Tahle cesta bude v mnohém výjimečná. Sejde se pět holek, které sednou do dvou růžových tuktuků a procestují Jižní Ameriku. Není to ale jen bláznivý nápad. Je to další z projektů Lucie Radové, představitelky nové tuzemské komunity lidí, kterým se cestování stalo prací. Týdeník Euro se zaměřil na to, jak novodobí Hanzelkové a Zikmundové dokážou spojit své schopnosti a podporu firem, aby si splnili své touhy.
Jak říká Lucie Radová, bude to dobrodružství v holčičím stylu a první výprava svého druhu ve vesmíru. Z jejich cesty přes Kolumbii, Peru a Bolívii má vzniknout celovečerní film a šestidílný seriál. „Když jsme seděli s přáteli a vymysleli tenhle nápad, znělo to bláznivě. Bavili jsme se tím. Za pár měsíců jsem jednala se sponzory a naprosto vážně jim všechno popisovala a trochu se i divila, že se taky nesmějí. Ale když takovému nápadu věříte a berete ho vážně, dokážete strhnout ostatní,“ popisuje Radová.
Uspořádat podobnou výpravu dá samozřejmě dost zabrat. Je to několik měsíců intenzivní práce a shánění podpory. Lucie patří k těm, kteří uspěli. A je jich stále více. „Půjde o desítky, možná nižší stovky lidí. Komunita se neustále rozrůstá,“ říká Petr Horký. O lidech žijících na cestě má dobrý přehled. Pořádá festivaly cestovatelských filmů WorldFilm, spolupodílí se na festivalu Neznámá země, vlastní filmovou společnost stojící například za dokumentem Století Miroslava Zikmunda a také samozřejmě cestuje – na severní pól, do Mongolska, Grónska či Jižní Ameriky. „Cestování, aby bylo přínosné, je pro mě kulisa, v níž se musí odehrávat nějaký další příběh. Proto si myslím, že je cesta tuktuků zajímavá. Ne pro cestu samotnou, ale pro určitou sociální sondu do toho, jak pět žen dohromady zvládne takové podmínky,“ říká.
Zpátky ale k nápadu Lucie Radové. Náklady na cestu by se měly pohybovat do 750 tisíc, přičemž 350 816 korun se děvčatům podařilo vybrat pomocí crowdfundingu, tedy internetového projektu, kde si lidé za svou podporu mohou koupit třeba soukromou přednášku o cestě nebo poslat s cestovatelkami svého plyšáka k nafocení. To, že za devět tisíc nikdo s cestovatelkami mončičáka neposlal, ale není neúspěch, protože vybraly 152 procent cílové částky. Je to jen ukázka toho, jak těžké je v takové sbírce uspět.
Lov na dobré duše
A tady je první velký úkol pro každého, kdo chce, aby se pro něj cesta stala prací. „Crowdfunding je nesmírně těžká výzva a chce nejméně měsíc příprav. Musíte být velmi aktivní na sociálních sítích, natočit video, snažit se vyniknout. Bylo by to na samostatné téma,“ říká Radová. A co vlastně může veřejnost přilákat k tomu, aby přispěla pětici neznámých dívek na cestu? „Lidé mají rádi dobrodružství a těší se, že to s námi budou prožívat. Ten pocit je silný, dát někomu možnost takové cesty a být její součástí,“ popisuje dobrodružka. Zbytek nákladů cesty pokryjí sponzoři a také samy cestovatelky, které si zaplatí letenky, jídlo a ubytování.
V Česku neexistují jednotná data o tom, jak si cestovatelé stojí v podpoře veřejnosti. Balík, který se ale obecně rozdělí při crowdfundingu, se neustále zvětšuje. Vloni to bylo zhruba šedesát milionů korun.
Petr Horký má za sebou také expedice za polární kruh. Kromě toho, že je dokumentuje, pracuje také pro sponzory, kteří poskytují například polární vybavení. Výhodné je to pro obě strany, protože jak jinak otestovat své zboží v nejtvrdších podmínkách?
Pro cestovatele jsou klíčoví firemní sponzoři. Někteří přispějí penězi, jiní materiálně, například oblečením. Očekávají pak, že se jejich logo objeví alespoň na chvíli v odvysílaném seriálu, na fotce v časopisu nebo že se pro ně používání jejich vybavení, ať už outdoorového či fotografického, stane dobrou referencí. „Před dvaceti lety byl obrovský ekonomický růst a přitom nikdo nevěděl, co je marketing. Šéfkou marketingu byla většinou milenka majitele firmy, protože nikdo nevěděl, jakou jí dát práci. Potíž tehdy byla narazit na firmu, která si uvědomí, k čemu by jí podpora takové cesty měla být. Dneska už firmy vědí, že je to běžný způsob komunikace se zákazníky, a úskalí tkví v tom, uspět v množství žádostí, které firmy dostávají,“ popisuje Horký.
