Š t ě p á n P o p o v i č
Prezident Svazu průmyslu a dopravy tvrdí, že buď se otevřeme dokořán zahraničnímu kapitálu, anebo český průmysl zůstane na okraji dění. A obává se, že nynější vláda má sice jinou rétoriku než vlády předchozí, ale v praxi se moc neliší.
Štěpán Popovič (53)
vystudoval v Liberci Vysokou školu strojní, titul kandidáta věd získal v Praze na Vysoké škole ekonomické. Po absolvování od roku 1968 pracoval v podniku Sklo Union Teplice v různých funkcích. Začínal jako technolog, postupoval přes pozice ředitelů pobočných závodů, až se v roce 1984 dostal na místo výrobního ředitele Sklo Unionu a v roce 1989 až na vrcholový post generálního ředitele. Když v roce 1991 Sklo Union a belgická společnost Glaverbel, jako největší výrobce plochého skla ve střední Evropě, založily společný podnik Glavunion, obsadil místo jeho generálního ředitele. Od roku 1992 je rovněž prezidentem Svazu průmyslu a dopravy. V roce 1993 byl zvolen manažerem roku. Je ženatý, má dvě děti. Mluví rusky a anglicky.
EURO: Netrpíte schizofrenií?
POPOVIČ: Trpím. Jak jste to poznala?
EURO: Podle vašeho vystoupení na posledním setkání Svazu průmyslu a dopravy. Na veřejné přednášce jste líčil stav českého průmyslu v nejtemnějších barvách a kladl jste dost perné požadavky na vládu, na slavnostní večeři, když průmyslníci byli jen mezi sebou, jste si pochvaloval, jak se vám všem dobře vede. Tak jak je to?
POPOVIČ: Jako ředitel Glavunionu uvedu, že nám se vede dobře. Vyvážíme sedmdesát procent produkce, nepotřebujeme žádná proexportní opatření, nepotřebujeme žádnou proexportní politiku a koneckonců ani žádnou vládu. A kdybyste se ptala ředitelů třeba Škody Auto, Procter and Gamble, Tabáku či Barumu Continental, asi by hovořili stejně.
EURO: Ale já se vás neptám jako ředitele Glavunionu, ale jako prezidenta přes český průmysl.
POPOVIČ: Na stav podniků má vliv to, kdo je jeho vlastník. Když má jednoho, pokud možno jasného vlastníka, nemá problémy.
EURO: Kladenská poldovka taky měla jednoho jasného vlastníka, a přesto se pod problémy utopila, což evidentně hrozí každému privatizátorovi, který si na privatizaci půjčil. Nemělo se raději českým zájemcům „prodávat“ zadarmo, nebo třeba za korunu?
POPOVIČ: To si nemyslím, ale když se vrátíme k počátku privatizace, tak připomínám, že privatizace byl politický úkol a banky - když půjčovaly - plnily politickou zakázku.
EURO: Neodporujete si? Na jedné straně dáváte privatizaci politickou nálepku, na druhé prohlašujete, že jen podniky s jasným vlastníkem si vedou dobře. Čili to byl úkol spíše ekonomický.
POPOVIČ: Neříkám to pejorativně. Prostě se mělo a chtělo privatizovat, a to co nejrychleji.
EURO: Nebyl to dobrý postup?
POPOVIČ: Byl by, kdyby… Kdyby bylo jasné, jak budou fungovat investiční společnosti, co smějí banky dělat se svými investičními fondy, kdyby se neprodávaly podniky ve veřejných soutěžích za ceny, které zřejmě nebylo možné zaplatit, čili kdyby existoval rámec opatření, který by privatizaci dokázal ochránit.
EURO: Takže vy nepokládáte výběr vítěze podle nabízené ceny za dobrý?
POPOVIČ: V této zemi nebyl reálný kapitál, za který by si někdo mohl podnik koupit. Předkládal se privatizační projekt, v němž zájemce dokazoval, že po privatizaci bude moci půjčku splatit. Není žádným tajemstvím, že argumentace byla občas prapodivná a věřilo se i nesmyslným číslům.
EURO: Prosím o konkretizaci.
POPOVIČ: Například Poldi Kladno.
EURO: Myslíte si, že Poldi Kladno se měla privatizovat za korunu, jak to ostatně jednou navrhl i tehdejší ministr Vladimír Dlouhý, a pak se jen lekl a návrh stáhl?
POPOVIČ: Ne, ale mohla se prodat do zahraničí.
EURO: Ze všeho, co jste dosud řekl, vyplývá, že jediná dobrá privatizace byla do zahraničních rukou.
