Před přijetím rezoluce Rady bezpečnosti o vyhlášení bezletové zóny nad Libyí čeští politici nepřekvapili. Zatímco prezident Václav Klaus takové řešení odmítl a označil ho za faktické vyhlášení války, jeho předchůdce Václav Havel vyzval k zásahu. Nakonec to dopadlo typicky česky, říká profesor mezinárodních vztahůa historie na Bostonské univerzitě Igor Lukeš.
Foto: bu.edu
Jak na vás působí formování českého postoje k zásadním zahraničním událostem, třeba ke konfliktu v Libyi? Jak vnímáte rozdíly mezi názory vlády, prezidenta a dalších osobností?
Pokud tomu rozumím správně, prezident Klaus varoval, že vyhlášení bezletové zóny předpokládá útoky na radarová a raketová stanoviště, stejně jako na protiletadlové dělostřelectvo. V tom měl pravdu, protože než se prosadila bezletová zóna, dopadlo na zemi okolo 160 raket s plochou dráhou letu a desítky cílů byly rozbombardovány speciální leteckou municí. Měl jsem pocit, ze vláda byla k francouzsko-britsko-americkému plánu na akci podstatně vstřícnější, ale dala hned najevo, že Česká republika pro věc nehne prstem. To mně připadá – nevím, jak to pojmenovat jinak – české.
Odlišný postoj Hradu a ministerstva zahraničí ale není ojedinělý. Liší se v přístupu k Rusku, válce v Gruzii, či v otázkách evropské integrace. Jsme pro zahraničí čitelným partnerem?
Jednou z hlavních výhod České republiky je to, že svět o jejím každodenním politickém životě téměř nic neví. O české nepředvídatelnosti si mohou povídat v Bruselu, ale netrápí se tím. To je velká výhoda. Bradavice na českém politickém chování nikdo pod mikroskopem nestuduje, protože čas běží a na světě jsou důležitější problémy.
Koho vnímá zahraniční diplomacie jako hlavní zahraničněpolitický hlas Česka – je to prezident, premiér nebo ministr zahraničí?
Pro širokou veřejnost je to Václav Havel a pro odborníky princ Schwarzenberg.
Prezident Václav Klaus to není? Vždyť on významně promluvil například do schvalování Lisabonské smlouvy v EU.
Říká se, že nejlepší způsob, jak vyhrát občanskou válku, je se jí vůbec nezúčastnit. Snad mi to prominete, ale do tohoto boje mezi oběma Václavy se nechci montovat.
Čím si názorové rozdíly prezidenta a vlády na otázky, v nichž by mělo Česko vystupovat jednotně, vysvětlujete? Může to být tím, že Česko nemá jednoznačnou koncepci zahraniční politiky, s níž by se jednotlivé instituce ztotožnily?
Je to částečně dáno tím, že v české demokracii spolu nesoutěží osobnosti, ale politické strany. Ty nemají zájem se dohodnout, protože by ztratily ideologickou základnu, a tím i skalní voliče. Když spolu soutěží jednotlivci, musí spolupracovat, protože jinak by se politický stroj zavařil jako motor bez oleje.
Je takové soutěžení vyloženě českou specialitou nebo se s tak výraznou nejednotou názorů potýkají i jinde?
Nejednotnost je normální. Ve Spojených státech lze slyšet celou škálu názorů na každý aspekt zahraniční politiky. Od prezidenta až po Kongres. V něm je 100 senátorů, z nichž každý mluví a jedná, jako by byl ministrem zahraničí. Nevadí to, protože všichni chápou, že skutečnou autoritu má v tomhle ohledu jen prezident a osoby, které on sám určí, jako třeba ministr (respektive ministryně) zahraničí. Pokud ale prezident chce svou zahraniční politiku vykonávat, potřebuje k tomu peníze a pro ty si musí přijít do Kongresu. Bílý dům a Kongres mohou mít rozdílné názory, ale nakonec se nějak dohodnout musí.
Jak byste definoval hlavní zájmy České republiky ve světě a jak by jich Česko mělo dosáhnout?
Mezi hlavní zájmy České republiky patří i stabilita a prosperita. Dosáhnout druhého z cílů může země nejlépe důrazem na moderní technologie, například biotechnologie. Na rozdíl od automobilového průmyslu, který patří do 20. století. Spolupracovat by se mělo s každým, kdo o to stojí. Hlavně pak se sousedy, jako jsou Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a Německo. Ti jsou pro Česko mnohem důležitější než iluzorní spojenectví se vzdálenými velmocemi.