Logicky mají velkou šanci ti, kteří mají jméno. Petr Horký ví, že za pětadvacet let cestování dokáže oslovit specifickou skupinu lidí a vědí to i sponzoři. Právě dobré jméno vzbuzuje jistotu – vybudovat si ho ale trvá roky.
Lucie se svými cestami živí druhým rokem a také to nepřišlo samo. Měla výhodu v tom, že má zkušenosti se zpravodajstvím, poté vyhrála letenku kolem světa a následně využila nabídku točit pro televizní pořad Objektiv. Začala psát články do cestovatelských časopisů, založila si blog a ozvali se první sponzoři, kteří ji vysílali na cestu. Následně pronikla i mimo cestovatelská média, čímž rozšířila svůj záběr.
| 750 tisíc korun je rozpočet na vyslání pěti děvčat a dvou tuktuků napříč Jižní Amerikou. |
| 60 milionů korun vloni poslali lidé projektům díky crowdfundingovým kampaním, přibližně polovina jich neuspěla. |
Sponzoři takovým lidem věří přirozeně více než e-mailům od nadšenců před jejich první cestou. „Člověk je nemůže zklamat a hlavně jim dávat nereálná očekávání. Vybírám si proto i firmy mající blízko ke konceptu, který zrovna zpracovávám. Například teď točíme dokument o kolapsu civilizací a domluvili jsme se s automobilkou, která si zakládá na odpovědnosti k prostředí a na bezpečnosti,“ popisuje Petr Horký. Mezi další sponzory patří tradičně výrobci oblečení do přírody, pojišťovny či výrobci nápojů. „Náš sponzoring proběhl v rámci akce Kofolizujeme svět,“ potvrdila mluvčí výrobce nápojů Jaroslava Musilová.
I sponzoři mají svá přání. Lucii Radové chtěla jedna z firem přebarvit tuktuky na svoji firemní žlutou barvu, ale zrovna na tomhle se s autorkou projektu nedomluvila. Důležité je také říci, že cesty ve firemních dresech nejsou ničím novým. I cestovatelé Hanzelka a Zikmund jeli do světa prodávat Tatru 87, pneumatiky, promítačky a další zboží, přičemž plánovali, že z uzavřených kontraktů budou mít podíl.
Cesta není dovolená
Člověk proto nesmí podle cestovatelů zapomenout, že je stále v práci. Cestování se sponzory v zádech totiž není dovolená. Na blozích a sociálních sítích čekají fandové i marketingoví specialisté firem na každou novou zprávu, video či fotku, na svá loga a redakce časopisů pak na první střípky příběhů. Stejně tak nekončí práce ani po příjezdu. Cestovatelé píší knížky, články, objíždějí přednášky a stříhají videa. I složení posádky růžových tuktuků je takové, aby mohl vzniknout profesionální snímek a vyšly profesionálně zpracované fotografie.
S tím bohužel souvisí důležité pravidlo, které musejí mít cestovatelé stále na paměti, aby dokázali dostatečně zaujmout veřejnost: cestování jako takové je mrtvé. Sponzory, a tudíž ani publikum už dnes příliš nezajímá zpráva o nějaké zemi. V každém materiálu, který vzniká na cestě nebo po ní, musí být víc. „Unikátní informace, unikátní příběh, unikátní zkušenost,“ přibližuje Petr Horký. Jeho kniha o Albánii v sobě nese například podtext přátelství, o severním pólu zase o podobě snů a jak k nim kráčet, s Miroslavem Zikmundem nemluví jen o cestování, ale i o čase, který má člověk v životě vyměřený, a jak jej využít.
Ne všechny expedice Lucie Radové jsou takhle romantické, ale každá ke dobrodružná. Teď právě odjíždí do Jižní Ameriky, aby projela s kamarádkami několik států v růžových tuktucích.
Rozhoduje i charakter cestovatele, který dokáže zaujmout veřejnost, potažmo ty, kteří jej podpoří. „Dan Přibáň z expedice žlutých trabantů je unikátní svým příběhem a svou v dobrém smyslu vychýlenou osobností. Fotograf Jirka Kolbaba je skvělý řečník a má své poselství. Stále je také zájem o extrémní výkony, jako když Radek Jaroš vystupuje na všechny nejvyšší vrcholy každého kontinentu,“ shrnuje Horký.
Cestovatelů, jako jsou ti zmiňovaní, bude přibývat. Dorůstá totiž generace těch, pro které je Evropa, potažmo svět normálním prostředím pro práci. A pracovat na cestě, případně pracovat díky cestě, bude stále přirozenější. I Lucie Radová plánuje dovézt tuktuky do Evropy, a pokud to půjde, naplánovat další růžovou expedici. Zatím jsou to jen malé radosti, jako když se s kamarádkami od automechanika učily, jak opravovat tuktuk. Další kouty světa ale už čekají na objevení.
Dále čtěte:
