Zkusme se vžít do kůže hrstky hrdinů, kteří navzdory ekonomické krizi zakládají drobné firmičky a umožňují tak výdělek někomu dalšímu. Netřeba si nic idealizovat. Začíná-li dnes firma takzvaně od nuly, zpravidla přijímá za svou filozofii někdejšího podnikatele Miroslava Švarce a nabírá lidi na živnostenské listy.
Foto: Profimedia.cz
Kdekdo za tím vidí vypočítavost a ztělesněné zlo, a to včetně vládních úředníků, kteří se rozhodli proti tomuto nešvaru tvrdě bojovat. Po pěti letech, kdy švarcsystém přežíval v „šedé zóně“, se zrodila novela, která jej má vyhubit. Státu se nelíbí přicházet o tučné částky na sociálním pojištění. Živnostníci za sebe platí o poznání méně, než by za ně odváděl zaměstnavatel.
Není snad nutné připomínat, že za tuto „slevu“ se ičaři vzdávají mnoha sociálních jistot. Snaha státu, který se chystá trestat „zhýralé“ firmy statisícovými pokutami, se tak z jednoho úhlu pohledu jeví jako hnutí ve jménu humanity. Poctivě pracující člověk si přece zaslouží jistotu, že pokud třeba spadne ze žebříku nebo bude postřelen, nepoputuje z nemocnice rovnou do azylového domu.
Značně naivní je ale představa, že firmy rozklepané z vidiny nepříjemných sankcí začnou své ičaře hromadně zaměstnávat. Kmenový zaměstnanec představuje pro řadu z nich předražený luxus. Ještě roztomilejší je iluze, že tyto bezprizorní živnostníky zaměstná někdo jiný. Vždyť firmy dnes naopak propouštějí a na své přeživší osazenstvo valí tolik povinností, až se zdá, že Vietnamka vedle ve večerce má vlastně přívětivou pracovní dobu.
Tendence zadluženého státního kolosu co možná nejvíce zkasírovat tu část populace, která má dostatek slušnosti přenechat nejrůznější sociální dávky nemohoucím lidem a propuštěným sklářům, je ve své podstatě logická. Otázkou je, jak se bude rozpočtu dařit, až se na to všichni ti drobní podnikatelé slušně řečeno vykašlou.
