Lidé mívají zvláštní osudy. Někteří veřejně známí například přijdou o své jméno. Stane se z něj symbol a ten si pak žije vlastním životem, nezávislým na své předloze. Média symboly potřebují. Produkují je a využívají. V bulvárním tisku funguje mnoho tváří-ikon, které na obálce číslo výborně prodávají. Třeba Lucie Bílá, Barbara Nesvadbová nebo Václav Havel. Na ekonomických stránkách podobně funguje jméno Pavla Tykače, šéfa bývalé finanční skupiny Motoinvest. A stejně jako ikona-Nesvadbová automaticky evokuje další sexuální příběh se známou osobou v dobrém postavení, tak ikona-Tykač evokuje nový příběh tunelářský. A to bez ohledu na to, nakolik jsou jejich mravy – partnerské či podnikatelské – volné, či naopak docela slušné.
Deník MF Dnes přinesl minulý týden zdánlivě senzační zprávu. Pod titulkem „ČNB znovu bojuje s Tykačem“ seznámil čtenáře s tím, že „bývalý šéf Motoinvestu chce devítimiliardový dluh Agrobanky a ČNB ho hodlá zastavit“. Zdánlivě jde po pěti letech o dohru souboje z roku 1996, kdy skupina Motoinvest ovládla Agrobanku, a když se snažila dostat i do České spořitelny, centrální banka zasáhla a na Agrobanku uvalila nucenou zprávu. Agrobanku poté rozdělila na dobrou část, již dostala GE Capital Bank, a špatnou část, která šla do likvidace. Nyní prý Tykač chce získat od České finanční pohledávku za Agrobankou, což by mu mohlo umožnit „zpochybnit i prodej očištěné části Agrobanky“. A jak z článku dále vyplývá, tomu chce ČNB zabránit, a proto „chce radši spornou pohledávku koupit sama“.
Tato verze souboje dobré ČNB se zlým Tykačem krásně využívá onu ikonu Tykače tuneláře. Zároveň tím ale zamlčuje dvě podstatné otázky. Zaprvé - pokud bylo uvalení nucené správy na Agrobanku, její rozdělení a darování zdravé části GE Capital Bank bezchybné a v souladu se zákonem, čeho se ČNB obává, že nechce nechat Tykače tuto pohledávku koupit. A za druhé – je v pořádku, aby se devítimiliardová pohledávka neprodala ve veřejné soutěži, která přislibuje pro státní kasu nejlepší a nejčistší výsledek? Ikona Tykače spolehlivě zafungovala – a to bez ohledu na to, zda nejde o zprávu několik let starou a dnes možná neaktuální – a tyto otázky překryla.
Podíváme-li se dnes na jednotlivé aktivity Motoinvestu s odstupem, musíme přiznat, že v mnohém možná měl pravdu a že jeho soupeři rozhodně nebyli slušní lidé pečující o blaho národa. Akce „Drobní akcionáři plačte“, při níž Motoinvest vykupoval od diků jejich akcie z kuponových fondů, mohla většině oslovených přinést více peněz. Pokud na nabídku nekývli, akcie drželi a prodali je třeba po třech letech, v mnoha případech zplakali nad výdělkem. Vezmeme-li v potaz jednotlivé aktéry souboje o banky a jejich výsledky, je třeba konstatovat, že setrvání představenstva České spořitelny v čele s Jaroslavem Klapalem, jež díky podpoře ostatních velkých bank a Josefa Tošovského snadno nájezd Motoinvestu přežilo, bylo pro státní kasu nakonec hodně drahé.
Mediální ikona-Tykač dále symbolizuje dravého spekulanta, který si libuje v riziku a v netransparentním prostředí. Paradoxně však všechny známé spekulace, které Motoinvest s Tykačem prováděli (například spekulace na úrokový diferenciál mezi korunou, tehdy v pevném kursu, a německou markou nebo využívání rozdílu mezi kursem české a slovenské koruny na politicky nastaveném vzájemném zúčtování – takzvaném clearingu – a tržním kursem při jejich přepočítání přes americké dolary) byly velmi málo rizikové. Stejně tak paradoxně současná aktivita Tykače přes jeho společnost Netla Management Limited v Českých radiokomunikacích tlačí telekomunikační firmu, aby otevřeněji informovala o svých záměrech. Konkrétní výsledek jsme již pocítili v týdeníku EURO. Několikrát jsme neúspěšně žádali o rozhovor s generálním ředitelem Českých radiokomunikací Miroslavem Čuřínem a až minulý týden v tlaku vyvolaném mimořádnou valnou hromadou svolanou na návrh Tykačovy společnosti jsme dostali kladnou odpověď.
