Humorista a šéf soukromého divadla Milan Lasica trochu mate tělem, do divadelního důchodu se ale zatím nechystá
V legendární dvojici s Júliem Satinským vystupoval vždycky jako ten zdrženlivější. Stejný je podle vlastních slov i ve skutečném životě. Kdyby mohl, nejradši by se prý doma povaloval na gauči, četl noviny a občas vyrazil do kavárny, aby si poklábosil s podobně naladěnými přáteli. Ve skutečnosti je Milan Lasica mnohem aktivnější, než by se mohlo zdát.
V únoru mu bude třiasedmdesát, zatím je ale stále v plném nasazení. Nejméně dvakrát týdně vystupuje na domovském jevišti v bratislavském Studiu L+S, několikrát do měsíce jezdí na představení do Česka. Stále také režíruje, píše fejetony a hudební texty, nahrává swingové písničky, vystupuje v televizi a rozhlase, a k tomu všemu ještě stíhá dělat principála svému divadlu, které spravuje s produkčním domem Forza.
* Koncem prosince to bude deset let, co zemřel Július Satinský. Co pro vás jako herecký partner znamenal?
Nahradit Satinského nejde. Hraju třeba s Polívkou nebo s Kňažkem. Jsou výborní, ale není to Satinský. My jsme spolu hráli více než čtyřicet let, a to se nedá jen tak přeskočit na jiný vlak. Satinský pro mě v tomhle smyslu znamenal všechno. Jestli něco představuji a něco znamenám, tak minimálně z padesáti procent je to zásluha Satinského.
* Hrajete v současnosti ještě něco, co jste napsali spolu?
Napsal jsem takovou hru, jmenuje se Na fašírky mi nesahej, a tam je jeden z našich první dialogů nazvaný Telefon. Napsali jsme ho někdy v první polovině 60. let.
* Myslím, že nejen pro mě jste nositelem werichovské divadelní tradice. Bude mít odkaz Wericha a Voskovce ještě nějaké následovníky? Dá se to vůbec nějak dál rozvíjet?
Označení za werichovce je pro mě velmi potěšující. Inspirací pro mě byli hlavně Werich s Horníčkem koncem 50. let v divadle ABC. Když jsem je viděl, zatoužil jsem stát jednou na jevišti a zažít ty bouře smíchu. Ten typ humoru mi velmi konvenoval. Nedávno jsem četl zajímavý názor od jednoho českého herce, myslím, že vystupuje v Partičce. Řekl, že Werichův typ humoru je už dávno mrtvý a nikoho nezajímá. Já s tím samozřejmě mohu jen těžko souhlasit, lidé se tímhle druhem humoru pořád baví, nemůže to být passé. Je ale možné, že mladí lidé preferují jiný typ humoru. Nevím přesně jaký, protože nemám přehled – na televizi se nedívám a do divadla chodím jen tehdy, když hraju.
* Zrovna Partička je import ze Slovenska. Jak se vám tenhle styl líbí?
Viděl jsem takové záblesky ze slovenské Partičky a vzpomněl jsem si na to, že jsme kdysi měli s Julem Satinským tolik drzosti, že jsme vyšli na jeviště, řekli jsme si jenom téma a improvizovali jsme. Časem jsme pochopili, že je přece jen dobré, když si něco předem připravíme. To je všechno, co k tomu můžu říci. (úsměv)
* Jedna z velmi úspěšných inscenací, oblíbených i u českého publika, je hra Půldruhé hodiny zpoždění, kterou hrajete s Danou Kolářovou už pět let. Budete v představení pokračovat dál?
To nezáleží jenom na nás, ale také na Studiu Dva, které je spoluproducentem. Stále na to chodí lidé, a tak myslím, že ještě pokračovat budeme.
* Loni v létě vás mohli čeští diváci vidět na Letní scéně Vyšehrad, kde jste vystupoval se zmíněnou hrou Na fašírky mi nesahej s Milanem Kňažkem. Vrátíte se zase o prázdninách na otevřenou scénu?
