Spojení slov „zelená ocel“ zní skoro jako oxymorón. Nicméně podle švédského výrobce oceli SSAB bychom si na podobné fráze měli začít zvykat, protože budoucnost metalurgického průmyslu firma vidí v ekologii. Zelená ocel byla letos vyrobena vůbec poprvé, nejedná se však o žádný nový kov. Je to ocel se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi, jak ji známe. Vtip je v tom, že při její výrobě se nepoužívají fosilní paliva a do atmosféry se neuvolňuje oxid uhličitý. Mnozí odborníci i podnikatelé vidí v šetrnější výrobě kovu budoucnost. Nejodvážnější je zatím švédská automobilka Volvo, která si první várku zelené oceli objednala před několika týdny.
Švédové patří k prvním průkopníkům, kteří zkusili k výrobě oceli použít vodík z obnovitelných zdrojů. Učinili tak v továrně ve městě Luleå a zatím to vypadá, že se jim to daří.
Využití zelené oceli je sice zatím spíš experimentální počin, který někteří odborníci nazývají kaskadérským kouskem, ale zástupci firmy Volvo tvrdí, že už si objednali dost materiálu na celou flotilu vozidel z eko oceli. Podle zmiňované ocelárny SSAB jde o „důležitý krok k tomu, aby celý proces výroby oceli od těžby železa po finalizaci produktu přestal zatěžovat životní prostředí.“
Průlomová technologie
Tento velký skok pro lidstvo umožnil malý krůček pro člověka, tedy společné úsilí SSABu, státem vlastněné energetické firmy Vattenfall a těžařské společnosti LKAB, již rovněž vlastní místní vláda. Trojice podniků dala dohromady postup, který nazvaly HYBRIT, což je zkratka pro Hydrogen Breakthrough Ironmaking Technology, tedy Průlomovou vodíkovou technologii výroby železa.
Všechny společnosti doufají, že do roku 2026 se bude HYBRIT používat celosvětově. Samotné závody SAABu nyní produkují 10 % celkových uhlíkových emisí ve Švédsku, takže pokud by podnik přešel na „zelené“ řešení, rozdíl bude velmi citelný. „První ocel na světě vyrobená bez fosilních paliv není jen průlom pro SSAB, ale důkaz, že je možné podobnou změnu provést i na globální úrovni,“ uvedl v tiskové zprávě Martin Lindquist, ředitel SSABu. „Doufáme, že inspirujeme ostatní k tomu, aby se začali orientovat na udržitelnost. Průmysl, a zpracování kovu obzvlášť, vytváří velké množství emisí, ale v budoucnu se bez něj rozhodně neobejdeme. Proto ho musíme tranformovat“ doplnil.
Ocelárny jako znečisťovatelé
Oceli máme kolem sebe mnohem víc, než si uvědomujeme. Podobně je to třeba s textilem – je všude, ale málokdo přemýšlí, co to stojí. Každý rok světoví zpracovatelé kovu uvolní do atmosféry 7 % celkového množství skleníkových plynů, což je víc než všechna auta dohromady.
Než se ukuje hotová ocel, musí se nejdřív vyrobit z rudy surové železo, což se děje za pomoci koksu a vápence. Samotná ocel se ze železa tvoří v obloukové peci tzv. zkujňováním. To vyžaduje spalování velkého množství energie, která pochází většinou z neobnovitelných zdrojů, a zároveň za sebou tyto procesy zanechávají nezanedbatelný objem odpadu. Dle studie London School of Economics připadá na výrobu jedné tuny oceli 1,82 až 2,49 tun oxidu uhličitého. To je sice méně než u většiny ostatních běžně používaných kovů, ale díky obrovskému výrobnímu objemu připadá na ocel 70 % z celkových emisí vyprodukovaných v metalurgickém průmyslu. Ze skleníkových plynů celého odvětví připadá 88 % na výrobu koksu, aglomerátu, surové oceli a oceli z elektrických obloukových pecí. Zbylých 12 % emisí vzniká v sekundárním zpracování oceli, jako je například válcování za tepla a za studena.
Jakkoliv kov patří mezi nejlépe recyklovatelné materiály vůbec, použitá ocel poptávku neuspokojí a je třeba vyrábět novou. Tento problém může vyřešit jediný atom. Jmenuje se vodík.
Obnovitelné chemičky
Vodíkový pohon se v některých oblastech světa už používá jako palivo. Tradičně je významným pomocníkem během oddělování jednotlivých složek ropy v chemickém průmyslu.
Na přípravu většiny objemu tohoto plynu se používají technologie, které vyžadují fosilní paliva. Nicméně to, že se zatím „zelené“ způsoby produkce plynu příliš často nepoužívají, neznamená, že to nejde. Pokud by se vodík vyextrahoval z vody za pomoci elektřiny z obnovitelných zdrojů, může vzniklá energie oddělit železo z kovové rudy se zanedbatelnou uhlíkovou stopou. Jenže to je drahé. I když se celý proces od svého vylezení zlevnil, „zelená“ extrakce vodíku je pořád mnohem nákladnější než prosté použití fosilních paliv nebo těžba přírodních plynů.
https://autobible.euro.cz/podle-sefa-vw-nema-vodik-smysl-nic-jineho-ani-rikat-nemuze-stejne-jako-elon-musk/
Pro mnoho podnikatelů představuje cena problém. V Austrálii například vláda z finančních důvodů nedávno zamítla žádost o vybudování zatím největší továrny na ekologický vodík a amoniak na světě. Optimističtější je situace v Evropské unii, která si před dvěma lety dala závazek, že do roku 2050 bude klimaticky neutrální, takže politici se k podobným projektům staví mnohem vstřícněji. V nadcházejících letech se na starém kontinentu má spustit třiadvacet zatím ohlášených projektů na výrobu ekologické oceli. Slibují, že jí budou v nadcházejících letech produkovat tisíce tun.
Konkurence
„Zelená“ ocel vyrobená pomocí technologie HYBRIT je sice první, již testuje komerční firma, ale na trhu ji stále může předstihnout H2 Green Steel, což je konkurenční projekt ze stejné severské země, který plánuje postavit továrnu na obnovitelný vodík do roku 2024 a pak začít vyrábět eko ocel. „Když aplikujeme naši technologii v průmyslu, kompletně to změní pohled na ocelárny,“ prohlašuje Jan Moström, ředitel LKAB.
Do hry vstupuje i USA, kde prezident Joe Biden slíbil, že zařídí, aby se ceny obnovitelného vodíku snížily na úroveň přírodního plynu. Odborníci tvrdí, že pokud si v Evropě firmy budou moci nakoupit „zelený“ vodík do pěti let, zbytek světa si ekonomický potenciál nové suroviny nenechá ujít.
