I pánbůh by se zapotil

Komentář

Nemohu si vzpomenout, kdy naposledy lidstvo vkládalo tolik nadějí do jednoho člověka. Nesmíme zapomenout, že Amerika zvolila prezidenta, a ne pánaboha. Z toho vyplývá, že nutně přijde zklamání, protože jen pánbůh by mohl splnit, co svět očekává od nového amerického prezidenta.
Dvacátého ledna 2009 usedne 44. prezident Spojených států amerických za psací stůl v Oválné pracovně. Jmenuje se Barack Obama.
Víme, že když John F. Kennedy jako první prezident-katolík poprvé vstoupil do stejné kanceláře, zeptal se s humorem pro něj typickým: „Co máme teď na práci?“ Obama se nebude muset ptát, protože ví, že seznam toho, co se od něj čeká, je téměř nekonečný.
Nedávná historie nemá nouzi o tragédie. Lze je však kvantifikovat. Tragédie amerických černochů by v jejich pořadí jistě zaujala „důstojné“ místo. Jsou jedinými obyvateli USA, jejichž předkové sem byli dopraveni jako otroci a velice lukrativní komodita.
V průběhu staletí černošskou rodinu bílý otrokář „rozbil“ a později po zrušení otroctví a po zemědělské revoluci byla značná část (obzvlášť jižanská) černošské populace zahnána do měst. Na městský život nikoho z nich nepřipravili. Tam někde začala „kultura“ předem prohraných šancí, „culture of failure“ se jí říká a přežívá do dnešních dnů.
Nepravosti vůči Afroameričanům byly brutální a často komické. Když například Hollywood potřeboval černocha pro roli větší než čističe bot nebo průvodčího ve vlaku, byla přidělena bílému herci, jehož tvář a ruce se namazaly krémem na boty. Byl na to dokonce výraz „black face“. A černoch v Bílém domě? Pouze v pozici sluhy. Každou sfér amerického života poznamenal „apartheid“, později velkoryse označený jako „separate but equal“, tedy „odděleně, ale rovnoprávně“, přičemž obsah pojmu „rovnoprávně“ byl fraškou.

DOJEM NAD REALITU

Síla těchto zkušeností může aspoň trochu ukázat, co to znamená pro afroamerickou populaci a celé Spojené státy americké, že za krátkých pár desetiletí nejvyšší představitel USA – a v nemalé míře „ředitel světa“ – je člověk z jejich řad. (Dodejme, že dojem je někdy důležitější než realita. Obama je považován za Afroameričana i když polovina jeho předků jsou běloši z Arkansasu.)
Jen naznačme, co znamená jeho zvolení pro Ameriku. Jak to již vyjádřil jeden z vůdců afroamerické komunity: „Zasedli jsme do křesla kapitána letadla a teď musíme ukázat, že to letadlo umíme pilotovat.“ Bude to znamenat „pilotovat“ americkou (potažmo i světovou) ekonomiku. Také to bude znamenat nutnost napravit pošramocené vztahy s mnoha zeměmi, vrátit Americe místo, které jí (nejen podle Američanů) ve světě náleží a vrátit jí dobré jméno, které za uplynulých osm let ztratila. Nemalý úkol pro jakéhokoli politika!
Myšlenka, které se ještě mnoho pozornosti nedostalo: Nezanedbatelná část afroamerické minority žije v duševní a materiální bídě stejně jako jiné minoritní skupiny, obzvláště ve velkých aglomeracích. Tato bída, bohužel, zasahuje mladou generaci, která tvoří disproporcionální část americké vězeňské populace. Vyřešit tento problém se nepovedlo žádné americké administrativě od dob prezidenta Lyndona Johnsona. Nejen lídři Afroameričanů, ale i část liberálních amerických intelektuálů očekává, že problémy minorit vyřeší vláda a dobročinné instituce (nepřímo podporované daňovým poplatníkem). Teprve prezident Obama si bude moct dovolit „beztrestně“ říct, že je načase připomenout roli rodičů, rodiny a komunity při výchově nové generace.
Znovu zvolena byla také Sněmovna reprezentantů a část Senátu. Výsledek je znám – výkonná a zákonodárná moc bude soustředěna v rukou jedné strany. Na koncentraci moci se Američané dívají s nelibostí. Stalo se a nezbývá než sledovat, jak demokraté tuto roli zvládnou.
Ještě pár slov o kandidátovi, který prohrál. Napadá mě, že to byl dobrý člověk, který prohrál. Skutečností však je, že ze dvou dobrých kandidátů mohl vyhrát jen jeden. McCain vlivem osudu dostal příležitost v životě ukázat mimořádné hrdinství a charakter. Obamu zkoušky teprve čekají a svobodný svět, chce-li jím zůstat, by mu měl držet palce.

SOUVISLOSTI
Víme, že když John F. Kennedy jako první prezident-katolík poprvé vstoupil do stejné kanceláře, zeptal se s humorem pro něj typickým: „Co máme teď na práci?“ Obama se nebude muset ptát, protože ví, že seznam toho, co se od něj čeká, je téměř nekonečný.