Jenže na těchto spojenectvích, zejména s USA, je postaveno zajištění české bezpečnosti. Jaký by mělo mít Česko ke Spojeným státům a dalším velmocím vztah?
Bismarck prý řekl, že jeho mapa Afriky je v Evropě. Myslel tím přesně to, co se často opakuje ve Spojených státech – totiž že všechna politika je místní. Nevím proč, ale Středoevropané tohle nechápou. Masaryk s Benešem zapřáhli český vagon za francouzskou lokomotivu. Bolševici si zase vybrali ruský žebřiňák. Nikoho ale nenapadlo zlepšit vztahy s Polskem, Maďarskem, Rakouskem a Bavoráky, i za cenu velkorysých ústupků. Kdyby se to stalo, řekněme v roce 1927, možná by na tom pražská vláda nebyla tak špatně o 10 let později. Dobré vztahy se sousedy jsou důležitější než iluzorní diplomatické konstrukce, ale jedno nevylučuje druhé. Česká republika by neměla nikomu nic odkývat, ale měla by být sama připravena pomoci v každé dobré kauze.
Česko nikdy nebude v pozici, aby určovalo směr světové politiky, vidíte ale v některých důležitých oblastech prostor, kde by naopak Česko mohlo sehrát vůdčí roli? A máme na to dostatečně známé a schopné osobnosti, které by se mohly prosadit ve světové diplomacii?
Určovat směr světové politiky? Ne, děkuji! Věřte, že není o co stát. Co se týče osobností – to ví jistě každý, že osobností je zoufale málo, a nejen v diplomacii. Kdo je z Čechů světově proslulý? Havel, Baťa, Albrightová, Kundera a Zátopek.
Igor Lukeš (61)
Vystudoval filozofii na Karlově univerzitě, kde získal i doktorát. Z Československa odešel v roce 1978 do USA. V roce 1986 obdržel doktorát z mezinárodních vztahů na Fletcher School of Law and Diplomacy na Tufts University. Od roku 1988 působí na Boston university, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Zabývá se především historií střední a východní Evropy a komunismu. Vydal několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev‘s USSR: A System in Crisis. V češtině vyšla jeho kniha Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. V současné době je českým honorárním konzulem v americkém Bostonu.
Takže je jedinou šancí zviditelnit se v rámci společenství? Například při předsednictví EU, které čeká Česko jednou za 13,5 roku?
K českému předsednictví je nejlépe se vůbec nevracet. Z té vzpomínky tuhne krev v žilách. Češi by se měli angažovat tam, kde je potřeba se rozhodovat chytře, kde je k činu třeba chladná úvaha, ne komplexní a drahá materiální základna.
Kde například?
Třeba při záchranných pracích. Protichemické vojenské služby, jednotky zvláštního určení. Věřím, že jednou povstanou osobnosti z českých obchodních kruhů. V biotechnologii nebo chirurgii už takové osobnosti jsou, jen se o nich neví.
Jakou roli obecně mohou menší a střední země ve světové politice hrát?
Kdo si myslí, že malá země musí být pasivní hříčkou sousedů a velmocí, měl by se podívat na dějiny státu Izrael.
Co si z takového případu má vzít Česko?
Například že stát má mít silné přátele, ale spoléhat musí jen na sebe.
I přesto, že jsme součástí většího celku a účastníme se projektu evropské diplomatické služby?
Nemá cenu kopat do nehybných objektů. Všichni ale víme, že pokud nebude hrozit novodobý Hitler nebo Stalin, EU nikdy nebude mít jednotný hlas.
Je vůbec možné názory sjednotit? A pokud se společný postoj nedaří, jaký význam společná evropská diplomacie má?
Rozhodující je proces přibližování se k bodu, kde se protínají zájmy členských zemí. Nedělejme si vůbec iluzi, že takový bod lze najít nebo že vůbec existuje. Ale když ho budeme hledat, musíme se k sobě chovat slušně. Například Maďarsko a Slovensko měly lepší vztahy, než se dostaly do EU.
Na čem začít stavět?
Evropané by si především měli vytvořit společné ekonomické zájmy. Na tomto základě pak řídit zpočátku různé, ale postupně se sbližující zahraniční politiky. Předřadit jednotnou politiku před jednotné hospodářské zájmy je jako dát vůz před koně.
