I ty, Tony

Partnerství Londýna a nových členů nabourává spor o peníze

Mění se rovnováha sil v Evropské unii? Velká Británie má pověst spojence střední a východní Evropy, nových členů EU. Londýn pojí s mnohými Středoevropany názory na ekonomické reformy či na vztahy s Amerikou. Británie byla jednou z mála zemí, která nevyužila přechodného obchodí, během něhož lze bránit přílivu pracovníků z nových členských států. Teď ale kabinet Tonyho Blaira vede jako předsedající země EU komplikovaná jednání o budoucím rozpočtu unie a navrhuje, aby se oproti dřívějším návrhům šetřilo na penězích, jež mají dostat právě státy střední Evropy. Britové škrtli čtrnáct miliard eur z balíku financí pro strukturální a kohezní fondy, díky nimž by chudší regiony měly v letech 2007-2013 snižovat své hospodářské zaostávání za bohatšími oblastmi. Jde o necelou desetinu celkové částky, jež měla být určena pro tento účel.
Proti britskému návrhu se postavila většina starých i nových zemí EU. Graham Watson, poslanec Evropského parlamentu za britské liberály, Tonyho Blaira ostře kritizuje a tvrdí, že oživuje starou pověst o „proradném Albionu“. Mezi nejtvrdší kritiky Blairova návrhu patří Poláci, tradiční evropští „remcalové“. Přitom právě Varšava by měla mít v mnoha ohledech k Londýnu nejblíže. Antoni Podolski z Centra mezinárodních vztahů ve Varšavě však tvrdí, že Britové uštědřili Polákům dobrou lekci, díky níž by si Varšava měla lépe hledat spojence - nejen na základě ideových sympatií, ale podle toho, co je pro stát výhodné a reálné. Podolski v této souvislosti připomíná starou anglickou zásadu, že „Británie nemá přátele, má pouze zájmy.“ A Polsko podle něj přátele potřebuje. Podolski také ve svém článku, na internetové verzi deníku Gazeta Wyborcza (www.gazeta.pl), vyčítá novému premiérovi Kazimierzi Marcinkiewiczovi, že krátce po svém nástupu do funkce dal přednost dvěma setkáním s Tonym Blairem před jednáním s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.

Opět britská izolace?

Britský návrh ovšem napadl i předseda Evropské komise José Manuel Barroso. Vyčetl Londýnu malé ambice a jeho rozpočtový projekt označil za plán pro „mini-Evropu“, která nemá velké cíle. I to je významný signál o nynější situaci v unii. Tento bývalý portugalský premiér je považován za muže, od kterého leckdo očekával, že bude v tandemu s Tony Blairem čelit francouzsko-německým představám o budoucnosti EU. Po kritice, kterou britskému ministrovi zahraničí Jacku Strawovi v Bruselu adresovali mnozí jeho kolegové z dalších zemí, se Londýn zavázal, že předloží nový návrh. Straw však zároveň upozornil, že manévrovací prostor pro jednání je hodně malý.
Mezitím se vyrojila spousta komentářů o tom, jak se Británie opět ocitá v rámci EU v izolaci. Týdeník The Economist už dříve napsal, že Londýnu hrozí ztráta vlivu v unii. Nabízejí se historické paralely. V jisté izolaci byla Británie také za vlád Margaret Thatcherové či Johna Majora. Jenže tenkrát šlo do značné míry o záměr, zatímco Blair nastupoval před lety jako politik, který táhnul svou zemi do popředí evropské politiky. Také se mu to dařilo. Právě proto může Británie v současnosti mnohem více ztratit.
Tony Blair může spoléhat na to, že se kolem současného jednání o rozpočtu nafoukla obrovská mediální bublina, která časem splaskne. Do popředí se dostanou jiná témata, při jejichž řešení Londýn zase najde spojence. Časem možná někdo více ocení, že Blair byl ochoten šetřit také na britském rabatu, tedy kompenzacích, které Spojené království dostává vzhledem k jeho vysokému čistému příspěvku do evropské pokladny. I když rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková označila britský ústupek za tak malý, že by bylo potřeba ho hledat s pomocí lupy.
Britský premiér je v nezáviděníhodné pozici. Pokud neustoupí partnerům z EU, zpochybní svou dřívější evropskou politiku. Každý ústupek mu ale tvrdě spočítají britská euroskeptická média a političtí protivníci. S výjimkou lidí jako Graham Watson, kteří naopak volají po větší britské vstřícnosti.

Hrozba dalšího krachu EU.

Jde však o mnohem více než politickou budoucnost Tonyho Blaira, který už ostatně ohlásil, že dříve či později premiérské křeslo opustí. V polovině prosince se koná summit Evropské unie. Jednání o rozpočtu již jednou ztroskotala, před půl rokem. To navíc bylo krátce po odmítavých verdiktech francouzských a nizozemských voličů v referendech o evropské ústavě. Dodnes se kvůli tomu mluví buď přímo o „krizi“ EU, nebo opatrněji o „krizových projevech“ či zkrátka jen „potížích“. Všem je ale jasné, že střet o budoucnost unie s pětadvaceti členy, kterých má být brzy ještě více, není dobojován.
Mezi odborníky zatím převládá názor, že tentokrát se Evropané dohodnou a pokusí se „blbou náladu“ překonat. Zájem by na tom měli mít - z toho či onoho důvodu - prakticky všichni. Jenže hrozba dalšího krachu v řadě, který by potvrdil dřívější trend, posiluje rovněž pesimistická očekávání.
Z pohledu zemí střední a východní Evropy by pak neúspěch summitu znamenal mnohem menší příliv peněz na rozvoj z evropské pokladny. I seškrtaný britský návrh totiž zajišťuje, že do nových členských států má prostřednictvím strukturálních a kohezního fondu putovat pětkrát více peněz než v nynějším období 2004-2006. Historie EU sice zaznamenala mnoho případů, kdy se takto poskytované prostředky využívaly neefektivně. Jenže jde o příliš vysokou sumu, kterou nemůže vláda žádné země střední Evropy ignorovat. V případě Česka to mohou být desítky miliard korun ročně na budování dálnic, projekty v oblasti životního prostředí, podporu podnikání či obnovu venkova. Celkově by měla do Česka putovat částka na úrovni 3,3 procenta hrubého domácího produktu. Pravidla dosud říkala, že tato úroveň nesmí u žádné země překročit hranici čtyř procent.

