Měděné destičky připomínají v Hamburku oběti fašismu
Stolpersteine, tedy kameny, o které se zakopává. Česky to jedním slovem říci neumíme a takhle dlouhý výklad se nedá použít jako metafora. V němčině to jde a umělce Guntera Demniga často používané slovo „stolpersteine“ inspirovalo v Hamburku k zajímavé akci. Začal po městě místo dlaždic do chodníků zasazovat měděné cedulky velikosti dlaně, na které psal jména a roky narození i zmizení těch, kteří v té které ulici do roku 1933 či ještě nějaký čas po něm žili. Například: „Zde žil dr. Max Isaak, ročník 1895, deportován v roce 1942 do Terezína, Osvětimi.“ Tyto destičky mají lidem připomínat zavražděné spoluobčany z doby Hitlerovy totality, národního socialismu. Na cedulích nejsou připomínána jen jména Židů a Romů, ale i komunistů, sociálních demokratů či homosexuálů.
Lidé s tím mají potíže. I Židé, když vidí, jak po jménech jejich předků chodí tisíce lidí. Proto prý někteří z nich chodí v noci cedule leštit, jiní odmítají, aby jména rodinných příslušníků na takových místech vůbec byla umístěna. Někteří Němci se zastavují a chvíli mlčky hledí - destičky jim připomínají smutnou minulost. Najdou se prý i takoví (Die Zeit), kteří si řeknou: Aspoň nemohou teď v Libanonu vraždit Araby.
Jak z uvedených citací vyplývá, akce Guntera Demniga se podařila, všímavější chodci v Hamburku nemohou zapomenout na svou minulost.
Oficiální údaje říkají, že v Česku bylo za komunistické totality, internacionálního socialismu, odsouzeno 208 tisíc lidí, z nichž 4500 ve vězení zemřelo, 179 tisíc lidí emigrovalo, na hranicích bylo zastřeleno 374 lidí a popraveno bylo 254 našich občanů. V Praze bychom mohli mít 784 256 měděných cedulek, které by nám signalizovaly, co bychom už nikdy neměli připustit. O naši vlastní zrůdnou minulost bychom zakopávali a reakce by byly zřejmě podobně rozporuplné.
Měděné destičky by nám připomínaly, že svoboda není samozřejmost. Zároveň bychom mohli pochopit, jak pracuje umělec, který myslí nevědomím a zdůrazňuje, že čas je prostorem změn. Místem, kam odkládáme duši, když pácháme špatné skutky. Umělec svou tvář konfrontuje s tváří událostí. Jeho radost proto není nikdy úplná.
