Velmoci a jejich armády selhávají v boji s motivovanými guerillovými bojovníky
Terorismus stále ovlivňuje dění ve světě, což dokládají i nedávné teroristické útoky v moskevském metru. Na ně zajímavě zareagovala novinářka Petra Procházková (EURO 14/2010). Jen obtížně se však lze ubránit pokušení využít některých jejích postupů a závěrů a reflektovat problematiku terorismu v širší perspektivě.
Stát, či civilizace?
Procházková pokládá za problematický Putinův výrok, že teroristé nezaútočili na jednotlivé občany, ale na Rusko jako stát. Vyvozuje z toho, že ruský stát se vždy pokládal za důležitější než občané. Co však vyvodit z identické americké reakce po útocích na „dvojčata“ WTC 11. září 2001 vyhrocené do „střetu civilizací“? Snad jen poměrně banální potvrzení vztahu velmocí k občanům a to, že ideologie je nyní pro změnu na Západě považována za ještě důležitější než stát. Pěkně totalitní náběh, jen co je pravda!
K moskevským útokům se „na druhý pokus“ přihlásil čečenský vůdce Doku Umarov – za předpokladu, že nelže, dodává Procházková. Dle některých pramenů i Usáma bin Ládin souvislost s útoky z 11. září také nejprve veřejně dementoval. Spoluúčast prý začal připouštět v době, kdy se k němu, coby k domnělému iniciátorovi útoků, začaly hrnout sponzorské peníze. Oba případy opět vykazují jisté podobnosti, což generuje komplex dalších nepříjemných otázek.
Síla guerill
Procházková píše, že čečensko-dagestánské guerilly jsou běžnými vojenskými silami neporazitelné. Ke stejným závěrům dospívá bývalý agent CIA Robert Baer v knize Jak naložit s ďáblem. Píše však o Američanech, Izraelcích, Íráncích, Iráku a Libanonu.
Rusko tvrdí, že při únorové akci v Ingušsku bylo zabito osmnáct partyzánů. Procházková dodává, že i čtyři civilisté. Za jejich smrt Rusové odmítli odpovědnost, neboť byli použiti jako lidské štíty. Přesně takto komentoval Izrael civilní oběti v jiholibanonské kampani v roce 2006. Hizballáh skutečně používal civilisty jako ochranu svých guerillových bojovníků.
Jeden svět, jeden teror
Procházková rozebírá taktiku teroristických útoků na moskevské civilisty. Taková analýza technických aspektů teroristických útoků je důležitá. Prokázaná souvislost mezi teroristickými útoky proti Američanům i proti Rusům by měla zamezit dalším ideologicko-propagandistickým manipulacím na téma islám a terorismus. Jednou to byl zgruntu anticivilizační jev, s jiskrou fanatismu v očích vyznavačů, podruhé vlastně téměř milé, skromně v černém oděné vdovy. I ty však mají jiskru, jenže u boku, ve výbušném pásu.
Dle Procházkové odstartovaly Putinovu éru exploze moskevských domů v roce 1999. V souvislosti s nimi se začalo mluvit o případné roli ruských tajných služeb, které mohly teroristické chování u protivníků vyprovokovat. Analogii opět netřeba dlouze hledat. Vysvětlením událostí, které mají vztah k 11. září – včetně takzvaných „tvrdých faktů“, například masivních transakcí s akciemi subjektů, jež byly následně postiženy teroristickými útoky – se zabývají mimo jiné dvě teorie, LIHOP (Let It Happen On Purpose) a MIHOP (Make It Happen On Purpose). Zkoumají formy a míru možné participace a zodpovědnosti dalších subjektů včetně vlády na těchto teroristických útocích. Je zřejmé, že vlády velmocí se netěší obzvláštní důvěře obyvatel. V době celosvětového pokrytí internetem si však již nemohou dovolit to, co dříve. Experti z různých oblastí v reálném čase analyzují různé úkazy, které se v minulosti dařilo skrývat či maskovat studenou válkou.
Manipulace se strachem
Dle Procházkové považuje část ruské veřejnosti za legitimní podporu „horlivosti“ čečenských teroristů ruskými tajnými službami. Putinova vláda by proto mohla manipulovat strachem z terorismu k upevnění svých pozic. Pátrání po analogii není obtížné. Stačí si vzpomenout na protesty amerických strážců svobod proti ostré legislativě přijaté po 11. září. Nemluvě o legálnosti sporných odposlechů a mučením získaných výpovědí. Jistá část americké veřejnosti však projevuje tentýž, Procházkovou popsaný, nadšený souhlas s domácí vládou tvrdé ruky.
Procházková soudí, že šestnáct let zesilující represe na severním Kavkaze selhávají stejně jako metoda dosazování loutkových režimů. Ostatně Irák a Afghánistán nejsou daleko. Američané tam mají podobné zkušenosti. V Iráku začínají vládnout tvrdou rukou podobnou Husajnově. Ten kvůli tomu musel být údajně neprodleně odstraněn. Nedávno odhalená tajná vězení v Iráku s nazdařbůh pozatýkanými sunnity jsou toho neklamným příznakem. Desátý rok marné honby nejsilnější vojenské velmoci na bosého šejka pak kupodivu už nikoho svou neskonalou trapností nevzrušuje.
Možná v obou případech opravdu nejde o výsledek, natož o „vítězství“, ale o potvrzování důležitosti armády a zbrojení. Zpravodajsko-policejní operace by přitom byly mnohem účinnější a více by šetřily životy civilistů. To je ověřená věc. Masivní vojenská kampaň má za následek mnoho civilních obětí. Toho si rozhodující činitelé musejí být vědomi. Lze tedy předpokládat, že úmyslně chtějí motivovat protivníka ke zvýšenému odporu. A tím zpětně (důkazem v kruhu) dokázat, jak jsou vojenské akce proti natolik silnému protivníkovi nezbytně nutné na záchranu civilizovaného všehomíra.
Řečeno jinak, to, co píše Procházková o Rusku, platí obecně. „Silově zaměřená“ část ruské, americké, izraelské či jakékoli jiné exekutivy cíleně eskaluje napětí a násilí. Tím zástupně saturuje bojechtivost pod pantoflem uťápnuté či na násilí psychoticky orientované části veřejnosti a získává její podporu. V demokracii bohužel hraje roli kvantita, nikoli kvalita hlasů.
Potřebuje Orient Západ?
Procházková cituje politologa Andreje Babického, který Moskvě radí, aby přestala podporovat místní diktátory a dala Čečencům možnost vyjádřit svou vůli. Tím by se dle Babického Moskva zbavila „kolosálního množství problémů“. Zlatá slova! Platí však univerzálně. Stejných rad se dostává Západu v souvislosti s jeho vojenským angažmá na Blízkém východě. Dopřát sluchu a respektu nepřátelům opravdu není jednoduché, ale je to účinné. Veškeré pokroky tímto směrem jsou však snadno diskreditovatelné, neboť mírovým řešením nepřejících fanatiků je vždy na všech stranách dost. Lze tedy shrnout, že přístup Procházkové je vhodné použít i na podobný jev, byť v jiném kontextu. Pozoruhodně podobné jsou pak i závěry. Soumrak se stahuje jak nad mýty o Vladimiru Putinovi, tak i nad podobným přístupem Západu. Obě strany totiž ve střetu s militanty z islámského světa dělají stejnou chybu – jdou „s kyjem na komára“. Pokud to tedy je chyba. Pokud to není skrytý záměr. Velmoci a jejich armády selhávají v boji s motivovanými guerillovými bojovníky. Stopa naděje však spočívá v důsledcích metody použité Procházkovou v moskevské kauze, bude-li rozšířena všeobecně a její budou-li závěry reflektovat voliči. Jde o důraz na zkoumání skutečných příčin terorismu. Nezobat velmocným tohoto světa z ruky, byť se to zdálo jakkoli chvilkově výhodné. Se stejným zápalem, s nímž se Procházková pídí po důvodech kavkazského terorismu, se pídit po důvodech terorismu pocházejícího z muslimských zemí. Slovutný špión Oleg Gordijevskij má pravdu, když tvrdí, že Západ je s Ruskem na jedné lodi. Nebezpečí totiž číhá jinde. Opanuje-li ideologie věcné analýzy, budeme na tom tratit všichni.
