneři rozhodovali, že je krize a že budou muset sponzoring omezit, tak třeba z pěti případů tři škrtli, ale karlovarský festival si nechali.
Máte nějaká pravidla pro sponzory, podle nichž si je vybíráte? Bartoška: Všechno je dáno tím, kdo už naším partnerem je. Máme nejvýznamnější firmy v republice nebo nadnárodní korporace a není možné jejich postavení nějak zpochybnit spoluprací s někým podivným. To je, jako když je v kafi jedno zrníčko zkažené. Pak máte takzvanou lišku, a celý pytlík můžete vyhodit… Mucha: Pravidla vyvolává skladba samotných partnerů a také fakt, že jsou s festivalem dlouhé roky. Vloni se podepsala dlouhodobá smlouva s ČEZ, letos se podepsala dlouhodobá smlouva s Vodafonem, a takto ke spolupráci pomalu začínají přistupovat všichni partneři. I jim vyhovuje, že jsou na stole dlouhodobé smlouvy.
Již dlouho je rozpočet festivalu zhruba stejný a podle toho, co říkáte, je tak tomu i s novým partnerem. Na útratu je přibližně 130 milionů korun. Mění se výdajová stránka, utrácíte peníze jinak?
Mucha: Vždy záleží na tom, kolik hostů přijede, protože největší položkou je ubytování. To přijde na nějakých 28 milionů. V loňském roce se pak ustavil přesný počet filmů, které chceme promítat, a Karel Och se svým týmem se do něj musí vejít. Největší proměnnou je asi zprovoznění sálů, které nejsou za normálních okolností kina. Technologie jsou čím dál tím dražší a hlavně se vybavení zdvojuje, protože některé filmy dostáváme v 35mm formátu, ale velká část už je v digitální podobě. V každém sále proto musíte mít klasickou promítačku, ale vedle toho i digitální projektor. A ten vyjde třeba na dva nebo dva a půl milionu korun. My si techniku můžeme dovolit díky partnerství se Sony.
Bartoška: Největší problém je všechno nastěhovat a pak vystěhovat. Festival je desetidenní, což je jepičí život. Kromě Velkého sálu musíme všechno postavit a vybavit technologiemi, ozvučit, postavit projekční kabinu, pověsit plátno a tak dále. Třeba Febio Fest má tu výhodu, že pracuje s klasickým multiplexem, kde má všechno zařízení.
Investovat do stálých technologií třeba v Puppu by mělo logiku jen, kdyby se daly využívat celoročně.
Žádná překvapení s rozpočtem nastat nemohou? Bartoška: Všechny propočty předem jsou aproximativní. Naplánujete si, kolik utratíte za dopravu, a pak vám přiletí Robert de Niro soukromým letadlem a položka vám najednou vyskočí.
Říkáte, že je v posledních letech ustálen přesný počet filmů. Kolik jich letos bude možné vidět?
Och: Hrajeme 180 celovečerních filmů, část z nich ve čtyřech soutěžních sekcích. Loňské snížení zhruba o 30 celovečerních titulů se ukázalo jako velice šťastné. Jedním z důvodů byla i snaha nabídnout divákům, kteří do Varů přijíždějí třeba na dva tři dny, aby zhlédli skutečně snímky, které chtějí, a ne to, co na ně zbude. Když máte jednu projekci, je menší šance, že se dostanete na film, o nějž stojíte. Zatímco když jej hrajeme třikrát – na začátku, v prostředku a na konci – uvidíte téměř vždycky ten, který chcete.
Bartoška: Když mají pořadatelé festivalů v Česku tiskovky, fascinuje mě, jak říkají: máme 450 filmů z 86 zemí. Ale proboha, kdy je chtějí odpromítat a v jaké kvalitě ty filmy asi jsou? V Cannes se promítá 70 až 80 filmů. A není to velká akce v tom, kolik filmů přiveze, ale jak kvalitní jsou.