Asi ne. Pro mě to není nic zvlášť přitažlivého, v takhle otevřeném prostoru hraju nerad. Myslím si, že divadlo má být vevnitř. Měli jsme mikroporty, aby nás bylo slyšet, už to je takové divné. I když, nakonec to bylo celkem fajn. Hlavně že nepršelo.
* A co chystáte na příští rok?
Nerad mluvím o plánech. Navíc, nedá se to brát stoprocentně. Ale můžu prozradit, že připravujeme s Bolkem Polívkou dramatizaci jednoho románu Petera Ustinova. Chci také sestavit večer z písniček, ke kterým jsem napsal texty.
* Když se to tak vezme, jste kromě herce také podnikatel. Jaké to je, koupit si divadlo?
Řeknu to na rovinu. Nebylo to kvůli touze podnikat v téhle oblasti. Ona je to spíš smutná záležitost než něco velmi perspektivního. Důvod byl jiný. V době, kdy byl u moci premiér Vladimír Mečiar, nám tehdejší ministr kultury ze dne na den vzal skoro celou státní dotaci. Nevyhovovalo jim, co se v divadle hraje, a také to, že od nás dělal svá televizní vystoupení Milan Markovič.
Měl jsem štěstí, že se vláda poměrně brzy vyměnila a část peněz jsme dostali zpět. Ale řekl jsem si, že už nechci zažívat takové stresy a být závislý na státní instituci. Našel jsem partnera, který byl ochotný jít do toho se mnou. Pak jsem pochopil, že jsem se nestal nezávislým, ale přece jen je v tom určitý rozdíl. Není to tak ponižující. Samozřejmě, stále jsem závislý na sponzorech.
* Takže vy nemáte vůbec žádné státní dotace?
Nemáme. Můžeme požádat o grant. Někdy požádáme, ale většinou nedostaneme nic. I když nějaké možnosti jsou. Například už dvacet let děláme festival českého divadla a na to dostáváme příspěvek od slovenského ministerstva kultury i české ambasády.
* Jak se cítí herec v roli podnikatele? Něco asi máte v genech, otec byl vysoký úředník v bance…
Bohužel nic z toho v krvi nemám. Samotnou podnikatelskou aktivitu přenechávám svému partnerovi, já se spíš starám o provoz.
* V Česku jsou některé soubory ohrožené. Daří se vám držet v černých číslech?
Vypadá to špatně. Jednak je krize a podniky, které podporovaly kulturu, jsou o dost skromnější. A krize zároveň slouží jako velmi dobrá výmluva, proti které nemůžete nic namítat. Na úspěch u obecenstva se spoléhat nemůžeme, protože máme 200 sedadel a z toho se divadlo uživit nedá. Vstupné by muselo být ve stovkách eur, což nejde. Doufáme, že to přežijeme. Mně už na tom až tolik nezáleží, já jsem si divadlo užil dost a teď už ho vnímám spíš jako takový bonus. Navíc my nemáme vlastní soubor, takže žádní herci by nepřišli o práci.
* Neplánujete odejít do důchodu?
Já jsem v důchodu vlastně už přes deset let, i když pracuji. Moje žena říká, abych nepřestával pracovat, abych nezchátral. Já mám dojem, že už jsem zchátral, a k tomu ještě pracuji. Už to pro mě není takové lákadlo a osvěžení, když stojím na jevišti a vidím, jak se lidé baví. Stále je to ale příjemný pocit. Snad to tedy ještě chvilku potáhnu.
* A co budete dělat, až opravdu pověsíte šéfování v divadle na hřebík?
Asi bych se víc věnoval golfu. To je takový dobrý relax a náplň volného času. I když to třeba člověku nejde, tak si říká, že to vlastně dělá pro svoje zdraví. Golf jsem poznal na konci šedesátých let v Karlových Varech. Hned jsem pochopil, že by to byl sport pro mě. Baví mě na tom, že je trochu napínavý, ačkoli se může zdát, že je to procházka. A výhoda je, že můžete hrát sám, nepotřebujete partnera.