Za výhodnější čerpání.

Zatímco Poláci zesílili volání po evropské „solidaritě“, česká vláda zvolila racionálnější přístup. Rovněž ohlasy v zahraničních médiích ukazují, že Praha je řazena mezi mnohem méně zatvrzelé kritiky britského návrhu.
Český postoj vychází z logiky, podle níž lze výměnou za snížení celkové sumy na rozvojové fondy vyjednat podstatně výhodnější podmínky čerpání. Mělo by se prodloužit dnes tříleté období, během něhož je nutné dokončit projekt s využitím evropských prostředků. Mezi další požadavky patří snížení národního příspěvku při spolufinancování projektů či započítávání daně z přidané hodnoty do nákladů, jež je možné z evropských peněz proplatit. Podobné stanovisko zastávají také další státy visegrádské skupiny (V4). Ministři pro regionální rozvoj V4 přidali kupříkladu požadavek, aby se z evropských fondů hradila také obnova panelových sídlišť.
Rétorika jednotlivých politiků však ukazuje, že Češi kladou na vyjednávání o podobných záležitostech větší důraz než Poláci, u nichž nadále převládá frustrace z údajně nerovnoprávných podmínek v Evropské unii. Současná situace totiž připomíná křivdy staršího data, počínaje proslulým prohlášením francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka, že by Středoevropané měli lépe využívat příležitostí k mlčení. Mnozí si dobře pamatují, jak velkým zemím, Německu a Francii, prošlo porušování rozpočtových pravidel Paktu stability, zatímco lidé z nových členských států nemohou do většiny starých zemí EU volně cestovat za prací. Rozdíl je však právě v tom, že nyní se v roli nepřející velmoci ocitla Británie. Francouzi naopak využívají situace a staví se do role toho, kdo hájí „solidaritu“. Podoba francouzské a polské rétoriky přitom není náhodná. Na druhé straně je všem jasné, že Paříž poměrně sobecky hájí především vysoké evropské výdaje na společnou zemědělskou politiku. I takový postoj však může být pro Polsko se stále vysokým podílem zemědělství v ekonomice přitažlivý.

Najít správné bojiště.

Jisté je, že novým členským státům se příliš nedaří čerpat ani ty částky ze strukturálních fondů, jež jim byly přiděleny pro období 2004-2006. Dosavadní údaje mohou sice být zavádějící, protože poslední rok současného rozpočtového rámce má EU teprve před sebou a schválené projekty pak bude možné financovat ještě po dobu dvou dalších let. Přesto nynější stav spíše ukazuje, že by se Středoevropané měli více zaměřit na zjednodušení podmínek než svádění tvrdých bitev o celkovou přidělenou částku. Paradoxní je, že na pomalé čerpání upozorňuje komisařka Danuta Hübnerová, kterou do Bruselu vyslali právě Poláci. To ovšem bylo ještě za minulé vlády ve Varšavě.
Zhruba před měsícem Hübnerová v rozhovoru pro ČTK prohlásila, že při dosavadním tempu by Česko mohlo o část peněz přijít a zabřednout do potíží hlavně po roce 2007.
Z hlediska vyjednávání o rozpočtu EU je pak důležité, že Britové jsou k většině českých zlepšovacích návrhů vstřícní. Před jednáním ministrů zahraničí v Bruselu nepřistoupili pouze na možnost proplácet z evropských peněz daň z přidané hodnoty, a to spíše z technických důvodů. Pozorovatelé by nyní, před summitem EU, měli každopádně sledovat více číselných údajů - nejen celkové sumy přidělených peněz, ale také to, na kolik let může být prodloužena maximální doba financování již schváleného projektu. Zatím platí pravidlo n+2, což dává realizátorům projektu dva roky navíc na jeho dokončení. Britové již souhlasili s prodloužením na n+3, byť pouze do roku 2010. Ale licitovat se může dál. Mluví se o n+4 a politici visegrádské skupiny už také dávají najevo, že by časové omezení nejraději zrušili úplně.
A jednat se bude o věcech, které na první pohled se sedmiletým rozpočtovým rámcem přímo nesouvisejí. Jacques Chirac kupříkladu vstoupil do hry s požadavkem, aby bylo možné uplatňovat sníženou sazbu daně z přidané hodnoty na jídla v restauracích. Právě francouzský prezident, jehož politická prestiž ve Francii byla silně otřesena, je pro mnohé velkou neznámou. Čím se bude chtít na summitu předvést? Ochotou ke kompromisu a záchranou Evropské unie? Nebo tvrdým postojem, kterým prokáže, že do důchodu ještě neodešel?