Základní podmínkou hlavní soutěže je, že film musí být uváděn v premiéře. Není pro vás problém termín konání, když v regionu „okolo“ Varů probíhají i jiné festivaly? Och: Kvalitní filmy vznikají celý rok, a vždycky je to jen o tom, včas začít jednat a snažit se dostat ty dobré. Většinou začínáme na podzim předchozího roku. Samozřejmě producenti některých filmů si myslí na jiný festival. My ovšem nikoho k účasti nenutíme, naštěstí je stále dost filmařů, kteří chtějí v Karlových Varech zahájit festivalovou kariéru svého filmu.
Dá se říct, když to trochu přeženeme, že si filmy můžete s ostatními podělit? Och: Snažíme se s ostatními festivaly navzájem doporučovat filmy z regionů, protože velký festival do jisté míry supluje funkci národního filmového centra. A na nás se obracejí lidé z různých končin světa a ptají se na filmy z Čech a ze střední Evropy.
Jak vnímáte kvalitu českých filmů v kontextu evropské kinematografie, když je máte doporučovat?
Bartoška: Na počet jich vzniká hodně. Ale těch kvalitních, které obstojí třeba v evropském nebo světovém měřítku, není mnoho. Díky panelu, který je zaměřen na filmy v postprodukci ve střední a východní Evropě, však můžeme dramaturgům či nákupčím ze zahraničí představit slibné filmy, a nejen ty české. Ukazuje se, že tyto filmy pak mají silnou kariéru, objevují se v dalších soutěžích. Třeba český film 80 dopisů byl hrán na Berlinale nebo polský film Wszystko, co kocham byl uveden na festivalu v Sundance. Mám pocit, že u nás se s novou generací filmařů trošku blýská na lepší časy.
Och: Je třeba zajímavé, že film 80 dopisů Václava Kadrnky byl uváděn v karlovarské sekci připravovaných snímků, kde ho viděli lidé z Berlína, kteří jej pak dofinancovali.
Prezidentem poroty je letos maďarský režisér István Szabó. Můžete popsat výběr šéfa poroty? Och: Měla by to být silná osobnost, nejlépe režisér nebo producent, který je schopný organizovat práci sedmičlenné skupiny.
Jak výběr tedy probíhá, to třeba oslovíte tři kandidáty? Och: S Istvánem Szabó to bylo velice jednoduché, navzdory tomu, že má právě film v postprodukci. Byl prvním kandidátem a odpověděl hned. Vary zná, byl tam už dříve a ví, jak je to důležitý a velký festival. Udělá si čas na celou dobu.
Podobně vybíráte i hlavní hvězdu, jíž letos bude Judi Denchová? Asi sotva zvednete telefon a řeknete Hi Judi, Barťák calling…
Bartoška: Je to trochu jiné než u velkých festivalů, jako je Cannes nebo Berlín. Tam jsou obrovské trhy a filmové hvězdy mají v rámci propagace snímku povinnost na ně přijet. Do Varů jezdí, protože opravdu chtějí. A je velmi milé, když vidíte, že je atmosféra osloví, protože se chtějí vracet.
Mucha: Máme představu, koho bychom do Varů chtěli dostat, a těch lidí jsou stovky. Snažíme se budovat vztahy s jejich agenty, abychom jim mohli zavolat a zeptat se, jak to vidí letos. Nám se neděje, že by někdo přijel do Varů a řekl „hele, sem už nikdy nepojedu“, nebo „všem řeknu, ať sem nejezdí“. Z 99 procent jsou úplně nadšení, o čemž vypovídá i to, že jsou ochotni hrát v našich znělkách, což je neuvěřitelný počin. Kdysi jsme tady seděli s režisérem Ivanem Zachariášem a koukali na plakát, jak se herci nechali vyfotit na canneský festival. Jak je úžasné, že to pro organizátory udělají. Bavili jsme se, co dál s našimi znělkami. Ivan Zachariáš tenkrát říkal, že by ho zajímalo, co se vlastně děje s našimi soškami potom, co je ocenění dostanou. A že by to bylo dobré téma na znělky.
