Belgický hoteliér si pochvaluje podnikání v Egyptě
Podnikat v Egyptě je šílená legrace. Soudě podle Pascala, který se kochá pohledem na to, jak ze skalního masivu Sinajské pouště v Tabě na břehu Rudého moře dolují stovky egyptských dělníků golfové hřiště. Každé ráno Pascal Lambrecht (36) stepuje na terase svého hotelu El Wekala nad vznikající jamkou č. 1 a vyhlíží světlou budoucnost turistického podnikání. Muž, kterého ani zaměstnanci neosloví jinak než Pascal, je původem Belgičan, který u Rudého moře vlastní se svými bratry a různými africkými a blízkovýchodními společnostmi třináct hotelových komplexů pod hlavičkou firmy The Three Corners.
Na řadě je Florida.
„V listopadu to dodělají, pak tu budou na ubytování pořadníky,“ lebedí si podnikatel, který nedočkavě odpočítává snad i hodiny. Dělníci s lopatami zřejmě rovněž. Od sedmi ráno do pěti odpoledne se vrtají v zemi, natahují ke každé rostlince hadičku s kapající vodou, také sedí a koukají kolem sebe a těší se na večerní fotbal na štěrkovém hřišti u svých provizorních ubytoven. Z těch brzy budou další a další hotelové komplexy. Pascal o vznikajícím golfovém hřišti hovoří často, jako by golf byl smyslem jeho života. Když se ho ale zeptáte, zda se těší, až si odpálí první míček, rozchechtá se: „No, no, I don´t play golf, I play money.“ Hlavním investorem pouštního hřiště je egyptský holding Orascom, který má prsty všude. Od telekomunikací, přes výrobu cementu, turistický ruch, počítače až po reality a investice. Jednou z investic Orascomu je spojenectví s Pascalem Lambrechtem. Belgičanova firma The Three Corners dodává hoteliérské zkušenosti, jinak řečeno, školí v Belgii arabský personál a zajišťuje příliv evropských turistů prostřednictvím renomovaných cestovních kanceláří, jako jsou Thomas Cook, Neckermann či u nás Fischer. Peníze a pracovní síly zajišťuje egyptský holding. „Ale s Orascomem máme jen dva hotely, v Tabě a v Šarm El Šejchu. Většinou se na každém místě spojujeme s místními společnostmi. Teď se zrovna s jednou kuvajtskou firmou chystáme postavit hotel v Dubaji,“ vysvětluje Pascal a jakoby mimochodem dodá: „Taky už máme vyhlédnutá místa v Kostarice, v Jordánsku a brzy bude atraktivní Brazílie.“ Poznámka „Co takhle Čína? Postavit na zkoušku něco malého,“ vyvolá u Pascala další záchvat smíchu: „Už jsi někdy v Číně viděl něco malého?“ Vzápětí se rozloučí s tím, že letí do Miami. Koupit hotel. Co jiného.
Egyptský ráj.
Pascal Lambrecht je těžko k polapení. Je všude a nikde zároveň. Na Sinajské poušti je naštěstí pokrytí mobilních operátorů kvalitnější než v pražské Libni. Mobilní operátoři v Egyptě stavějí u rekreačních středisek umělé palmy, do kterých ukrývají antény svých vysílačů. Ty nejvyšší buduje místní lídr Vodafone. Pascal obchoduje v poušti cestou do Káhiry jedním ze sedmi jazyků, kterým se při podnikání naučil. „Nejtěžší jednání jsou s velkými firmami,“ odtušil po jednom z hovorů ve vlámštině. Víc to komentovat nechtěl a přeskočil do vyprávění, jak se dva roky v Káhiře učil arabsky. „Rozumím všemu. Mluvit umím.“ A psát? „To ne, psát neumím. Pro byznys stačí rozumět, o čem se partneři baví.“ A také zaměstnanci. The Three Corners zaměstnává tři tisícovky Egypťanů, pouze v topmanagementu si firma nechala 25 Belgičanů. Za poznámku stojí, že v Egyptě lidé dojíždějí za prací i tisíc kilometrů. Na rozdíl od Čechů, pro které je problém dojíždět do Kolína. O egyptském trhu práce vypovídá vystudovaný učitel Walid Fathy Sayed Shehahta z městečka Sohag na středním Nilu. Vydělává jako prodavač v hotelovém knihkupectví třikrát víc, než by dostal doma ve své profesi – 3200 egyptských liber (kurs 1 libra = 3,90 Kč). Tři týdny nepřetržité práce a týden volna je běžný pracovní rytmus Egypťanů v turistickém průmyslu.
