S historickým významem bude lépe počkat
Ne náhodou býval krasopis jedním z kritérií úřednické způsobilosti. Štábní kultura dodnes leccos napovídá o kvalitě práce úřadu. Dech se tají nad mírou rozdílů ve fungování ústředních institucí. Například ministerstva financí a ministerstva zdravotnictví, která krátce po sobě předložila koncepci změn ve sféře své působnosti resortu. Určitě to není jen v odlišné politické síle představitelů obou úřadů, že jeden materiál vláda skromně uložila k ledu, zatímco druhý úspěšně a poměrně hladce prošel koaliční schůzkou. Ba dokonce je vydáván za dokument historického významu.
S tím historickým významem bude lépe počkat. Sešlo se teď hodně různých zdražování a ve vládních stranách, sociální demokracií počínaje, sílí nervozita. Tím spíš, že za několik měsíců přijdou první z trojice letošních voleb. Ještě není jasné, v jaké podobě daňové změny projdou Parlamentem. Pokud má Fond národního majetku uzavřeny smlouvy na odstranění ekologických škod s pětiprocentní sazbou DPH a od května by to nemělo platit, bude třeba s tím něco dělat. Sám Bohuslav Sobotka projevil porozumění pro požadavky hoteliérů, kteří také mají uzavřeny dlouhodobé smlouvy. V každém případě lze ale říct, že ministerstvo financí a vlastně celá koalice změnu dobře načasovaly. Inflace je pořád na naše poměry nízká. Reálné mzdy rostou a měly by dále růst. Lidi nakupují jako diví. V takovém období je přímo povinností vlády sáhnout na ceny. Tím spíš, když to pomůže napjatému státnímu rozpočtu.
Stojí v této souvislosti za připomenutí, jakou úlohu hrají v politice mýty. Byla kdysi taková pověra, že vláda, která zdraží pivo, padne. Pověra ale padla ještě za socialismu. Ze stejného soudku je, když už jsme se v úvodu dotkli zdravotnictví, mýtus o tom, že poplatek za recept prohraje volby. Touto utkvělou představou trpí část sociální demokracie. Patrně jde o tutéž část, která si také myslí, že politickou sebevraždou by bylo sáhnout na „žrádlo“. Tedy na daň z přidané hodnoty u potravin. Říká se to tak vehementně, že to začal opakovat i ministr financí, který jinak uvažuje pragmaticky. Možná až příliš…
Ve skutečnosti by případné zvýšení zvýhodněné sazby daně z přidané hodnoty, kam jsou potraviny zařazeny nejen u nás, ale i ve většině zemí západní Evropy, nebylo tak hnusným, asociálním pravičáctvím, za jaké bývá vydáváno. Samo ministerstvo financí to ukazuje ve svém podkladovém materiálu pro kolodějské koaliční jednání o reformě DPH.
Navrhnout dnes dejme tomu sjednocení sazby daně z přidané hodnoty na patnácti procentech může jen politický sebevrah. Přitom dopad na daňový výnos, a tedy i na ceny by byl o dost nižší než ve zvolené variantě s přesunem položek, která lehce prošla na koaličním jednání. Konkrétně to vypadá tak, že zvýšení zvýhodněné sazby v novém pojetí, vztahující se jen na sociálně nejcitlivější položky, o jeden procentní bod by představovalo dodatečný rozpočtový výnos 3,6 miliardy korun. Jednobodový růst současní základní sazby by přinesl navíc 8,4 miliardy. Zvýšení sazby u položek, které mají ze snížené sazby vypadnout, také o jeden bod dělá rozpočtově opět 3,6 miliardy. Jenomže zde sazba u nich nemá stoupnout o bod jeden, ale o čtrnáct.
Než se objeví připomínky, že chudí lidé nakupují zejména věci v základní sazbě, a tudíž by je zvýšení existenčně zničilo, je třeba podotknout, že chudí lidé si také častěji nosí boty do správky. A ševce současné pojetí změn daně z přidané hodnoty vybízí k tomu, aby si významně přirazili. To je ostatně záležitost i dalších byznysmenů. Skuhrání představitelů podnikatelské sféry o mizerných časech a nepatrných, přímo mikroskopických maržích dává tušit, že se splní předpoklad ministerstva financí, růst daně z přidané hodnoty bude vydatně promítnut do cen, zvýší se příjmy státního rozpočtu a poroste i hrubý domácí produkt. Vzhledem k výše uvedené příznivé makroekonomické situaci a kupní síle to pravděpodobně nevyvolá krizi a občanstvo to vstřebá. Případný neúspěch hypervládní koalice v letošních volbách by měl patrně jiné příčiny.
Pochopit lze nakonec i primární zájem vládní koalice saturovat veřejné rozpočty a vytvořit si při této příležitosti i určitou rezervu do budoucna. Je ale nedůstojné představitelů státu uchylovat se k tak ryzímu přehánění, jako je nazývat zvýšení DPH daňovou reformou pro hospodářský růst. Hospodářský růst je výraz, který se v souvislosti s daňovými změnami objevil na poslední chvíli a rozhodně neilustruje podstatu dohodnutých opatření. Stejně jako ji neilustruje tvrzení Bohuslava Sobotky, že „snížení základní sazby daně z přidané hodnoty na devatenáct procent se promítne ve snížení cen většiny zboží a služeb, z čehož budou profitovat všichni“ (MF Dnes, 4. února 2004). I kdyby se nějaký podnikatel zbláznil a udělal to, vystihuje to podstatu věci asi tak jako tvrzení, že auto bez motoru má i jiné přednosti, třeba se v něm pohodlně sedí.
To, na čem se koalice dohodla, je o tom, že se od lidí vybere víc peněz a při této příležitosti se pak část z toho dá podnikatelům, část penzistům a část rodinám s dětmi. Tečka. Nejde ani o opatření ke zvýšení životní úrovně, ani o magistrální cestu k urychlení rozvoje národního hospodářství. Není to skandál, ale ani událost historického významu.
