Hlavním tématem tohoto čísla je pozoruhodný fenomén postupné „privatizace“ činností, které dříve zajišťovali přímo samotní příslušníci ozbrojených sil. Každý historik vám řekne, že najímání žoldnéřů je stejně staré jako válka sama, nicméně po té poslední světové to nebývalo zvykem. Stejně tak výroba zbraní soukromými firmami byla a je pravidlem spíše než výjimkou, ale opravdu nebylo běžné, aby dálkový monitoring nepřítele zajišťovala soukromá firma.
Uvnitř čísla najdete pestrý výčet aktivit, které byly v posledních velkých pozemních konfliktech v Afghánistánu a v Iráku outsourcovány. Byznysů, které se na konflikt, jeho prevenci, případně na zahlazování následků, když se prevence nezdařila, nabalují, je spousta. I místo pro zasloužilé vysloužilé politiky se najde, v poradenství, v rolích vyjednávačů i pravých rukou nových vládců, kteří potřebují někoho, komu by v Londýně nebo Bruselu či Washingtonu zvedli telefon.
Také obnova sama je velký byznys. Sám znám několik lidí z české nevládní scény, kteří v rámci provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu stavěli třeba sušárny ovoce, vrtali studny a dělali spoustu věcí, jež se v dobách míru dělají v rámci rozvojové pomoci. Tady to bylo pod ozbrojenou ochranou, s větší dávkou adrenalinu a přiznejme si, za podstatně lepší peníze.
Což pro absolventy oboru tropického zemědělství, jinak v Česku nenacházející příliš uplatnění, byla velmi zajímavá věc. „Jinak by byl i v Praze hlad,“ jak mi řekl jeden z dobrovolníků.
Nemyslete si, že zbrojařina v dnešních nebezpečných časech musí sypat jako žádný jiný obor. Na první pohled možná, při bližším ohledání zní odpověď: jak komu.
Spojené státy měly s 597 miliardami dolarů za loňský rok zdaleka největší rozpočet na obranu na světě. Je stejný jako rozpočet dalších sedmi nejvýznamnějších zemí dohromady. Co platí pro celkové výdaje, to platí i pro nákupy nového hardwaru a softwaru. Jenže tvrdit, že zbraně jsou zlatý důl, je omyl. Podle studie poradenské firmy Deloitte tržby amerických dodavatelů zbrojních systémů po roce 2010, kdy dosáhly 253,7 miliardy dolarů, stagnují nebo klesají (až na 242,1 miliardy v roce 2014) a jejich civilní sekce mají jako celek lepší výkonnost v tržbách i rentabilitě. Obdobně evropské zbrojařské firmy mají klesající tržby, v roce 2014 vykázaly 106,8 miliardy dolarů. Nejčerstvější data, do září loňského roku, naznačují, že pokles zakázek trval jak v globálním, tak v americkém měřítku.
Nějakou představu o vývoji poskytují veřejně obchodované společnosti a jejich reportované finanční výkazy. Když si vezmete velké americké zbrojařské koncerny Boeing, General Dynamics, Lockheed Martin, Northrop Grumman, Raytheon nebo Textron, mají průměrnou EBITDA marži za posledních pět let pod indexem SP 500, a to jsou na tom oproti evropským dodavatelům dobře. Američané mají pořád v top 20 lepší provozní zisky i marže.
Ve zbrojařství, zvlášť u drahých položek, totiž platí zcela neúprosně, že rozdrobený evropský obranný průmysl, který si hledí svých „národních šampionů“, nemá „úspory z rozsahu“. Rozumnou odpovědí je soustředit se na mezinárodní spolupráci a dělat nikoli „všechno“, protože to nejde, ale „něco“, zato na špičkové úrovni.
Zapojení do mezinárodních řetězců, získání kompetence a příslušných certifikací na malé výseči možná nevypadá jako dostatečně důstojná role pro zemi, která kdysi vyráběla zbraně jako OEM, tedy dodavatel finálního výrobku. Jenže už před druhou světovou válkou třeba naše nejmodernější stíhací letadlo, jednoplošník Avia B-135, mělo licenční francouzský motor a slavné poválečné delfíny a albatrosy také nebyly ekvivalentem migů, většina zbrojních systémů byla sovětských. Ano, byla tady Tamara.
Než mít finální výrobek, který kromě vlastní armády nechce z nejrůznějších důvodů nikdo koupit – nebo jen za nepatrný zlomek celkových pořizovacích nákladů –, pak je lepší se soustředit na subdodávky.
Takže komponenty, ve větších sériích, pro velké odběratele, se samostatným výzkumem a vývojem na konkrétních komponentech nebo sestavách.
Nemusí to být prodělečný byznys: podle již zmíněné studie Deloitte jsou provozní marže subdodavatelů na všech třech sledovaných úrovních (Tier I, Tier II, a dokonce i Tier III) v posledních pěti letech konzistentně lepší než v případě finalistů.
Kdo se na tomto poli pohybuje, je mu už dávno jasné, že pro malou zemi je to ve skutečnosti jediná cesta, jak se prosadit, a to nejen v obranném průmyslu.
Jinak je zadávání zakázek národním borcům v podstatě více či méně úspěšná snaha s využitím lobby a PR technik všeho druhu vydatně podojit daňového poplatníka. Jiný smysl to nemá ani pro obranu, ani pro ekonomiku.
Nemyslete si, že zbrojařina v dnešních nebezpečných časech musí sypat jako žádný jiný obor. Jak komu.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
