Tehdy tamní imigrační úřady zaplatily za několik milionů dolarů „reklamní“ kampaň s tímto vzkazem potenciálním imigrantům, kteří spoléhali na to, že když už lodí do Austrálie dorazí, pak už tam zůstanou : „If you come by the boat without a visa, you won’t be settled in Australia“. Lokalizované verze pořídili i v dárí, paštunštine, perštině, arabštině, sinhálštině, tamilštině a vietnamštině.
Z výběru jazyků je zřejmé, že jde zčásti o lidi pocházející ze zemí, kde se válčí, ale na Srí Lance občanská válka skončila v roce 2009, ve Vietnamu v polovině 70. let minulého století. Placení inzerátů není nic hezkého, a ještě méně hezké je ubytování v detenčním centru na ostrově Manus, patřícím státu Papua-Nové Guinea (PNG). Když se podíváte na mapu, je to jako kdyby si EU domluvila na pronájmu kusu území někde na hranicích Súdánu a jižního Egypta. Novoguinejská vláda s tím v roce 2013 souhlasila výměnou za balíček australské rozvojové pomoci za 420 milionů dolarů, z toho 35 milionů by mělo doputovat i na samotný ostrov Manus.
Tvrdit, že situace s uprchlíky je neřešitelná, zjevně není založeno na realitě. Je řešitelná, i když řešení by se obsahově muselo velmi podobalo tomu australskému a přiznejme si, že to není nic, co je možné si dát za rámeček. Nelžeme si, že ve Středomoří a na Balkáně neexistují státy, které by podobné aranžmá nezajímalo. Chudičká Makedonie, o jejíž hranici s Řeckem se hovoří jako o „záložní“ schengenské hranici, se dostala do vyjednávací pozice, o níž se jí ani ve snu nezdálo. Když půjde do tuhého, tedy nejpozději na jaře, dostanou ve Skopje hodně peněz.
Manus, který je i na novoguinejské poměry velmi odlehlým místem, musí odrazovat ale opravdu důrazně. Perspektiva, že nakonec místo v Sydney skončíte v nějakém táboře kdesi v Bismarckově souostroví poté, co člověk odevzdal pašerákům několik tisíc dolarů, je opravdu krajně nevábná . Místní melanéské obyvatelstvo si sice na detenční centrum stěžuje, ale spíše v tom smyslu, že slibovaná dobře placená pracovní místa se nějak nedostavila, respektive že nebyla naplněna původní zvýšená ekonomická očekávání.
Přístup do center pro novináře je mimořádně obtížný, ale to, co se dostává ven, je krajně nechutné včetně používání násilí, případů znásilnění atd, a úřady mlží, jak to jde. Přitom ani detenční centrum na ostrově Manus, ani další na maličkém ostrovním státě Nauru, neprovozují ve vlastní režii, ale zadaly jejich provoz jako zakázku soukromé australské společnosti Broadspectrum, dříve Transfield Services.
V prosinci dostali její akcionáři nabídku převzetí od španělského konglomerátu Ferrovial, který jí ocenil na 715 milionů australských dolarů, ale minulý týden nabídku akcionáři odmítli jako podhodnocenou. Během několika týdnů se totiž počítá s obnovením smlouvy na správu detenčních center, které tvoří většinu tržeb firmy. Ty jsou ovšem odvozeny od počtu ubytovaných žadatelů o azyl, jejichž počet klesá, a tak panuje nejistota ohledně budoucího vývoje rentability. No vždyť si ten článek z minulého čtvrtka v Sydney Morning Herald přečtěte sami.
Čtěte také komentáře dalších redaktorů časopisu Euro:
Petr Holec: Velká vlastenecká válka o pár procent strachu
Vladan Gallistl: Drobní investoři se vrhli na akcie, je čas prodávat