POPOVIČ: To jsem neřekl. Říkám jenom, že zatím nejlépe fungují podniky, které byly zprivatizovány zahraničním kapitálem.
EURO: Jenže v době, kdy se privatizovalo ve velkém, se zároveň pořád hovořilo o rodinném stříbru. Myslíte si, že bylo politicky únosné prohlásit, že se všechno prodá zahraničním investorům?
POPOVIČ: Pokud bylo politicky únosné vůbec privatizovat, tak asi mohlo být politicky únosné snažit se získat co nejvíc zahraničního kapitálu. A vysvětlit taky, že tady žádné rodinné stříbro není.
EURO: Jenže z druhé strany: snad nepředpokládáte, že by - i kdyby váš návrh někdo provedl - se sem nahrnulo tolik zahraničních investorů, že by všechno vykoupili?
POPOVIČ: To si nemyslím, vím dobře, že o mnohé podniky žádný investor nikdy zájem neměl. Dobře si pamatuji, jak to všechno bylo, protože my jsme jeden z prvních velkých podniků privatizovaných do zahraničních rukou. A vím dobře, že sem mnozí investoři přijížděli a ptali se, jak budou jejich investice ochráněny, co jim můžeme nabídnout a jaké důvody jim řekneme, aby investovali právě v této zemi.
EURO: A na tyto otázky nedostali odpovědi?
POPOVIČ: Obávám se, že ne. Bylo pár výjimek, zrovna my nebo snad Škoda v Mladé Boleslavi a ještě možná několik, ale pořád jsou to jen jednotlivosti. Pak se z toho stal problém: proč by ti cizáci měli dostat přednost. Odpovídal jsem, že proto, protože mají peníze.
EURO: Dnes se už zahraniční investoři nezpochybňují, spíše naopak, dokonce je snaha je sem nalákat. Co považujete za vhodné lákadlo?
POPOVIČ: Stabilní ekonomické prostředí. Zahraniční investoři chtějí vědět, že je zde stabilní měna, že úrokové sazby jsou srovnatelné s těmi, na které jsou zvyklí doma, že totéž lze očekávat u inflace, že jim tady nikdo nic neznárodní a že se na finačním trhu mohou chovat tak, jak je to běžné. A samozřejmě mají zájem na daňových prázdninách. A chtějí dovoz technologií beze cla. Nemluvě o takových „maličkostech“ jako jsou pozemky, na nichž neváznou žádné restituce.
EURO: Vyjednává se Svazu průmyslu a dopravy s vládou sociálních demokratů lépe než s vládami předchozími?
POPOVIČ: Nynější vláda říká, že bude víc naslouchat průmyslu. Mluví o průmyslové či proexportní politice, ale zatím jsem to jen slyšel. Konkrétní čin jsem neviděl žádný. Chci doufat, že vláda ledacos změní, například odpisovou politiku.
EURO: Slíbila vám to?
POPOVIČ: Ano, jenže za osm let nám i předchozí vlády ledacos slíbily.
EURO: Neříkejte, že nesplnily nic, nebyla by to pravda.
POPOVIČ: V podstatě jen velmi málo. Podívejte se na odpisovou politiku, neudělala se nikdy. Podívejte se na proexportní politiku. Po velkých a tvrdých bojích se zřídila nakonec EGAP, zřídila se Česká exportní banka, trvalo to dlouho, přišlo to pozdě, řeknu zaplať pán bůh.
EURO: EGAP vznikla v roce 1992 a vzápětí nato byla založena ČEB, takže to snad zase až tak pozdě nebylo. Co vám ještě v proexportní politice schází?
POPOVIČ: Znáte naše zastupitelské úřady? Mně nevadí zrušení ministerstva zahraničního obchodu, mně vadí, že se v podstatě o zahraniční obchod na řadě velvyslanectví nikdo nestará. Že tam jde spíše o politické než obchodní posty. Chápeme, že náš stát dělá určitou politiku vůči našim sousedům, ale neumím si představit, jakou politiku děláme třeba vůči jihovýchodní Asii, Jižní Americe či Dálnému východu. A tam jde o obchod. V řadě případů jsou tam obchodní radové, kteří mají své funkce sloučené se vším možným, zhusta nemají auta a z hlavního města nevytáhnou paty, protože nemají v čem. Znám takových případů mnoho.
EURO: Svaz průmyslu a dopravy si však sám kdysi dělal ambice, že si otevře své kanceláře všude, kde čichá obchodní příležitosti.
POPOVIČ: Ale ano. Jenže je to všechno o penězích.
EURO: Přece se nepovažujete za chudé.
POPOVIČ: Svaz průmyslu a dopravy je chudý spolek bohatých členů. Prostě výsadky v zahraničí si nemůžeme dovolit.
