První téma, které je nasnadě, je otázka dopadů krátkodobých a dlouhodobých záporných úrokových sazeb. Ačkoliv v tomto ohledu není EBC mezi ostatními centrálními bankami osamocena, někteří národní regulátoři se rozhodli od výše zmíněného trendu opustit. Jedním z nich je třeba švédská Riksbank, která se pozvolna vrací k normálu (aktuálně reprezentovaném nulou).
Nová guvernérka Christine Lagardeová sice není ekonomka, ale je si jistě dobře vědoma toho, že velice uvolněná politika ECB (kterou reprezentují kvantitativní uvolňování a záporné úrokové sazby) pod vedením jejího předchůdce Mario Draghiho nebyla zdaleka všemi členy eurozóny přijímána s nadšením. Především v německém ekonomickém tisku neuplynul snad jediný den, kdy by čtenář nenalezl nářek nad tím, jak zlý Draghi okrádá spořivé Němce.
Příliš otázek, málo odpovědí
Kromě vyhodnocení této z historického hlediska extrémní monetární politiky, se ale diskutuje i o dalších tématech, která se rovněž mohou stát součástí „revize.“ Zastánci uvolněné monetární politiky mohou totiž argumentovat tím, že ECB (a další centrální banky) dlouhodobě nedosahují svého inflačního cíle. Vzhledem k rozpadnuvší se Philipsově křivce se nabízí kruciální otázka: proč je inflace nízká? A jak je možné, že je nízká například v Japonsku, kde centrální banka masivně monetizuje japonský dluh? Je inflace nízká, protože ekonomika v EU se stále „neotřepala“ z následků Velké recese (a politiky austerity), nebo jsou tu ve hře nové dlouhodobé faktory, například související s demografickým vývojem?
Makrookno Miroslava Zámečníka: Odvrácená strana uvolněných stavidel
Vůbec nelze vyloučit možnost, že by pod „tlakem důkazů“ ECB došla k názoru, že je potřeba změnit terč, na který se střílí, tedy upravit inflační cíl. Ale pozor zdaleka se tím nemyslí, že ECB (a následně třeba i další centrální banky) akceptují „nevyhnutelné“ a sníží inflační cíl třeba na 1,2 procenta. Olivier Blanchard naopak navrhuje, aby se inflační cíl zvýšil na čtyři procenta, jiné návrhy se zase orientují na úpravu indikátoru, například zaměřením se na jádrovou inflaci.
Koneckonců právě u monetární politiky se diskutuje o tématech, která byla dříve vnímána jako velmi teoretická možnost (viz třeba tzv. peníze vyhazované z helikoptéry, nebo koncept plnohodnotných peněz, který by soukromým bankám sebral možnost tvořit peníze úvěrovou emisí).
Nezávislost centrálních bank vyvolává kontroverze
Jsou tu ale i další témata jako například boj proti klimatické změně, který se v případě nové Evropské komise skloňuje ve všech pádech. Lagardeová už mírně naznačila, že by bylo záhodno prozkoumat, jestli je možné (a vhodné), aby se do tohoto snažení zapojily i centrální banky. Čímž se otevírá další velké téma – tedy do jaké míry se mají centrální banky zapojovat do širších ekonomických a politických cílů, protože je svými politikami, i když často velice zprostředkovaně, také ovlivňují.
Tato otázka je nesmírně kontroverzní, protože se tím zvýrazňuje téma jako je legitimita centrální banky a také její odpovědnost (nad níž lze při pohledu na nakynulé devizové rezervy ČNB a na politiku asymetrického kurzového závazku, která katastrofálně zbrzdila jeden z klíčových konvergenčních kanálů - posilování kurzu koruny vůči euru, polemizovat).
Pokud nebude revize ECB provedena jen stylem „odškrtneme si a jedeme dál“, pak bychom se mohli dočkat zajímavých poznatků, které mohou potenciálně ovlivnit centrální bankovnictví jako celek.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Proč se mezinárodní obchod chová divně a co to znamená?
Zbytečná G7. Staré recepty a morální nadřazenost svět nepotřebuje
