Odborné
praktické pohledy teď přirozeně převažují nad těmi obecnějšími, magnetismus
toho, co žijeme tady a teď, zcela převažuje nad tím, co se v nás možná
mění na dlouhou dobu. Propadli jsme se do přítomnosti, až příliš snadno padáme
tunelem za bílým králíkem jak Alenka do Říše divů, což nám znemožňuje odstup,
z něhož lze vidět i to, co jinak vidět není, co ale zatraceně vidět
potřebujeme.
Kde ale zůstali
ti, kteří žijí viděním z odstupu, nahlížením věcí v celku? Kde
zůstali filozofové, kteří trpí přecitlivělostí na drobné, ale zásadní posuny,
kterých si v překotnosti dění nevšímáme? Nesledujeme jen další zradu
filozofů, kteří zase vše nechávají na lékařích, ekonomech a politicích?
Komentář: Velký bratr je nahý
V každé
dosavadní krizi 21. století vznikla kromě politické i podstatná filozofická
debata. Po teroristických útocích 11. září 2001, které poprvé změnily náš svět
tak, že „už nikdy nebude takový, jaký byl předtím“, vznikla velká diskuse mezi
posledním žijícím dědicem Frankfurtské školy Jürgenem Habermasem a otcem
dekonstrukce Jacquesem Derridou. Byla to otázka násilí a jeho užívání,
v němž se otevřel i problém (ne)násilné organizace pozdních demokracií,
které se pod tlakem vnějších útoků mohou začít drolit. Jak teror a obrana proti
němu změní demokratické systémy, a nebudou sebeobranná opatření, která přijmeme,
nakonec i opatřeními sebedestruktivními? A dá se dojít ke spravedlnosti, včetně
té politické, násilím?
I současná
koronakrize už má svou velkou filozofickou debatu, která se odehrává nenápadně
na dnes již okrajových kulturních stránkách novin. Střetávají se v ní
italský filozof Giorgio Agamben a excentrický slovinský levicový myslitel
Slavoj Žižek (nutno dodat, že oba svým věkem – 77 respektive 71 – patří do
nejrizikovější skupiny ohrožení koronavirem).
Agamben jako
Ital těžce nese současnou situaci, ne tolik kvůli tisícům mrtvých, které jsou
pro něj osobní i národní tragédií, ale hlavně kvůli tendencím
k civilizačnímu úpadku, které v reakcích na krizi vidí. „Naše
společnost věří už jen v pouhý život,“ píše Agamben, podle něhož pouhý život
a starost o jeho zachování lidi nespojuje, nýbrž odděluje, bojí se sebe
navzájem, všichni jsou podezřelí, divní, protože mohou být nakaženi, mohou mě
ohrozit. Lidé se zbaví všeho společenského závaží, jen aby přežili. „Ale co je
to za společnost, která nemá jinou hodnotu než přežití?“ ptá se italský
filozof, který i zde drží svou oblíbenou antickou opozici mezi pouhým životem
(zoe) a životem vždy již utvářeným jako společenský (bios), který nese také
něco takového, jako je smysl.
Komentář: Proč se Kalousek znovu mýlí
Žižek
Agambenovi oponuje: „Věci jsou mnohem nejasnější, starost o pouhý život může
lidi také spojovat; tím že dnes udržujeme vzájemný tělesný odstup, ukazujeme
respekt k druhému, protože i já mohu být nositelem viru. Moji synové se mi
teď vyhýbají, protože se bojí, že by mě mohli nakazit (co pro ně znamená jen
projít nemocí, by pro mě mohlo být smrtelným).“
Starost o pouhý
život, který společnost zbavuje smyslu, je pro Agambena jen jednou z rovin
současné katastrofy. Více ho trápí výjimečný stav či stav nouze, v němž se
mění celkové nastavení společnosti, protože z výjimky se stává výjimka
permanentní a trvalý stav. „Lidé si tak zvykli žít v podmínkách neustále
krize, že už ani nevnímají, že jejich život se redukoval na čistě biologické
podmínky a nemá ani žádnou sociální a politickou dimenzi, ale ani lidskou a
citovou,“ uvažuje Agamben a dochází k jasnému závěru: „Společnost, která
žije ve stavu permanentní nouze a ohrožení, nemůže být společností svobodnou.
Ve skutečnosti žijeme ve společnosti, která obětovala svobodu takzvaným bezpečnostním
důvodům, a proto se odsoudila žít ve stavu permanentního strachu a nejistoty.“
Ani v této
věci oponující Žižek nesouhlasí. Podle něj je možné stav nouze jakožto výjimky
možné brát jako příležitost ke změně našich postojů ke světu a životnímu
prostředí, ve kterém žijeme. Virus se tak může ukázat jako reakce na lidskou
rozpínavost a bezohlednost, ale jsou v něm vidět i rozpory současného
kapitalismu, který s přerušením kapitálových toků po celém světě ihned
vypíná. „Říká se, že v krizi jsme všichni socialisté, a tak i Trump
rozdává všem poukázky na tisíc dolarů. Teď se spotřebují biliony dolarů, a
poruší se tak zákony trhu – ale jak kde a pro koho?“, ptá se Žižek
v polemice s Agambenem, aby připomněl, jak dopadla pomoc v krizi
roku 2008, která místo k lidem postiženým finančním krachem vyhazovem
z práce a ztrátou majetku doputovala toliko na účty krachujících bank.
Jsme ve válce,
ironizuje Agamben celou situaci a ihned tuto válečnou rétoriku otáčí. „Není
překvapující, že se o boji s virem mluví jako o válce. Ale válka
s neviditelným nepřítelem, který se může skrývat v každém z nás, je
ta nejabsurdnější válka. Ve skutečnosti je to válka občanská. Nepřítel není
vně, nýbrž uvnitř nás.“
S tím by
Žižek už nesporně souhlasil. Jsme-li ve válce, pak sami se sebou, což platí i
pro západní demokracie, žijící ze síťového globálního kapitalismu. V boji
o pouhý život ztrácejí smysl i všechny staré instituce, v zájmu přežití
pouhého života je lze nahradit čímkoliv. To se snažila naznačit i šéfka Evropské
komise Ursula von der Leyenová, když prohlásila, že současná omezení života
evropských společností by měla být dočasná a měla by respektovat společné
hodnoty Evropské unie.
Nepřímá
novinová filozofická debata Agambena s Žižekem nepřináší žádný klíč či
řešení, ale je to otevření důležité nové perspektivy, kterou zastiňuje naše
starost o pouhý život. Perspektivy smysluplného života, života, který se nebojí
jinak dívat, který se nebojí žít.
