Americký prezident Trump se s širšími ekonomickými dopady své politiky příliš netrápí. Zrušení íránské jaderné dohody, cla na čínské zboží, výhrůžky (zatím) na zavedení cel na evropské automobily, sankce vůči Turecku, separátní vyjednávání s Mexikem a výrok, že případná dohoda s Kanadou bude „zcela dle požadavků USA.“ Vše radikální kroky s příchutí pohromy.
Nemá dále smysl rozebírat, že Trump se dle spojenců neorientuje a očividně se řídí tím, že země má stálé zájmy, nikoliv stálé spojence. Jistě, každá akce vzbuzuje reakci. Jaké možnosti ale existují tváří v tvář americké nátlakové politice, která zahrnuje sankce i nová cla, ale také změnu „rámce“, tedy odstoupení USA od řady dohod (TTIP, TPP, NAFTA, Pařížská klimatická dohoda, íránská jaderná dohoda) i případné vystoupení USA ze Světové obchodní organizace?
Na prvním místě se nabízí samozřejmě protisankce a odvetná cla. Dopady mohou být různé, například zaměření Číny na sójové boby bezesporu mělo svůj hluboký účinek, protože americká vláda směřuje ke kompenzaci ztrát amerických zemědělců. Reakce tohoto typu bývají první na řadě. Mohou navíc roztočit spirálu dalších cel, což evokuje prohlubující se obchodní spor USA – Čína. Protože se jedná o velmoci, dopad bude nutně globální a může vést k významnému přesunu výrobu, tedy ke změnám dodavatelsko-odběratelských řetězců, které se tvořily celá desetiletí. Čína je kromě možného přesunu výrob například do zemí jihovýchodní Asie (k čemuž už v některých sektorech, kde Čína ztratila cenovou výhodu, došlo) ohrožena především u svého plánu Made in China in 2025, který je dalším krokem k technologické samostatnosti a vyspělosti Říše středu.
Jako další možná odveta se nabízí zaútočit na slabé stránky USA (čímž se nemyslí odbyt sójových bobů). Jedním z takových možných terčů je jistě americký dluh v podobě státních dluhopisů. Nedávno vyšlo najevo, že Rusko se v dubnu a květnu tohoto roku začalo velice intenzivně zbavovat amerických dluhopisů (z 96 miliard dolarů si nechalo jen 15 miliard). Přitom Trumpova daňová reforma s největší pravděpodobností způsobí další pouštění žilou veřejným financím, což by znamenalo větší závislost na zahraničních věřitelích a na zahraniční poptávce po amerických dluhopisech.
A právě o využití „dluhopisové“ zbraně zbavení se nyní vzhledem k rostoucí eskalaci mezi oběma zeměmi horečně diskutuje i v Číně, která se s Japonskem střídá na pozici největšího zahraničního věřitele USA.
Rizikem takového kroku je samozřejmě past, o které psal již před lety americký ekonom Paul Krugman. Čína by prodejem i jen části svých masivních devizových rezerv totiž znehodnotila sama sobě ty zbylé dluhopisy v držení. Navíc by tento krok mohl ohrozit postupnou internacionalizaci yuanu, nemluvě o tom, že krátkodobě by se oslabil americký dolar (a tím pádem by byl americký export konkurenceschopnější). Kdyby však k prodeji dluhopisů docházelo postupně a opatrně, mohlo by se docílit tlaku na navyšování amerických úrokových sazeb, což by Trump rozhodně rád neviděl.
Jenže hlavní problém netkví v tom, že Čína drží příliš amerických státních dluhopisů, ale v tom, že americký dolar, resp. americká finanční infrastruktura, zcela dominuje. Proto se opatrně mluví o alternativách, tedy o platebním systému, který by byl nezávislý na USA. Zmínil to například německý ministr zahraničí Heiko Maas (i když kancléřka Merkelová tyto úvahy hned začala brzdit).
V ekonomice platilo a platí, že proti jedné „struktuře“ se musí postavit jiná. Jako se proti obchodním řetězcům staví zemědělci sdružení v družstvech, tak se proti americké finanční infrastruktuře musí postavit jiná.
Zárodky existují - je tu projekt BRICS, který už má své finanční základy, byť zatím ve skrovném rozsahu, vybudovány. Existuje Asijská investiční a infrastrukturní banka. Existuje Šanghajská organizace spolupráce, která se rozrostla nejen z hlediska členů a pozorovatelů, ale především témat a úkolů, kterým se věnuje.
Zatímco Trump dává jasně najevo, že „spolupráce“ v jeho chápání znamená to, co chce on, a buď se druhá země podřídí, nebo má smůlu, je možné vidět sbližování mezi aktéry (skupinou sankcionovaných), kteří mají silnou motivaci jít za rámec odvetných cel proti USA. Toto sbližování nejenže překresluje geopolitické siločáry, ale může, bude-li motivace dostatečná, oslabit poptávku po amerických aktivech jako takových. Pokud jedna strana začne využívat ekonomiku pro geopolitické cíle, nelze se divit, když tak učiní i další. Pomyslná koalice Rusko – Čína – Irán – Turecko má výhodu v tom, že si její jednotlivé země dokážou vzájemně kompenzovat své slabé stránky a zranitelná místa.
Otázkou je postoj EU, jejíž bezzubost se ukazuje každým dnem. Od neschopnosti zachránit íránskou jadernou dohodu, po skvělou „dohodu“ Junckera s Trumpem. EU potřebuje partnery a měla by být už dospělá na to, aby se dokázala zbavit vazalské vazby. A svítá na východě.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Proč se Francie a Německo nemohou shodnout na reformě eurozóny
Ekonomika si vede výborně, ale dlouhodobé problémy neřešíme
Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