„Co je tady problém? Skoro nic. Nejtěžší asi je najít dobrý personál. Egypťané jsou ale pracovití,“ podotýká Pascal Lambrecht. „Za posledních deset let se to tady ohromně zvedlo. Vláda turistiku podporuje, protože vedle příjmů ze Suezského kanálu je to její největší zdroj peněz,“ říká. Nad poznámkou o korupci pokrčí rameny: „S tím jsem se nesetkal. Není důvod podplácet. Egyptská vláda velké projekty podporuje. Vybuduje infrastrukturu, silnice, vodu, elektřinu a do začátku věnuje i pětileté daňové prázdniny. I po nich jsou daně minimální – dvě procenta pro firmy podnikající v cestovním ruchu.“
Jednosměrná letenka.
Lambrecht je absolventem ekonomie na Univerzitě v New Yorku, po skončení školy sloužil jako belgický rekrut v německém Weidenu v rámci americké zóny v ještě rozděleném Německu. V Lambrechtově rodině je tradičně všechno kosmopolitní.
Firmu se symbolickým názvem The Three Corners založil v Egyptě pro své tři syny Pascalův otec. Ten vydělal půl miliardy dolarů na obchodování s koberci a jejich výrobě. V Íránu až do islámské revoluce v roce 1979 vlastnil i továrnu Shakuri Family na perské koberce, jeho firma také stavěla na klíč další výrobny koberců v Saúdské Arábii, Egyptě a Turecku. „Po revoluci v Íránu táta o všechno přišel a začínal prakticky od nuly,“ přibližuje rodinou ságu Pascal.
První kontakty s Českem navázala rodina Lambrechtů už před čtyřiceti lety díky matce, která v Belgii pěstovala chmel a obchodovala s ním. Jako dodavatelka pivovarnické skupiny Stella Artois nemohla minout Žatec. Do Česka se nejmladší z jejich tří synů Pascal jako začínající podnikatel v cestovním ruchu dostal v roce 1990 na jednání s Čedokem, Fischerem a Firo Tour.
„Táta, než umřel, mi říkával: turistika, to je budoucnost, velký potenciál. V té době se v Egyptě jezdilo po prašných písečných cestách, nikde nebyla voda ani elektřina a cokoliv zařídit byl problém. Přesto po mých dvacátých narozeninách táta koupil tři jednosměrné letenky, pro mne a bratry Didiera (39) a Christopha (38), dal nám nějaké peníze a telefonní čísla a poslal nás do světa podnikat.“
A nakonec do sauny.
Bratři Lambrechtové dorazili do Hurgády, kde si pronajali malý hotýlek, diskotéku a restauraci Che Pascal (U Pascala). Restaurace tohoto jména dnes tvoří páteř každého z hotelů The Three Corners. Za jedenáct měsíců postavili v Hurgádě svůj první hotel Empire Inn. Obvykle se v Egyptě hotel staví tři až čtyři roky, když se spěchá tak dva. Vše zlevňuje pracovní síla a doprava. Benzin stojí v Egyptě 1,6 libry, nafta 0,5 libry. Místní znalci však říkají: Víc jak libru za benzin nedám, z čehož plyne, že i o ceně na displeji stojanu čerpadla se dá s prodavačem diskutovat. Všech třináct přímořských hotelových komplexů pro čtyři tisíce hostů, které firma od roku 1987, kdy byla založena, postavila, má společné dva rysy. Většinou jsou čtyřhvězdičkové a nabízejí all inclusive. „Rozdíl mezi čtyřhvězdičkovým a pětihvězdičkovým hotelem je v objemu investice tak veliký, že to značně zdržuje návratnost. Vsadili jsme na pětihvězdičkové služby a hotelům nechali o hvězdičku méně. Co se týká all inclusive, zájem ještě poroste. Když je objem, je all in rentabilní,“ vysvětluje benjamínek rodiny Lambrechtů. V mnohých hotelech The Three Corners je také shopping centrum, často jediné v širokém okolí. Rafinovaně přetahuje hosty z okolních hotelů, protože v něm nechybí supermarket evropského střihu. V nejnovějším hotelovém přírůstku, několik měsíců starém El Wekala v Tabě, bude i sauna. V zemi, kde teploty od Velikonoc nespadnou pod 30 stupňů! Nápad hodný Pascala. Šílenost? Kdoví. Golfové hřiště s umělou řekou, kde mořskou vodu budou pohánět do stometrového převýšení obří čerpadla, také nevymyslel zrovna konformista.
