Kroměřížský podnikatel Ignác Lorenz začínal jako výrobce zemědělských strojů. Počátkem 20. století ale přešel na stabilní motory a slavil velký úspěch. Firma získala řadu ocenění a zboží vyvážela až do Jižní Ameriky.
Stabilní neboli stacionární motory, využívané pro pohon různých strojů, hrály na přelomu 19. a 20. století významnou roli při rozvoji českého venkova. Přinášely technický pokrok i do zapadlých samot a jejich síla nahrazovala ruční dřinu. Byly cenově dostupné a na rozdíl od velkých lokomobil nevyžadovala jejich obsluha žádné topičské zkoušky ani jiná povolení, což rozhodlo o masovém rozšíření.
Téměř každý tuzemský výrobce hospodářských strojů měl stabilní motor v nabídce. Známé byly značky Wikov Prostějov, Ježek Blansko, Bratři Paříkové Napajedla, Šmolík Příbram či Svoboda Mladá Boleslav. Pouze kroměřížská firma Ignáce Lorenze se ale od roku 1905 na výrobu stabilních motorů specializovala a brzy předčila i zahraniční konkurenci.
Sázka na motory
Ignác Lorenz se narodil roku 1849. Začínal jako strojník v cukrovaru v Hájku u Opavy, koncem osmdesátých let 19. století ale odešel do Kroměříže, kde roku 1887 založil vlastní podnik s názvem „První kroměřížská strojírna a slévárna“. Zpočátku se však jednalo spíš o opravnu a výrobnu drobných hospodářských strojů. Z dílen v Hulínské ulici č. 185/5 a 261/7 vyjížděly hlavně secí a pohrabovací stroje. Teprve na přelomu 19. a 20. století se do popředí začaly dostávat stabilní motory s vertikálně a horizontálně uloženým pístem, které se roku 1905 staly hlavní náplní závodu.
Již o tři roky později slavila firma úspěch na místní průmyslové výstavě a zájem o nové výrobky výrazně stoupl. Prodávaly se do tuzemska a značná část se také exportovala. Velkými motory se poháněly mlátičky a lisy na slámu, menší stačily na řezání dřeva, čerpání vody, močůvky nebo šrotování obilí.
Návrat Australana
| IGNÁC LORENZ (1849-1918) |
| Narodil se roku 1849. V mládí pracoval jako strojník v cukrovaru v Hájku u Opavy, roku 1887 ale odešel do Kroměříže, kde založil „První kroměřížskou strojírnu a slévárnu“. Zpočátku v ní opravoval a vyráběl hlavně drobné hospodářské stroje. Na přelomu 19. a 20. století se však zaměřil na stabilní motory, které se brzy staly hlavním výrobním artiklem a vyvážely se do řady zemí. Firmu vedl i během první světové války, dalšího rozvoje se ale už nedočkal. Zemřel roku 1918 ve věku šedesáti devíti let. |
Po Lorenzově smrti roku 1918 převzali vedení firmy jeho dva synové. Starší Vladimír vystudoval technické vědy a dosáhl titulu inženýra. Roku 1929 ovšem v pouhých padesáti letech předčasně zemřel, a jediným majitelem podniku se tak stal druhý syn Ignác mladší. Ten absolvoval pouze brněnskou průmyslovku a k řízení závodu neměl takové předpoklady. Přálo mu ale štěstí.
Roku 1925 se totiž do Kroměříže po téměř třiceti letech v Austrálii vrátil zkušený konstruktér Jan Kvapil. Brzy po příjezdu zhotovil prototyp nového magnetického zapalování, které testoval právě na Lorenzových motorech. Experiment byl úspěšný a oběma mužům přinesl značné zisky. Kvapil začal zapalování vyrábět ve velkém a ve městě založil vlastní firmu Magneton. Lorenz pak tato magneta montoval do všech dalších motorů, čímž výrazně zjednodušil jejich startování.
Krizi navzdory
Rychlý růst produkce zastavila až celosvětová hospodářská krize. V letech 1932 až 1936 měl podnik nadbytek výrobků a odbyt se hledal jen velmi těžko. Ignác Lorenz mladší ale nechtěl propouštět zaměstnance, kterých tehdy pracovalo pro firmu již přes čtyři sta. Místo toho otevřel nové dislokované pracoviště v Ostravě, kam část dělníků přesunul. Opatření to však bylo jen krátkodobé a ihned po oživení ekonomiky se vše vrátilo do původního stavu.
Firma „Ig. Lorenz“ opět vyráběla všechny druhy stabilních motorů. Jejich výkon dosahoval až osmdesáti pěti koňských sil, největší zájem byl ale o ty s výkonem desetkrát nižším. Převážně se jednalo o motory benzinové, které se dobře vyvážely také do zahraničí. Řada jich putovala do Německa, Maďarska, Polska, Rakouska či Portugalska a několik kusů zamířilo i do Argentiny.
Hořká tečka
Roku 1943 byla firmě vnucena vojenská výroba a původní sortiment na čas nahradily součástky k automobilům. Po skončení bojů se podnik vrátil k předchozí produkci a díky velké poptávce z válkou zbídačených zemí zažíval další konjunkturu. Ta ovšem netrvala dlouho, protože přišel rok 1948 a znárodnění.
Ignác Lorenz mladší byl vyhozen z bytu, přišel o majetek a od placení více než milionové daně ho zachránila jen brzká smrt roku 1953. Jeho synové Harry a Vratislav museli nastoupit k nechvalně známým oddílům PTP a účastnili se například stavby vršovické nemocnice. Koncem šedesátých let pak republiku opustili.
Dvě generace budovaná firma se stala součástí národního podniku Motor-Union se sídlem v Českých Budějovicích. Roku 1949 byla ale celá její produkce převedena do Napajedel, kde po dvouletém skomírání zanikla.
Prameny: Muzeum starých strojů, Veterán klub Kroměříž, Magneton, a. s.