Bartoška: Úžasné bylo, že se do projektu hned zpočátku zapojil Miloš Forman. Když znělku viděli další, říkali si, já chci taky. A to je pro festival dobré znamení, že s ním tito lidé jsou ochotni spojit své jméno a tvář. A navíc můžeme pouštět všechny staré klipy dokola. Není to nuda. Na festivalu nebudeme promítat jen to, co dělá se svou soškou Jude Law, ale stále můžeme pouštět i Dannyho DeVita, Věru Chytilovou a další.
A funguje to i naopak, že vám nějaká produkce vnucuje seznam, koho byste mohli pozvat? Mucha: Byla doba, kdy nebylo jednoduché získat zajímavá jména. Partneři se ptali, proč třeba někoho nezaplatíme. Chodily nám takové „jídelní lístky“, že tento herec třeba stojí 50 tisíc eur na den a podobně. Ale šlo většinou o polozapomenuté hvězdy. V Americe jste tak dobrý, jak dobrý je váš poslední film. Nikoho nezajímá, že jste před patnácti lety dostal Oscara. Tyto agentury obyčejně už jen paběrkují. Ale nikdy jsme nikoho nezaplatili. Kdybychom přistoupili na tuto praxi, festival by to spíše poškodilo. Ono se to rozkřikne, a pak těžko získáváte opravdová jména. Ukazuje se, že jsme se rozhodli správně, protože ocenění Křišťálový globus nebo Cena prezidenta mají váhu. Náš přístup také mění vztah lidí k festivalu. K tomu, že se rozhodnou přijet, musejí dospět sami. Udělají si volno, a když pak ve Varech jsou, jsou v zásadě otevření všemu. Kdežto když s nimi uzavřete smlouvu, že jim zaplatíte, a oni za to mají poskytnout čtyři rozhovory, už nic navíc neudělají. Vztah je najednou jen čistě obchodní.
Stalo se vám někdy, že jste šlápli vedle, že jste si pak říkali, že jste dotyčného zvát neměli…
Bartoška: Ne. Často se s pojmem hvězda spojují bůhvíjaké manýry. Ale ze zkušenosti vím, že čím větší hvězda, tím je pohodovější. Třeba Michael Douglas si kdysi s sebou přivezl kostým ze svého nového filmu Dokonalá vražda s Gwyneth Paltrowovou. Ukázku uvedl v tom, v čem byl právě na plátně. A přitom to vůbec nemusel dělat. Ono se spíše jen vypráví, jak někdo musí mít bílý klavír v apartmá a vodu z ledovců.
Mucha: Vlastně jediná libůstka, kterou si pamatuji, byla vodka Belvedere, již si vyžádal Danny DeVito. Nemohli jsme ji v Česku sehnat, museli jsme pro ni do Polska. Zjistili jsme ovšem, že je fakt vynikající. Takže od té doby nám nesmí chybět.
Kdy vlastně pro vás končí práce na letošním festivalu a začne nová?
Bartoška: Po festivalu si část lidí může vzít dovolenou, ale produkce nemůže odjet, protože musí zase všechno odvézt a vyskládat. Končíme až někdy v září.
Vždycky tyto lidi lituji. Festival skončí v sobotu večer a někteří ještě týden zůstávají a všechno likvidují. Ještě týden tam zůstat – to je hrůzná představa…
Na příštím ročníku začínáme pracovat vlastně už během konání festivalu. Na začátku máme jen malou kancelář s asi dvanácti lidmi, ale ve finále zaměstnáváme na 600 lidí včetně hasičů, hostesek.
Co vás ještě motivuje, abyste dál prezidentoval festivalu? Bartoška: Občas se mě někdo ptá, jestli mě ještě festival baví. No baví. Je sice každý rok ve stejnou dobu na stejném místě, ale pokaždé je jiný. To je stejná otázky jako, zda mě baví hrát divadlo. No baví, protože hraji pokaždé v jiném kuse, sice v jednom divadle, ale vždycky je představení jiné.
Na druhé straně, kdyby nebyl festival, máte více času natáčet. Bartoška: Ale ono není co filmovat.
