Stane se italská fotbalová Série A po anglickém vzoru hřištěm exotických mecenášů?
Ve výloze obchodu se suvenýry v modročerných barvách Interu Milán v centru lombardské metropole je vystavena meruna s podpisem Thohir. Že by nová útočná hvězda pro jeden z nejslavnějších fotbalových klubů planety? Ne, autogram patří novému majiteli mužstva, kterým je 43letý boháč z Indonésie. Tedy z jihovýchodoasijské země, kde kopaná v popularitě zaostává za badmintonem. Erick Thohir se tak připojil k miliardářům z Ruska, Perského zálivu či USA, kteří skupují tradiční týmy z nejsilnějších lig. V Itálii však málokdo věří, že to jejich sportu přinese něco dobrého.
Personál v obchodě se otázkám na nového šéfa s úsměvem decentně vyhýbá. Ani fanoušci nad bohatou asijskou posilou nejásají. „Dosavadní vlastník už neměl zdroje na nákup nových posil, ale ani Thohir za čtyři měsíce do vylepšení kádru nijak neinvestoval. Naopak říká, že bude prodávat,“ říká s nepochopením 17letý student Ludovico cestou na zápas s Chievem Verona.
Má radši košíkovou Zatímco v Anglii je do zahraničních rukou rozprodána v podstatě celá liga včetně její naprosté špičky, Inter je teprve druhý klub ze Série A, který má vlastníka z ciziny. První byl před třemi roky AS Řím, který koupili Američané s předky z Apeninského poloostrova. „Fanoušci v Itálii jsou velcí lokálpatrioté. Klub je jejich rodina, takže i jeho majitel musel být místní člověk. Není zvykem, aby třeba Turíňan měl mužstvo někde mimo své město,“ vysvětluje Luca de Capitani ostražitost veřejnosti k novému vedení, zatímco v tiskovém středisku čeká na oznámení sestav před blížícím se mačem.
„Mezi mecenášem a klubem vládne symbióza. Podnikatel do týmu lije peníze a ten mu dělá reklamu,“ popisuje de Capitani, komentátor státní televize RAI. „Třeba Silvio Berlusconi používal svůj AC Milán jako beranidlo, když prosazoval rozšíření vysílání svých televizních kanálů na teritorium celé republiky,“ dodává de Capitani na účet jednoho z nejbohatších mužů Itálie a nedávného pravicového premiéra.
Jenže nikdo netuší, co od Thohira čekat.
Ví se toho o něm poměrně málo. Peníze na podnikání získal od svého otce, který vybudoval jeden z největších firemních konglomerátů v Indonésii. Sám investoval v asijských médiích a pak už do sportu - ve své domovině si pořídil dva basketbalové a jeden fotbalový klub. Expandoval i do USA, kde se jako první Asiat v roce 2011 stal spolumajitelem účastníka basketbalové NBA (konkrétně Filadelfie 76ers) a o rok později koupil i fotbalový tým z Washingtonu D. C. United.
Za podezřením merunymilovných Italů, že ho více bere hra pod bezednými koši, je fakt, že od roku 2006 šéfuje Indonéské basketbalové asociaci. „Když se ho ptali na jeho nejoblíbenějšího
hráče Interu všech dob, řekl Nicola Ventola,“ vzdychá de Capitani nad mecenášovou „ignorancí“. „Na poměry Interu to byl naprosto průměrný obránce. Ani se nedostal do reprezentace. Nepamatují si ho ani oddaní fanoušci,“ objasňuje žurnalista. Miliarda eur za trofej snů Takový amatér je pro Miláňany šok, protože dosavadní majitel Massimo Moratti klubem žil už jako mladík, když prezidentem modro-černého mužstva v dobách největší sportovní slávy byl jeho otec. Sám se do této pozice dostal v roce 1995 a za téměř 19 let působení utopil ve své modro-černé vášni miliardu eur. Odměnou za jeho štědrost mu bylo vedle dalších trofejí pět domácích titulů v řadě završených v roce 2010 triumfem v Lize mistrů.
Jenže od té doby nastal pozvolný sešup. Sestava už strach rozhodně nenahání, což se odráží v současné tabulce, kde je Inter až pátý s propastným, 26bodovým odstupem za vedoucím Juventusem. Morattiho rodina, jejíž bohatství spočívá především v rafineriích, s dalším utrácením odmítla souhlasit. Těžko by šlo před odbory obhajovat propouštění dělníků jako nutnou daň za nákup drahých posil. Ekonomická krize si v Itálii udělala další zářez.
V říjnu loňského roku Moratti 70 procent svého podílu prodal za pouhých 75 milionů eur Indonésanovi. Tento čtyřnásobný otec si rozhodně nepočíná jako někdejší guvernér Čukotky Roman Abramovič, který jako vzor fotbalových mecenášů díky dešti petrodolarů určených k přetáhnutí nejlepších plejerů udělal z nevýrazného londýnského Chelsea jedno z globálně nejúspěšnějších mužstev. Thohir „jen“ splatil dluh ve výši 180 milionů eur a ohlásil, že postupnou přestavbou družstva odspoda se Inter do dvou let zase bude ucházet o nejvyšší příčky. Což je pro mnohé fanoušky za nemožně dlouhou dobu.