* Máte ještě nějaký sen, který byste si rád splnil na jevišti?
Já jsem si svůj sen splnil před rokem. Celý život jsem miloval americké evergreeny, hudbu z 30. a 40 let. Občas jsem se pokusil udělat na takovou hudbu slovenský text, teď jsem to dal celé dohromady, napsal ještě několik nových textů a spolu s orchestrem Bratislava Hot Serenaders jsme vydali cédéčko. Další sen je, že bychom udělali ještě jedno. (smích)
* Přednášíte ještě na bratislavské Vysoké škole múzických umení?
Už ne. Měl jsem na Divadelní fakultě seminář, který spočíval v tom, že jsme se snažili odhalit tajemství autorské tvorby, tedy psaní. Bylo to celkem fajn, možná jsem se tam naučil více než posluchači. Bylo zajímavé poznat názory a představy lidí, kteří byli o 40 let mladší. Před dvěma roky jsem s tím ale skončil, chtěl jsem uvolnit místo mladším pedagogům.
* Vy jste na jevišti nikdy nebyl politickým tribunem, ale vždycky bylo známé, jaké máte postoje. Když se podíváme zpátky, kde dnes Slovensko je? Je tu levicová vláda, Česko to čeká nejspíše také. Nezdá se vám, že se něco tak trochu vrací?
No ono to vypadá, že se to nevrací trochu, ale velmi. KSČM určitě není to samé co bývalá KSČ, je v jiné situaci. My, co jsme prožili většinu života v tom komunistickém režimu, už těžko budeme důvěřovat jakékoli komunistické straně. I kdyby si namísto rudé barvy zvolila růžovou. Lidé jako já si mysleli, že pojistka je ve vstupu do Evropské unie a NATO. Já si to stále myslím. Ale i pojistka může být v krizi.
* V Česku se blíží termín prvních přímých prezidentských voleb. Vaše manželka před lety také kandidovala. Je podle vás přímá volba správnou cestou?
Je to takový mýtus, takové šmé, od kterého si mnozí hodně slibují. Nakonec ale stejně zvítězí kandidát, kterého podpořily silné politické strany. Možná by to mělo smysl s širšími pravomocemi, ale to by se musel změnit systém.
* Slovensko bude volit prezidenta zhruba za rok. Bude vaše paní znovu kandidovat?
Moje paní už nebude nikdy kandidovat. To bylo tehdy spíš z iniciativy nevládních organizací, aby se ukázalo, že i na Slovensku může být žena prezidentkou. Svůj účel to myslím splnilo, ale od začátku bylo jasné, že finální zápas svedou jiní.
* Nejde pominout aktuální výročí rozdělení federace. V herecké profesi vzájemné prolínání, zdá se, trvá…
Určitě ano, a dokonce mnohem víc než dříve, i když to platí hlavně o působení Slováků v Česku. Kdysi před rokem 1989 to byly takové oficiální styky. Teď je to mnohem přirozenější, nikdo nic nenařizuje. Přitom je to hlavně jazyková blízkost. Mentální blízkost je paradoxně mnohem slabší, to je zajímavé. My Slováci jsme si mentalitou bližší s těmi, kteří hovoří jazykem, jemuž vůbec nerozumíme, tedy s Maďary. Když jste s někým byli tisíc let v jednom státě, nějaké stopy to zanechat muselo.
S Bolkem Polívkou připravujeme dramatizaci jednoho románu Petera Ustinova My Slováci jsme si mentalitou bližší s těmi, kteří hovoří jazykem, jemuž vůbec nerozumíme, tedy s Maďary. Když jste s někým byli tisíc let v jednom státě, nějaké stopy to zanechat muselo.
O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz
