Bývalý poradce prezidenta Cartera profesor Brzezinski nedávno napsal, že pokud jde o budoucí zahraniční politiku prezidenta Bushe, neodkloní se zásadně od cílů Clintonovy zahraniční politiky. Jsem mínění, že k významnému odklonu dojde, nebude náhlý, spíše postupný, avšak bude kumulativně významný. Z výběru prezidentova kabinetu a poradců se dá vyčíst mnoho. Bushův tým má jiné představy o světě, než měl Clintonův. Někteří jeho členové jsou veterány studené války, a tudíž budou reagovat výrazněji vůči politice a chování Ruska.
Krátce se pokusím naznačit, v čem bude Bushova politika jiná. Zahraniční postoj nového prezidenta se bude vyznačovat jistým uskromněním v otázce politiky intervence. Jeho poradci budou mít jasnější představu, kdy by Spojené státy měly intervenovat a kdy ne. (Dnes se všeobecně uznává, že intervence ve Vietnamu byl velký omyl.) Intervence na Balkáně se zatím zdařila, ale není tam všemu konec. Čím větší angažování v zahraničí, tím větší jsou náklady na takovou politiku. Washington nebude chtít vyvolat studenou válku s Ruskem a bude postupovat opatrně. Avšak kdyby si ruská politika ustanovila neoimperialistické dlouhodobé cíle, Bushův tým by takové snahy ihned rozeznal a zostřil by americký postoj k Moskvě. Například partnerství s Ruskem, které již za Clintona bylo spíše jen na papíře než realitou, by se brzy rozplynulo.
Americko–ruské vztahy.
Bushova administrativa má též realistickou představu, co ekonomická pomoc může docílit v zemích, kde vládne korupce. Bude–li ekonomická pomoc Rusku pozastavena, nebude to z důvodu odvety za některé ruské zahraniční postoje, ale na základě realistického poznání, že západní pomoc nepřinesla očekávané ekonomické výsledky. Byla spíše neštěstím pro Rusko, neboť peníze se většinou dostaly tam, kam neměly, přišly z velké části do rukou ruských tunelářů.
Největší zátěž v rusko–amerických vztazích způsobí Bushovo odhodlání podporovat americký program národního nukleárního obranného raketového systému. Dojde–li k takové změně v americké vojenské strategii, vyvolá reakci v ruské politice. Přesto je zajímavá nedávná poznámka prezidenta Putina, že v minulosti Rusko mělo lepší vztahy se Spojenými státy, když v nich vládli republikáni, než když byla u moci Demokratická strana. Z toho by bylo možné dedukovat, že případná americká změna ve vojenské strategii nepřinese silnou reakci Moskvy, jak uvádějí některé prognózy.
Spojené státy budou velmi bedlivě sledovat politiku Moskvy a budou reagovat ostře, kdyby se Moskva pokoušela uplatňovat neoimperiální politiku. Gesta, jako návštěva Putina na Kubě, samy o sobě neznamenají mnoho, avšak dohromady s nedávnými utajovanými akcemi Moskvy v různých částech světa naznačují, že časy americko–ruského partnerství se chýlí ke konci. Mám na mysli akce, které Rusko již započalo za Clintonovy administrativy, jako bylo ruské dosazení nukleárních zbraní krátkého dosahu do baltického prostoru (oblast Königsbergu). Další ruská akce, export zbraní do Íránu, byla porušením rusko–amerického ujednání, v němž Rusové ujistili, že již nebudou pokračovat v zásilkách zbraní do Íránu. Clintonova administrativa neinformovala svět o takových ruských postupech, připomínajících sovětské chování za studené války.
Dva roky?
Bushova administrativa bude provozovat opatrnou zahraniční politiku, avšak nebude váhat odpovědět na provokace potenciálních protivníků. Z historie víme, že zásadní změny v americké zahraniční politice nepřišly najednou. Prezident Truman na počátku studené války poznamenal, že dovést Spojené státy ke změně zahraniční politiky trvalo dva roky. Každá americká administrativa musí brát ohled na veřejné mínění svých občanů, a to se tak rychle nemění, s výjimkou situací otevřené agrese v oblastech blízkých americkým zájmům. Prezident Truman neváhal s okamžitou vojenskou intervencí v Koreji a prezident Bush starší okamžitě intervenoval proti agresi Iráku. Změny dnešní americké zahraniční politiky by mohly dozrávat také dva roky. Bylo by pošetilé, kdyby Moskva přitvrdila svou politiku vůči Spojeným státům jen proto, aby si vyzkoušela reakci nového amerického prezidenta a jeho politického okolí. Myslím, že Putin nepodlehne pokušení testovat prezidenta Bushe, alespoň ne tak neomaleně, jako to udělal Chruščov, když nastoupil k moci prezident Kennedy.
Vyvážený tým.