„Vypadá to, že to bere jako potenciálně ziskovou investici. Jenže to s italským velkoklubem nejde, protože do něj se peníze jen sypou, pokud si nechceš vydělávat prodejem odchovanců.
To by ale pro Inter bylo nedůstojné,“ říká de Capitani. Italské týmy nemají zdaleka takové zisky z televizních práv na přenosy jako jejich němečtí konkurenti. Stejně tak se neumějí prosadit jako třeba Arsenal či Manchester United s merchandisingem mimo vlastní zemi. Ono je to těžké, když třeba tiskoví mluvčí některých účastníků Série A ani neumějí anglicky.
Inter - miláček Indonésie?
Thohir už naznačil, že se pokusí z Interu vybudovat nejpopulárnější evropský klub v domovské Indonésii, takže by nějaké zápasy bylo dobré přesunout na dopoledne, aby se přímý přenos vysílal ve východoasijském prime time. Potenciální zisk by v Miláně mohl slibovat stadion. Ale San Siro, kde ke svým domácím střetnutím nastupují AC i Inter, patří městu, kterému za jeho poskytnutí musejí kluby platit stejně, jako když se tam koná koncert.
Stejně tak radnici musejí poplatky hradit i prodavači suvenýrů nebo rychlého občerstvení.
„Thohir už se setkal se zastupitelstvem, aby s ním probral možnost výstavby nového stadionu. Jen ho poplácali po ramenou, ale určitě budou dělat všechno proto, aby mu to znemožnili,“ nastiňuje zákulisí milánské sportovní politiky de Capitani, než odejde komentovat zápas na tribunu.
Na Thohirově (ne)úspěchu bude hodně záležet, zda se italská hřiště stanou hřištěm ruských oligarchů a arabských šejků. Velké peníze nemusejí znamenat žádnou výhru pro domácí fotbal. Už teď je třeba v Interu více argentinských hráčů než italských. Anglie, která je cizincům s naditými měšci nejvíce otevřená, má sice ligové trávníky nabité zahraničními hvězdami, ale je zoufalá ze své reprezentace, která se na mezinárodní scéně vůbec nemůže prosadit. Zato Německo a Španělsko, kde jsou vlastníky i těch největších klubů drobní akcionáři, se více soustředí na výchovu svých talentů a jejich národní výběry na posledních turnajích vždy končí mezi nejlepšími.
Fanoušci zatím dávají Thohirovi čas. Pomohlo mu, že derby s nenáviděným rivalem AC, na které se přiletěl podívat, vyhrál jeho tým 1:0. To je argument proti všem pochybám. *
Zatímco v Anglii je do zahraničních rukou rozprodána v podstatě celá, Inter je teprve druhý klub ze Série A, který vlastní cizinec.
Království za merunu
Manchester City byl ve srovnání s městským soupeřem United vždycky otloukánek. Ale jen do té doby, než v roce 2009 koupil blankytný výběr šejk Mansúr z emírské rodiny v Abú Dhabí, po jehož masivních investicích do kádru se fanoušci po 44 letech dočkali titulu. Podle organizace Human Rights Watch fotbal dynastii slouží jako marketingový nástroj, kterým si vylepšuje pověst pochroumanou porušováním lidských práv svých poddaných. To samé se dá říct o katarské královské rodině, která se ze zisků svých ropných vrtů pokouší resuscitovat slávu francouzského klubu Paris Saint-Germain. V utrácení arabským šejkům mohou konkurovat jen oligarchové z Ruska. Vedle prototypu všech mecenášů Romana Abramoviče z Chelsea tu máme bizarní typy jako Sulejmana Kerimova, který chtěl nejlepší klub světa vystavět na zelené louce v Machačkale, metropoli kavkazské republiky Dagestán. Neváhal z kamerunského útočníka Samuela Eto‘a udělat s 20 miliony eur čistého ročně nejlépe placeného hráče planety. (Loni v srpnu ho však zničehonic tyto ambice přešly a nakoupené hvězdy zas rozprodal.) Za odchod svého čečenského chlebodárce Bulata Čagajeva by nejspíše byli rádi hráči švýcarského Neuchttelu, které po remíze se slabším soupeřem přišel zpucovat do šatny i v doprovodu výhružně ozbrojených bodyguardů. Překvapivě nejvíce zahraničních mecenášů v evropské kopané je ze země, kde si pod slovem fotbal představují dosti odlišný sport. Jenže američtí podnikatelé, kteří vlastní například FC Liverpool, Arsenal Londýn, Manchester United anebo AS Řím se chovají o poznání nenápadněji a při nákupu posil zbytečně nešermují stamiliony. Ale ani oni nemají šanci v Německu, kde jsou pravidla rovnou nastavena tak, že žádný jednotlivec nesmí mít v klubu více než 49procentní podíl.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce