O Japonsku se znovu začíná intenzivněji hovořit. Hlavním důvodem je vyčerpání politiky premiéra Abeho, která dostala název „abenomika.“
Tato politika zahrnovala tzv. tři šípy, které měly Japonsko vyvést z dlouhodobě stagnace a deflace. První šíp se týkal nutnosti dostat Japonsko z deflační pasti a přiblížit se znovu inflačnímu cíli ve výši 2% pomocí monetární politiky, která zvýší v ekonomice inflační očekávání. Další šíp, vzhledem k obrovskému veřejnému dluhu Japonska, mířil na dosažení primárního přebytku. To se ovšem v rychle stárnoucí a především stagnující ekonomice těžko může podařit. Třetí šíp měl za úkol oživit japonskou ekonomiku a to pomocí strukturálních politik.
Tváří v tvář nejen aktuálním datům je patrné, že tyto politiky nepřinesly – navzdory humbuku, který je doprovázel – kýžené výsledky. Japonský růst je stále velice slabý, deflační tendence se navíc znovu vrátily. Uvědomme si, že Japonsko již delší dobu provádí poněkud netradiční monetární politiku. Ta zahrnuje i záporné úrokové sazby. Navzdory záporným úrokovým sazbám ale japonský jen posiluje, což oslabuje japonský export. Za zmínku stojí především posílení jenu vůči čínskému jüanu, neboť propojení mezi čínskou a japonskou ekonomikou patří mezi nejintenzivnější na světě.
Vývoj japonského HDP
zdroj: tradingeconomics.com
Vývoj inflace v Japonsku
zdroj: tradingeconomics.com
Kromě toho Japonsko také masivně monetizuje svůj veřejný dluh, aniž by se to ovšem nějak výrazně negativně odráželo na japonských dluhopisech (desetileté dluhopisy jsou prodávány aktuálně se záporným výnosem) či na ratingu.
Zdá se, že Japonsko si udržuje svou pozici předvoje mezi vyspělými zeměmi. Rozsah monetární politiky – kromě tzv. peněz rozhazovaných z helikoptéry, o kterých se také intenzivně diskutuje – je vyčerpán. Ke slovu tedy přichází, navzdory dluhovému břemenu, které ovšem monetizací tlumí centrální banka Japonska, fiskální politika. Jak uvádí také Bloomberg, návrat stagnace a deflace, vede k návratu k fiskální politice, resp. k opravdu významnému stimulačnímu balíčku ve výši 13,5 bilionů jenů. Je ovšem otázka, jak se Japonsko vypořádá s koordinací monetární a nově i aktivní fiskální politiky.
Koneckonců, to že monetární politika „to sama nezvládne“, není čistě japonský objev. Podobná slova jsme mohli slyšet i od guvernéra ECB, Draghiho, a také od Mezinárodního měnového fondu. Posledně jmenovaný ve své souhrnné hodnoticí zprávě ze začátku srpna tohoto roku, rovněž konstatuje, že abenomika potřebuje přehodnotit. Prý změnit šípy, nebo změnit terče.
Zajímavé je, že jak komentátoři Bloombergu, tak i MMF se shodli, že Japonsko potřebuje „odvážnější“ opatření. Pokud uvážíme, že je to země, která dlouhodobě provádí kvantitativní uvolňování, monetizuje japonský veřejný dluh a má záporné (i když jen -0,1%) úrokové sazby, je čím dál obtížnější si představit, co má znamenat ono „odvážnější.“
MMF neuvádí výslovně, že by se Japonsko mělo uchýlit k helikoptérovým penězům, i když to ani přímo nevylučuje, když uvádí, že všechny možnosti fiskální a monetární politiky musejí zůstat „na stole.“ Jiná doporučení ale mohou překvapit – jako například nutnost navýšení mezd či narovnání trhu práce ovšem ve smyslu posílení pozice prekarizovaných pracovníků s dočasnými úvazky. Na druhou stranu ovšem nabádá Japonsko k fiskální konsolidaci. Zvýšení daně ze spotřeby, které je doporučováno, přitom už jednou maličko se zvednuvší japonskou ekonomiku, „zařízlo.“ Nemluvě o tom, že Japonsko si nemusí dělat takové starosti s fiskální udržitelností, když bez problémů svůj dluh monetizuje (a ten už předtím byl dominantně držen japonskými rezidenty).
Je zde samozřejmě mnoho podobných stránek s vyspělými zeměmi. Jednou z nich je nemožnost najít dlouhodobý růstový impuls, aniž by expanze skončila bublinou. Japonsko nám ale nabízí mnohem víc otázek k přemýšlení, než jen limity monetární politiky ve stárnoucí a strukturálně usazené ekonomice. Opravdu je potřeba do ekonomiky vyspělé země neustále pumpovat další a další impulsy, aby bylo dosaženo čísel, která považujeme za správná? Není možná už Japonsko ve fázi, kdy jsou důležitější jiné indikátory, než kvartální růst HDP?
Sledujme Japonsko, nabízí nám pohled na problémy ostatních vyspělých zemí s předstihem.
Od autorky dále čtěte:
Ilona Švihlíková: Squadra azzurra má problém
Sirotci neoliberalismu
Nový čínský normál
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
