„Fed neuvažuje o tom, že by zvyšoval úrokové sazby v dalších dvou letech,“
konstatoval v první polovině letošního června na tiskové konferenci Jerome
Powell, šéf americké centrální banky (Fed). Osobně to považuji za otázku
zásadní důležitosti ve světě měnové politiky nejméně za poslední dvě dekády.
Proč? Ví Fed něco, o čem normální smrtelníci nemohou mít ani tušení?
Powellovo vyjádření v „době kovidové“ je bezprecedentně šokující, protože v minulosti byla centrální banka ve vyjádřeních k výhledům americké ekonomiky velmi opatrná, byť jen v měsíčních, maximálně kvartálních horizontech. Za běžných okolností by Fed ujišťoval, že bude sledovat, ale nedovolí si dlouhodobě predikovat… Ale teď šéf Fedu natvrdo řekne, že monetární politika zůstane extrémně uvolněná a že se úrokové sazby po dva roky, tedy až do konce roku 2022, nehnou. Tedy zůstanou na rekordní nízké úrovni poblíž nuly.
Jde o silnou kávu i proto, že ještě před půl rokem, v „době předkovidové“,
panovalo všeobecné přesvědčení, že americké úrokové sazby se budou pomalu
normalizovat, aby se vrátily do rozpětí dvou až tří procent. Takže když si
přeložíme to, co šéf Fedu řekl, jde o přiznání, že americká ekonomika je na tom
tak špatně, že si centrální banka prostě nebude moci dovolit úrokové sazby
zvýšit.
Zmanipulovaná křivka
Proč se zamýšlím nad několik týdnů starou informací? Jednak proto, že mám
pocit, že tuzemskými médii tato zpráva jen tak prosvištěla, jednak proto, že je
v ní ohromná míra urgence, přestože se tato informace na první pohled nejeví
jako zvláště důležitá.
Americká centrální banka je teď ve fázi, kdy skupuje absolutně všechno. Tedy
skoro všechno (zatím nenakupuje zlato, ale už i o tom se spekuluje). Fed dříve
skupoval vládní dluhopisy, které si sám vytiskl (to je to kvantitativní
uvolňování), a v únoru, kdy už ve světě bujela pandemie nového koronaviru,
oznámil, že bude pořizovat i dluhopisy s nižším ratingem. Nyní nakupuje už i
takzvané prašivé dluhopisy (junk bonds). Celkem, jak známo, by se mělo nakoupit
až za 750 miliard dolarů těchto aktiv.
Tištění peněz je postaveno na tom, že významné světové centrální banky nakupují vlastní dluhopisy. Tím pádem jde jejich cena nahoru. A když jde cena nahoru, tak výnosové křivky a potažmo pak úrokové sazby mohou být velmi nízké.
Centrální banky tak mají mandát udržovat velmi nízké úrokové sazby, díky
čemuž mohou finanční instituce nabízet levné financování od hypoték až po
leasing.
Sice je to tak trochu podvod na obyčejné lidi, ale ta zmanipulovaná výnosová
křivka a zmanipulované úrokové sazby umožňují byznysu velmi kvalitně dýchat.
Otázkou je, jak dlouho.
Injekce není lék
Ve vzduchu visí několik negativních scénářů. Jedním z nich je, že nezávislé
vlády držící americké státní dluhopisy nebo dluhopisy jiných centrálních bank
ztratí kvůli enormnímu tištění peněz v bondy důvěru, protože se v jejich očích
stanou bezcennými. A začnou tyto dluhopisy prodávat. Pak by došlo k tomu, že by
„ocas začal vrtět psem“. Trhy tím pádem začnou ovládat centrální banky.
Cena dluhopisů by logicky musela jít dolů a došlo by ke skokovému zvýšení úrokových sazeb. Při scénáři masivního prodeje státních dluhopisů by pak centrální banky zvedat úrokové sazby z nuly prostě musely. Neměly by jinou možnost.
Že se do ekonomiky kvantitativním uvolňováním vstříknou v podstatě ničím
nepodložené peníze, může být injekce, ale nemůže to být lék, který by vydržel
roky. Peníze se musejí vytvářet jinak – investicemi, technologiemi, spotřebou…
Nelze proto vyloučit, že může dojít k nějakému resetu světového bankovního
systému nebo nedej bože ke stagflaci. Zatím je proto dobré sledovat vývoj akcií
amerických bank, jelikož jsou výmluvným barometrem. Tak třeba Wells Fargo,
jedna z největších amerických bank, je na svých dvanáctiletých minimech.
Posledního půl roku se také příliš nezmiňují problémy bankovního sektoru v
Itálii, stejně jako celková nestabilita evropského bankovního trhu. Ale to
ještě neznamená, že se problémy vyřešily. Jen se o nich nemluví.
Autor je statutárním ředitelem akciové
společnosti Zlato
