Na zdi visí kůže krokodýla, hada a klokana. Společnost jim dělá samopal a dýky z exotických končin. Všude jsou fotografie, on a někdo: Bill Clinton, papež, dalajlama. „Dalo to spoustu práce,“ připouští na adresu výzdoby ředitel odboru zahraničních vztahů prezidenta republiky Hynek Kmoníček. „Ono to všechno má svůj smysl – nový velvyslanec, který tu čeká na přijetí, o vás takhle hned dostane první informaci. Šetří to čas,“ říká někdejší ambasador v OSN, Indii a Austrálii.
Ne, nedostal. S panem premiérem Rusnokem se známe velmi dobře a on věděl, že s takovou nabídkou nemělo v tu chvíli smysl přijít. Já byl jen několik měsíců na Hradě a považuji za svůj úkol vybudovat svůj úřad zde tak, aby s ním byl pan prezident na pár let dopředu spokojen. Byl jsem i osobně ve fázi, že mi ještě ani nepřišly věci v bednách z Austrálie. Byla to hezká mediální spekulace, ale nezakládala se na pravdě.
E15: V kuloárech jste považován za nejmocnějšího muže české diplomacie. Vaše jméno padalo i v souvislosti se vznikem úřednické vlády, mluvilo se o postu ministra zahraničí. Dostal jste tuto nabídku?
E15: Takže byste do toho ani nešel?
Všichni věděli, že by to bylo technicky těžko proveditelné a zároveň by to pro všechny zúčastněné postrádalo smysl.
E15: Nicméně hovoří se o vás i nadále, a to jako o příštím ministru zahraničí ve vládě vzešlé z voleb. Pokud by byla politická opora, zvážil byste případnou nabídku?
Těžko říci. Zaprvé nevíme, kdo vyhraje volby, zadruhé jsem členem ČSSD a ta má svého stínového šéfa diplomacie. Záleží na tom, jak budou vypadat povolební jednání, kdo a jak je povede. Každý člověk nastupuje do Černínského paláce jako elév se snem, že jednoho dne bude ministrem. Pokud to někdo popírá, lže. Většina ale časem zjistí třeba i to, že cena, kterou za to v sobě lidsky zaplatí, se vůbec nemusí rovnat uspokojení z výsledku. Obzvláště poté, co vážnost téhle pozice díky některým ministrům vzala silně zasvé. Prostě jestli čas pro Kmoníčka jako ministra nastane za rok, za čtyři roky, za deset let nebo nikdy, to není v mých rukou. Je-li člověku padesát roků, nemá ještě kam spěchat.
E15: V Česku se hnuly ledy, republika urychleně obsazuje zablokované posty velvyslanců. Vy jste u toho. Jaká je vaše role, vystupujete jako prostředník, moderátor?
Přesně tak. Jako diplomatický mediátor mezi ministrem zahraničí a panem prezidentem. Jsem stále zaměstnancem ministerstva zahraničí, jsem proto takovým vnitřním velvyslancem ministerstva zahraničí v Kanceláři prezidenta republiky. A zpětně působím na ministerstvu jako člověk, který dokáže pro ministerstvo u pana prezidenta předjednat některé záležitosti. V zásadě to není odlišné od toho, jak to funguje celých 20 let, kdy tuhle roli plnil vždy jeden z ministerských náměstků. Je jasné, že ministerstvo, Hrad a vláda se potřebují, že jeden bez druhého nemohou žít. Ministr zahraničí v konci neprosadí své úplně bez prezidenta, nemůže ho fyzicky donutit, aby podepsal návrhy, s nimiž se neztotožnil.
E15: Je tedy v nevýhodě?
Je to vybalancované tím, že ani ministr není bez prostředků, jak to ovlivnit. Může některé návrhy od prezidenta, s nimiž má problém zase on, do vlády prostě nepředložit, a pak není co podepsat. Oba mají nástroje na sebe navzájem. V moudré diplomacii si tyto nástroje uvědomují tolik, aby je nemuseli nikdy použít. Dosahování téhle moudrosti – tak vidím smysl své činnosti zde.