EURO: Proč jste víc netlačili na to, aby tuto funkci převzala Česká centra? Přece tak byla původně koncipována - jako podpora české podnikové a podnikatelské sféry.
POPOVIČ: Původně tak koncipována byla, ale víte, co dělají teď? Dovážejí soubory písní a tanců. Jak jsme měli víc tlačit? Ve svých vlastních článcích jsem mnohokrát psal o tom, že Česká centra neplní úlohu, jakou plnit mají. Jenže k tomu vždy musejí být dva, jeden, kdo říká, a druhý, který naslouchá. Já sám jsem třeba pronesl velmi zničující projev na posledním setkání velvyslanců na ministerstvu zahraničních věcí, kdy jsem otevřeně mluvil tom, jak se věci skutečně mají. Pak za mnou přišla řada velvyslanců - nejdříve se však všichni ohlédli, jestli je někdo nevidí - a říkali, že mám naprostou pravdu. Přitom nejde o to, jestli mám, nebo nemám pravdu. Hovořilo se o tom, že jsem si dovolil kritizovat nedotknutelné ministerstvo zahraničních věcí.
EURO: Když ti velvyslanci jsou s vámi tak zajedno, proč sami nedělají to, co vy od nich očekáváte?
POPOVIČ: Správná otázka, ale kladená nesprávnému člověku.
EURO: Všechno, na co si dosud stěžujete, míří na neschopnost nebo nechuť vlád. Nesouvisí však dnešní stav českého průmyslu také s neschopností nebo nechutí českých manažerů?
POPOVIČ: Samozřejmě také. Ale dovolte, abych vám řekl, co mně jako řediteli Glavunionu tady vadí nejvíce. Nejsou to ani makroekonomické údaje, ani proexportní či jiná politika. Mně trápí - a nejsem sám - nevymahatelnost práva. To je děsivé. Uvedu malý příklad: jednatel jedné naší dceřiné firmy si za dvě desítky milionů vzal zboží, prodal ho své firmě a nikdy za něj nezaplatil. Stalo se to před pěti lety. Podali jsme na něj několik trestních oznámení, a on si dodneška chodí spokojeně po svobodě a my jsme peníze neviděli. Máme celou řadu odběratelů, kteří nám nezaplatili, podali jsme na ně trestní oznámení a tím to skončilo.
EURO: Zákony údajně existují. Tak v čem je zádrhel? V liknavosti, lenosti, neschopnosti soudců?
POPOVIČ: Soudy řeknou, že zákony jsou neprůchodné, že mají případů spoustu, že tu se nedostaví svědek, tu někdo jiný. Prostě to nefunguje. Netroufnu si říci, kde je kámen úrazu, ale vím, že to nefunguje. Každý dlužník v této zemi je na tom lépe než věřitel. Když je dlužník jen trochu chytrý a přihlásí se k dluhu a jen sdělí, že momentálně nemá peníze, protože mu podnikatelský plán „nevyšel“, a k tomu projeví ochotu splácet miliony po stovkách, tak ho nedohoní nikdo.
EURO: Pomohl by řádný institut exekuce?
POPOVIČ: Samozřejmě. Na Slovensku, kde jsme měli také několik takových dlužníků, stačil institut exekuce na to, abychom dobrých osmdesát procent pohledávek dostali zaplaceno. Tady každý vzhlíží ke Spojeným státům, ale tam by takový dlužník, který se tu volně špacíruje, byl už dávno zavřený.
EURO: Chcete zřídit vězení pro dlužníky?
POPOVIČ: Do jisté míry ano. Soud musí posoudit míru trestu. Svaz průmyslu a dopravy doslova dotlačil do vládního prohlášení už Klausova kabinetu, že dlužník na tom nesmí být lépe než věřitel.
EURO: Ale tuto větu říká přece už každý.
POPOVIČ: Přesně, říká to každý, neděje se nic. Před chvílí skončilo prvních sto dní nové vlády, která také na toto téma mluvila velice hlasitě, a stejně nic konkrétního nevidím. Už jsem řekl, že jako ředitel Glavunionu toho od vlády moc nepotřebuji, ale vymahatelnost práva ano. Tu chci mít zaručenou.
EURO: Ministerstvo průmyslu a obchodu zvažuje revitalizační plán pro český průmysl, který v principu počítá s restrukturalizací starých a snad i nových úvěrů. Souhlasíte s takovým záměrem?
POPOVIČ: Dost jsem o tom přemýšlel a říkal jsem si, že podnik, který potřebuje revitalizovat, snad k tomu nepotřebuje ministra. Měl by si to vyjednat sám. Druhá věc jsou podniky, kde má stát podíl. Tam je to o něčem jiném. Chci se domnívat, že ministerská revitalizace je o těchto podnicích.
