Jiří Paroubek je hypermuž. V onen povolební červnový večer, kdy pronesl svůj „únorový“ projev, se ovšem z hyperaktivisty proměnil v politika hyperpasivního. Hyperaktivní Paroubek byl doslova na roztrhání: létal vrtulníkem tam a zpět, psal o modrém nebezpečí, sliboval jistoty i zahraniční megainvestice.
Jiří Paroubek je hypermuž. V onen povolební červnový večer, kdy pronesl svůj „únorový“ projev, se ovšem z hyperaktivisty proměnil v politika hyperpasivního.
Hyperaktivní Paroubek byl doslova na roztrhání: létal vrtulníkem tam a zpět, psal o modrém nebezpečí, sliboval jistoty i zahraniční megainvestice. Stranu růže proměnil ve stranu muže. Jednoho muže.
Politické body získal nejen kvůli břídilství předchůdců Špidly a Grosse, za něž se prostě již jen nezařadil, ale také díky příznivým ekonomickým okolnostem, o něž se nezasloužil a které zvýraznil bagatelizací rostoucího zadlužení a naopak vzýváním zahraničních investic.
Rozklížená sociální demokracie a někteří stálí reptalové uvnitř jakoby jen čekali na muže, jejž se budou tak trochu bát. Zdání tvrdé ruky a s tím spojený dojem jistot, které se Paroubkovi podařilo vyvolat u sociálních demokratů a posléze i u téměř třetiny voličů, zabraly. Ani skvělá ekonomická kondice, ani sliby stvrzené premiérovou tvrdou rukou však sociální demokracii nezajistily volební vítězství. Paroubkova hyperaktivita neslavila absolutní výhru, s níž, jak se zdá při poslechu „únorového“ projevu, počítal nejvíce právě ministerský předseda.
Politický pragmatismus zavelel změnit strategii. Ode zdi ke zdi. Povolební Paroubek je jiný: hyperpasivní. Omílá sice, že je nutno jednat, avšak možná řešení shazuje hbitě ze stolu. Může si to dovolit. Tvrdá ruka stále platí na drtivou většinu stranických kolegů a zamlouvá se chtě nechtě i komunistům. K nim je totiž nevídaně vlídná - navzdory předvolební rétorice vznikl stovkový blok „levice“ ještě před dopočtením volebních výsledků. Avšak Paroubek, paradoxně, komunisty též upozaďuje, když sociální demokracii kormidluje více doleva než jeho dva předchůdci. Paroubkův pragmatismus stahuje komunistické preference více než tucty petic „S komunisty se nemluví“. Komunisté s umírněnějším Filipem v úzkých krotnou a jdou na ruku Paroubkovi i v jeho hyperpasivním střihu. Hyperaktivní Paroubek komunisty oslabil, ten hyperpasivní jim v tomto oslabení naopak poskytl pocit síly a rovnoprávnosti. Šibalské.
Trojkoaliční stovka odkvétá tak rychle, jako po volbách vyrašila. Rudooranžová stovka nehodlá skončit obdobně. Co dál? Buď něco na způsob grand koalice, nebo předčasné volby. V nich by zřejmě voliči ocenili i chování při řešení volebního patu. A jak plyne ze selské logiky i z průzkumů veřejného mínění, více bodů přiřknou aktivitě, a nikoliv pasivitě. Jenže kdo by měl v době případných předčasných voleb černého Petra hyperpasivity v ruce: ještě Paroubek, nebo už Topolánek?
Hyperaktivita tam, hyperpasivita sem a naopak, všechno spěje k velké koalici. Jen se to musí pořádně zaonačit před voliči i před menšími stranami. A k tomu „velkokoaliční“ politici zřejmě využijí zbytek léta, aby pak unisono zvolali, že „jinak to prostě nešlo“.