Každý člověk nastupuje do Černínského paláce jako elév se snem, že jednoho dne bude ministrem. Pokud to někdo popírá, lže
E15: Jinými slovy, nemohou žít bez sebe, ale mohou žít spolu?
Musejí. Jinak se dostanou do situace, v níž jsme byli v posledním roce. Často se to vnímá tak, že nastoupil prezident Miloš Zeman a začaly problémy s velvyslanci. Není to tak. Ve skutečnosti potíže, které se teď konečně řeší, trvaly už zhruba půl roku před nástupem nového prezidenta a nastaly v komunikaci mezi prezidentem Václavem Klausem a ministrem Karlem Schwarzenbergem. Vždyť u poloviny velvyslanců, které podepsal prezident Zeman (předminulý týden – pozn. aut.), šlo o stejná jména často do stejných destinací, která se pokoušel vyjednat s Klausem Schwarzenberg.
E15: Žít spolu znamená i válčit?
Když válčí, nestane se nic. Když žijí vedle sebe ve vzájemné ignoranci, trpí tím Černínský palác, celá česká diplomacie, a ve finále též kvalita naší zahraniční služby. Pravidelný rytmus střídání emisarů musí být dodržen. Jinak se diplomacie, která je vnějším obrazem České republiky, stává součástí domácího politického boje. Šéf diplomacie musí být opravdovým diplomatem a udržet ji mimo něj.
E15: Země, jejichž zastupitelské úřady se momentálně obsazují, jsou důležité a důležitější. Existuje řešení pro Slovensko, Polsko, Rakousko. Co Německo, kde přesluhuje velvyslanec Rudolf Jindrák?
Pan velvyslanec Jindrák je natolik kvalitní velvyslanec, že se nám stále nepodařilo najít někoho, kdo by dosáhl jeho kvalit. On sám se už několikrát vyjádřil, že by rád v nějaké době skončil, protože v Berlíně „slouží“ asi od roku 2006, jenže Německo pro nás znamená třeba přímo i nepřímo třicet procent zahraničního obchodu. Je to třetina všech našich aktivit, nejenom ekonomicko-obchodních. Je to pro nás naprosto klíčový post.
E15: Hledáte dále?
Ano. Ale jak jsem hovořil s ministrem zahraničí, střídání v Berlíně nebude nyní vůbec otevíráno jako téma. Hledáme.
E15: Několik let se vede polemika o tom, jak má vypadat dobře fungující ambasáda. Součástí této debaty je rozprava o politické a hospodářské diplomacii. Může fungovat velvyslanec bez obchodního rady, dnes ekonomického diplomata, nebo musejí striktně pracovat oba ruku v ruce?
Musí to být jeden tým. Chceme-li, aby výraznou částí hodnocení velvyslance byla obchodně-ekonomická problematika, tedy výměna investic a obrat vzájemného obchodu, budeme to požadovat v devadesáti procentech případů. V případě, že velvyslance máme v zemi, která například podléhá sankcím OSN, po něm rozvíjení obchodu, které by bylo ilegální, v žádném případě chtít nebudeme. Ovšem i s takovouto zemí musíme mít nějakou formu kontaktu v rámci daných omezení. Tato diskuze je dlouhodobá a Česko si prošlo dvěma extrémy.
E15: Jakými?
Pravicovým a levicovým. Pravicový prohlašoval, že stát musí být co nejmenší, až neviditelný a jeho podpora soukromým subjektům takřka nulová, a proto má mít co nejméně ambasád a na nich minimum lidí, co nebudou „ohýbat a poškozovat“ všeobjímající volnou ruku trhu. Tato škola kvetla v polovině devadesátých let, někteří její představitelé chtěli rušit zastupitelské úřady až do fáze, kdy by nám jich zbylo nějakých třicet jako dvoumilionovému Slovinsku. Vysvětlovali, že každá česká firma, pokud to potřebuje, si může platit třeba svého firemního velvyslance, který se jistě sejde třeba s malajským sultánem a získá neuvěřitelné kontrakty, a že to je moderní svět. To se ukázalo jako bohapustý nesmysl. Tohle je svět futurologických chicagských brožurek tržních svazáků, kteří byli plodem doby, napáchali své škody a realita je pojedla.