EURO: Představte si, že nejste generálem výrobního podniku, ale banky, která velké firmě půjčila čtyři miliardy. Firma nesplácí. Poslal byste ji ke dnu, anebo byste raději využil státní garance a dluh restrukturalizoval?
POPOVIČ: Vrátím se k tomu, co jsem řekl. Za prvé bych vyžadoval průchodnost práva: ta firma přece nesplácí. To ovšem je té bance málo platné. Takže bych hledal všechny možnosti, jak peníze dostat zpátky, a pokud by vláda chtěla dát garanci, byl bych štěstím bez sebe. Ale je to podnik se státní účastí, nebo soukromý?
EURO: To by vám jako bance bylo přece lhostejné. Vy v něm máte jen dluh.
POPOVIČ: Státu by to nemělo být lhostejné.
EURO: Domníváte se, že by se situace českých firem usnadnila, kdyby navzájem fúzovaly?
POPOVIČ: Už je z toho pomalu fráze, ale svět se skutečně globalizuje, ať se nám to líbí, nebo ne. I tady se ta vlna převalí a buď se v ní svezeme a bude dobře, anebo se v ní nesvezeme a bude také dobře, jenže ne pro nás. Když se tady začalo privatizovat, tak se doporučovalo velké kolosy rozbít a dělat s nimi něco kus po kuse. Svět nám hlasitě tleskal, smál se tomu a sám dělal něco jiného. Když se podíváte na tabulky velkých podniků, tak uvidíte, že se jejich počet stále snižuje. Fúzují, propojují se, protože potřebují obrovské peníze, aby v globalizujícím se světě vůbec přežily. Zase uvedu příklad našeho podniku. Byli jsme v podstatě monopol, ale kdybychom se nespojili s partnerem, měli bychom těžkou pozici. Na dosažení evropské úrovně jsme potřebovali investice řádově v miliardách a ty neměl žádný podnik a těžko by se našla banka, která by je půjčila. Takže pro nás bylo spojení řešením. Obávám se, že řada zdejších takzvaně velkých podniků je ve srovnání s konkurencí jen trpaslíkem, který si na něco hraje. A nejde jen o podniky, ale také o banky či pojišťovny.
EURO: Jenže když spojíte chudšího s bohatším, jsou šance. Co však může vzejít ze spojení dvou zadlužených chudáků?
POPOVIČ: To je složitá otázka, neumím odpovědět. Vím, jak jsme to udělali my, dovedu si představit, proč byla úspěšná fúze Mladé Boleslavi s Volkswagnem. Šlo o logická spojení, která přinesla chybějící zdroje. Když pospojujete podniky, které se jen tak tak drží nad vodou, obávám se, že balík problémů pak bude jen těžší.
EURO: Je tedy vůbec třeba, aby v České republice takové giganty existovaly?
POPOVIČ: Já jsem si takovou otázku také kladl. A ptal jsem se, jaké podniky tu vlastně po té globalizující vlně zbudou. Řada podniků bezpochyby půjde ke dnu, kdo přežije? Jen ten, kdo má konkurenčně schopný výrobek. Včetně servisu a dalších záležitostí. Neumím říci odvětví. Víte, všechno je složitější, ale když se dívám kolem, tak konkurenčně schopný výrobek dnes nabízí především podnik spojený se zahraničním kapitálem. Příliv zahraničních investic do Maďarska či Polska dokazuje, že tam si to včas uvědomili.
EURO: Takže vy si myslíte, že pro český průmysl by bylo nejlepší, kdyby se celý spojil se zahraničními investory?
POPOVIČ: Nevím, ale vím, že se daří firmám, kde je vysoká technologie a že zatím jde hlavně o firmy, kam vstoupil zahraniční kapitál. Ale není to tak jednoznačné. Uvažte třeba uhelné doly: tam žádný zahraniční kapitál není a fungují.
EURO: Často říkáte, že vlády odcházejí, ale průmysl zůstává. Avšak z našeho rozhovoru se zdá, jako byste se přece jen obával, že se sice vlády mohou střídat, ale průmysl nemusí přežít.
POPOVIČ: Tak chmurně to nevidím, ale přiznám obavu: v globalizujícím se světě nadnárodních monopolů nezáleží na trhu s pouhými pěti miliony koupěschopného obyvatelstva. My se k nim buď přidáme a budeme hrát s nimi, anebo se k nám koncerny otočí zády a řeknou, abychom si hráli na rodinné stříbro. A pak nás bez milosti převálcují.