Bush skvěle vybral svůj kabinet a poradce v zahraniční oblasti. Ministrem zahraničí jmenoval generála Colina Powella, který je znám jako mírný a opatrný generál. Ministr obrany Rumsfeld je z minulosti znám naopak jako „jestřáb . Tím vybalancoval svůj zahraniční tým. Powell zvládne celkem lehce úkol zlepšení vztahů ke spojencům a může se mu i podařit neutralizovat kritiku amerických záměrů zavést raketovou obranu Spojených států ze strany některých západoevropských spojenců. Případná silná reakce Moskvy proti nové americké obranné strategii by jenom zvýšila odhodlání ministra obrany Rumsfelda a dalších zastánců programu urychlit jeho uskutečnění. Prezidentovo jmenování známé expertky na střední a východní Evropu, profesorky Condolezzy Riceové do pozice bezpečnostního poradce Bílého domu je indikací, že Spojené státy budou ostražitě sledovat vývoj v této oblasti. Je to signál, že Washington nebude podceňovat ruské pokusy o znovuzískání vlivu v tomto regionu. Země východní Evropy, které ještě nevstoupily do NATO, budou bezpochybně vystaveny politickým tlakům Moskvy. Politika prezidenta Bushe k otázce rozšíření NATO zajisté bude pozitivní. Říkám zajisté, protože prezident Bush by nezradil politickou linii svého otce, který, jak jsem osobně poznal, nejednou dokázal, že svoboda střední a východní Evropy mu velmi ležela na srdci.
Byl jsem překvapen, že prezident Bush nepřizval do svého týmu Jamese Bakera, bývalého velmi schopného zahraničního ministra v administrativě jeho otce. Snad proto, aby nevznikl dojem, že zahraniční politika prezidenta Bushe bude kopií politiky jeho otce. Nevyloučil bych, že James Baker se stane důležitým externím poradcem nového prezidenta. Prezident Bush však nemůže jít všude ve šlépějích svého otce, neboť situace se změnila. Západní Evropa je silnější a žádá větší slovo v alianční politice. Rusko je dnes slabší, a tudíž více neznámá veličina.
Dnešní administrativa ve Washingtonu bude mít více problémů k řešení, než měl bývalý prezident Bush. Reakcí na nakupení světových a domácích problémů by mohla být menší angažovanost Spojených států v určitých regionech, mám na mysli Balkán. Republikáni většinou byli proti intervenci na Balkáně a odtud pocházejí i obavy bývalé zahraniční ministryně Albrightové, že Amerika za Bushovy administrativy by mohla koketovat s ideou izolacionismu, což by mohlo destabilizovat Balkán ještě více. Nemám obavy, že Bushova politika bude izolacionistická jednoduše proto, že velmoc jako Amerika nemůže najednou vyklidit pole. Prezident Bush by psychologicky mohl využít těchto obav, aby přiměl Evropu se důrazněji angažovat na Balkáně.
Realismus.
Politika je umění možného. Mohlo by se stát, že ekonomická situace ve světě a ve Spojených státech by mohla oddálit realizaci tak nákladného programu, jako je vybudování amerického nukleárního obranného systému. Jeden americký prezident, myslím, že to byl John Quincy Adams, to hezky vyjádřil, když mu jeho přívrženci vyčítali, že změnil svoji politiku. Odpověděl: „Politiku jsem nezměnil, co se změnilo, je situace.
Bushova administrativa se bude chovat úměrně roli Spojených států jako hlavního aktéra ve světové politice. Bude však velmi opatrná a vyvaruje se vojenského a ekonomického zasahování v oblastech světa, které nejsou prioritní pro Spojené státy. Chci zdůraznit, že tu nejde o nějaké zbytky izolacionistických instinktů republikánů, ale o realismus Bushova týmu. Ten se bude muset zabývat otázkou, které oblasti jsou dnes pro USA „životně důležité a které nejsou. V tom není jasno, pokud se týče některých oblastí „třetího světa . Čínský státník Čou En–laj kdysi poznamenal, že ten, kdo chce „zabít najednou deset much deseti prsty, se snaží o nemožné . Tuto bizarní poznámku vyňal ze starého čínského přísloví a aplikoval ji v kontextu své kritiky americké zahraniční politiky. Přeneseno na dnešní mezinárodní situaci: Amerika nemůže hasit ohně všude, kde se objeví. Washington prohlašuje již léta, že roli světového strážníka nebude hrát, a nakonec ji hrál. Za Bushovy vlády ho ale dělat nebude. Národní zájmy Spojených států zůstanou stejné, jako byly za předchozích vlád, změní se však priority a styl diplomacie. Bushova administrativa bude klást například veliký důraz na řešení otázek světového obchodu a problémů globalizace.
Bez velkých chyb.
Zahraniční pozorovatelé, kteří se domnívají, že Bushova mezinárodní politika bude tápáním v nejasnu, neznají Bushův tým. Takový vysoce profesionální a zkušený tým dává naději, že se Spojené státy vyvarují velikých chyb. Osoba prezidenta Bushe by mohla přispět k zlepšení mezinárodní atmosféry, neboť hodnoty, kterým věří, jsou univerzální. Co svět asi překvapí, je potenciál prezidenta Bushe. Mnozí nepočítají s tím, že prezidentova osobní integrita bude kompenzovat jeho počáteční neznalost zahraniční politiky. Nemělo by se zapomenout, že se mohl mnohému naučit od svého otce, u nějž byla zahraniční politika prvořadá. Je příliš brzy předvídat, jaký politický styl si Bush zvolí coby představitel jediné supervelmoci ve světě. Můžeme však předpokládat, že jeho přístup k zahraniční politice bude řízen hodnotami, na kterých byly založeny Spojené státy americké. Tomu, kdo chce poznat hodnoty Bushovy americké zahraniční politiky, doporučuji se seznámit s myšlením zakladatelů (Founding Fathers) Spojených států. V jejich filozofii se mísí idealismus se silným smyslem pro pragmatická řešení.
