Nejde o prodej státního majetku, ale o utrácení.
Vládě už nezbývá jiná šance, než rozbít prasátko a sáhnout na poslední aktiva, která má stát k dispozici. Jinak není schopna udržet v chodu sociální systém a zbytnělý aparát státní správy. Peníze za prodej podílu v Československé obchodní bance byly utraceny snad ještě dříve, než přišly na účet, a pro příští rok existuje jediná možná perspektiva - prodat vše, za co bude někdo ochoten zaplatit. Jinak vyskočí schodek veřejných financí do nebetyčné výše.
Jistě lze pochopit, že v případě tak hluboké recese se vláda rozhodla sáhnout do zdrojů Fondu národního majetku. Nemá však cenu zastírat, že jde o velmi drahý špás a budoucí generace to nakonec budou doplácet v daních. Kritika vládní ch záměrů by přitom neměla být považována za kritiku záměru urychlit privatizaci dosud státem zbytečně držených majetkových podílů. Naopak každý dokonaný prodej je třeba odměnit potleskem. Jenže řeč není o privatizaci, ale o utrácení.
Tvrzení ministra financí Pavla Mertlíka, že kapitálové výdaje lze hradit z kapitálových výnosů, tedy i z výnosů privatizace, vypadá logicky. Ale jen na první poslech. Kdysi za ministra Engliše byl státní rozpočet skutečně průhledný. Zvláštní ú čet měly sociální výdaje, zvláštní provoz státní správy, zvláštní účet byl určen pro hospodaření státních podniků, tedy šlo o vlastně o kapitálový účet. Tyto jednotlivé kapitoly byly propojeny saldem, ale měly své vlastní zdroje. Pěkné průhledn é hospodaření, jehož návrat by jistě mnoho ekonomů přivítalo.
Tudy se ale úvahy dnešního ministra financí neubírají. Pozadí celé operace je zcela jednoduché. Stát není schopen uživit na současné úrovni důchodce a lidi, kteří se ocitli bez práce, či nejsou schopni si vydělávat. Zvýšení daní není politicky průc hodné, a tak zbývá jediná cesta. Vše, co není potřeba na mléko a rohlíky pro potřebné, se postupně vyvede ze státního rozpočtu a zaplatí z jiných zdrojů. Pak to vypadá, že neprojídáme peníze svých dětí, ale není to pravda.
Zdroje, které padnou těmto výdajům státu za oběť, buď už mají své určení, nebo je bude potřeba k uskutečnění nezbytných ekonomických manévrů, které před Českou republikou beze všech pochybností stojí. Mezi ty první patří záruky za úhradu odstraňová ní ekologických škod z minulého období v privatizovaných podnicích. Jakkoli se všichni státní úředníci zapřísahají, že tento systém záruk funguje, na druhé straně mezi podnikateli převládají zcela jiné názory. Zkušenost OKD se zastavením plateb za sanaci koksovny Karolina jsou zcela čerstvé a Fond národního majetku se těžko vymluví, že nejde o stomilionovou úsporu z té miliardy, kterou musí fond ušetřit, aby letos vůbec vyšel s penězi. Na slíbené peníze čekají i jinde na severní Moravě. Třeba ve Třineckých železárnách, kde realizovali rozsáhlý ekologický program, ale slíbené peníze od státu pořád nikde. Kolik bude třeba finálně za tento závazek zaplatit, dosud žádný seriózní audit nekvantifikoval, a tak je mávání rukou nad rozsahem z toho vyplývajících závazků poněkud nesolidní.
Jenže jsou i dosud neformulované závazky státu, které bude třeba zaplatit, a nic jiného než výtěžek z privatizace není k mání. V první řadě jde o sanaci bankovního sektoru před privatizací. Rozsah nákla dů se odhaduje na sto až sto padesát miliard korun. Ne vždy se vynaložené náklady vrátí v kupní ceně tak, jako se to stalo v Československé obchodní bance, kde v roce 1993 stálo očištění banky českou vládu něco přes dvacet miliard korun a při prodeji natekl do státní kasy skoro dvojnásobek. Již mizivý zájem o Českou spořitelnu naznačuje, že další privatizace budou o hodně dražší. Ne zcela v žertu říká jeden ekonomický komentátor, že privatizace bank je drahá záležitost a ne každý na ni má. Navíc jestliže vláda zveřejňuje například nabídkový inzerát na Komerční banku bez základních informací o tom, co vlastně prodává, tak k úspěchu privatizace moc nepřispívá. Nemluvě o tom, že podstatnou část ceny k aždé banky na světě od Vladivostoku po San Francisko tvoří ohodnocení managementu. Personální politika sociální demokracie ve vedení stávajících státních bank je z tohoto pohledu dost drahá a ze zdrojů, z nichž chce platit výstavbu dálnic či nájemních bytů, ukousne nemalý díl.
Naděje, že by potom zbylo ještě na to nejdůležitější z hlediska budoucího hospodaření státu, tedy na penzijní reformu, je pak zcela mizivá.
Právě otálení se změnami v důchodovém systému je hlavní příčinou současné fiskální krize, na jejíž léčbu vláda nevymyslela nic jiného než přestavbu Fondu národního majetku v hodně velkou diskontní prodejnu.
Přitom právě zdroje z privatizace mohly pomoci rozjet potřebné změny. Je dávno jasné, že penze pobíraná z peněz placených produktivními obyvateli země v současném průběžném systému nemůže zajistit budoucím důchodcům a lespoň trochu důstojnou životní úroveň. Kdo si nenaspoří, bude třít bídu s nouzí a o životní úrovni dnešních důchodců si bude moci nechat jenom zdát v domově z vlnitého plechu. Jenže vystoupit před národ a říct „Lidé spořte si d osud nikdo z politiků nedovolil.
Zodpovědnost se u nás nenosí a převládá názor, že by to měl udělat ten, kdo přijde do Strakovky hlavním vchodem až poté, co tato politická garnitura prodá i tu poslední poštovní schránku a utratí ji za dobře míněné kapitálové výdaje. Jenže ten chudák pak nebude asi snít o objímání stromů, z nichž by čerpal sílu, ale spíše o větvi, která by měla sílu unést jeho uzoufané tělo.