E15: Levicová úchylka hlásala nejspíš opak…
Tvrdila, že stát má za naše vývozce zařídit úplně všechno, že máme být jakýsi one-stop-shop v podnikatelské mateřské školce, který bude aktivně vyhledávat exportéry, tlačit na ně, aby vyráběli to, co je v zahraničí prodatelné, a tam pak pro ně hledat zákazníky, i když to sami vlastně vůbec nechtějí, protože k tomu myšlenkově nedorostli. A že takto pod státní kuratelou ochráníme dostatečný počet pracovních míst v tuzemsku závislém na exportu.
E15: Jsou obě varianty ze stolu?
Myslím, že v současnosti jsme se z obou extrémů dostali k rozumnému středu, k jakési buddhistické zlaté střední cestě. Na obou školách je v konci trochu pravdy a příliš ideologie. Na jedné straně už je pochopení, že nelze nutit člověka, aby dělal, co nechce, a na druhé, že stát roli v podpoře exportu má. Každý velvyslanec a český politik v zahraničí je lobbista, který prodává jak obecný obraz země, tak její konkrétní výrobky. U sedmdesáti osmdesáti procent z našich asi 117 zastoupení je to ještě důležitější než ona politická stránka, bez níž to ale taky nejde. Pro mnoho asijských ekonomik platí, že obchod se nedělá s člověkem, se kterým nejsem přítel.
E15: Obchod je tedy jakousi přátelskou odměnou za blízkost stanovisek?
V Asii ano. Principem obchodu je, že na něm obě strany obvykle vydělají, takže neobchodují s nepřáteli. Bavím se se všemi, ale opravdu obchoduji jen s přáteli. A hodně obchoduji jen s blízkými přáteli. Tato spojnice prostě platí hlavně v zemích na východ od nás, kam se mezitím přestěhoval ekonomický život planety.
E15: Pokud platí, že stát hraje roli v podpoře exportu, proč se u nás válčí o to, kdo je ten „správný“ stát? Zda ministerstvo průmyslu a obchodu, či rezort zahraničí…
Velká část kompromisu byla dosažena podpisem dohody mezi ministry Jiřím Ciencialou a Janem Kohoutem. Žádný kompromis není ideální a má řadu technických věcí, které je třeba doladit. Zásadní ale je, že Česká republika je jen jedna. Z pohledu zahraničí je jedno, kdo a pod jakým názvem ji zastupuje. Spor mezi ministerstvy o to, jak prodávat, musíme udržet v podobě tvůrčí pře. Situace, že vznikaly dvě paralelní sítě dvou ministrů, kteří se nedokážou dohodnout vůbec na ničem, byla hrůzostrašná. Chvála bohu, že tato fáze skončila.
Hynek Kmoníček (50) Do roku 1991 působil jako koncertní hráč na klasickou kytaru a učil na lidové škole umění. Od roku 1995 pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1999–2001 zastával funkci náměstka se specializací na mimoevropské země. V období 2001–2006 byl velvyslancem při OSN v New Yorku. Vystřídal i ambasády v Indii, Bangladéši, Nepálu, na Maledivách a na Šrí Lance. Od roku 2009 byl opět náměstkem pro otázky právní a konzulární a aktuální politické otázky. Z tohoto postu ho odvolal ministr Karel Schwarzenberg a poslal ho jako velvyslance do Austrálie. Do funkce ředitele zahraničního odboru prezidentské kanceláře jej prezident Miloš Zeman jmenoval 28. března 2013.
Čtěte také:
