Od počátku jsem preferovala, aby se podpůrná opatření koncentrovala na výdajovou stranu, byla podmíněná a měla dočasnou podobu. Bohužel, vláda vzala koronavir i jako možnost vrhnout se na zásadní daňové změny. Ty představuje metodou „per partes“, takže se debata nevede ani o tom základním – jak vysoká má být daňová kvóta, aby stát mohl zajistit veřejné statky v množství a kvalitě, které občané vyžadují a jakým způsobem se projevují daňová spravedlnost.
Jste pro zrušení superhrubé mzdy?
Jedno mají ovšem daňové změny
společné – vytvářejí hlubokou sekyru ve veřejných financích. Na rozdíl od
krátkodobých a dočasných opatření (i kdyby třeba vytvořily deficit 500 miliard
korun – což by ovšem bylo dosti nepravděpodobné), se jedná o změny, které půjde
„opravit“ jen těžko. Politikům se obvykle líbí snižovat daně, a často se i
předhánějí v tom, „kdo sníží víc“, ale vysvětlit občanům provázanost mezi
příjmy a výdaji státu, to už příliš populární není.
Vláda za pár posledních týdnů představila velké daňové změny. Zrušila daň z nabytí nemovitostí, zcela zbytečně, neboť neměla vůbec žádnou souvislost s koronavirem, ale asi bylo rozhodnutí hodně dobře prolobbované. Pokračujme naprosto šílenou konstrukcí zpětné vratky daně (loss carry back), kdy se Poslanecké sněmovně na poslední chvíli podařilo zabránit nejhoršímu a alespoň stanovit limit pro zpětnou vratku (i když je stále velice vysoký, a to i ve srovnání se zahraničím).
„Maličkostmi“ jsou pak zavedení
paušální daně pro OSVČ, která je konstruována tak, že je finančními úřady
prostě nezkontrolovatelná, či zavedení stravenkového paušálu, který pro změnu
nabízí pěkné možnosti daňové optimalizace. Nu a můžeme si vzpomenout i na
snížení DPH na ubytovací služby (když bylo jasné, že většina Čechů bude trávit
dovolenou doma a že nevytížené kapacity se budou týkat jen některých regionů,
žijících z přílivu bohatších cizinců – typicky Praha). Ani nemusíme
rozebírat, že snížení DPH většinou nevede ke snížení ceny (obráceně to věru
neplatí).
Třešinkou na otráveném dortu veřejných financí je pak zrušení superhrubé mzdy. Je pravda, že superhrubá mzda je konstrukce, která měla být odstraněna, přesněji neměla být vůbec nikdy zavedena a že vláda má její odstranění v programové prohlášení. Potud v pořádku. Je ale potřeba vědět něco o genezi této prazvláštní konstrukce, její důležitosti v daňovém mixu České republiky, aby se projevily obtíže jejího odstranění, k němuž dnes nejemotivněji vyzývají ty strany, které tento paskvil do naší daňové soustavy vložily.
Patnáctiprocentní rovná daň byla
etalonem pravicových stran (zejména ODS), a proto bylo potřeba ji dostat do
systému stůj co stůj. Jenže již v roce 2008 platilo, že daň z příjmu
fyzických osob (zaměstnanců) byla jednou z páteří veřejných financí.
Odstranění progrese a snížení na proklamovaných 15 procent by vytvořilo ve
veřejných financích masivní černou díru. Proto se pravicová koalice uchýlila
k bezprecedentnímu rozšíření základu daně, aby mohla slavnostně mávat
sazbou 15 procent, i když v reálu byla platili zaměstnanci přes 20 procent.
Současná vláda ovšem drží u živnostníků 15 procent (a ještě jim nabízí tři daňové režimy), takže při odstranění superhrubé mzdy by se plně vyjevila vrcholná daňová nespravedlnost mezi zaměstnanci a OSVČ. Jenže ono platí totéž, co v roce 2008: sazbu 15 procent pro většinu zaměstnanců (s mírnou daňovou progresí pro vysoko příjmové) naše veřejné finance prostě neunesou.
Ale což, může se zdát, že
v době pandemie lítají vzduchem desítky miliard tak nějak všude. Jenže zde
se jedná o trvalé (čti dlouhodobé) daňové změny, které sečteno podtrženo vedou
samy o sobě k deficitu kolem 130 miliard (dolní odhad).
Do budoucnost jsou ale jen dvě
možné cesty: buď si vláda (jakákoliv) uvědomí, že k udržení funkčního
státu a veřejných statků potřebuje zdroje a bude hledat cesty, jak zvýšit daně
(nebo zavést daně nové). Je otázkou, na koho by dopadly a jak moc by dostala na
frak daňová spravedlnost. Vzhledem k minulým zkušenostem není těžké si
představit tlak na zvyšování DPH, hůře si představuji například (i když
žádoucí) posílení daní majetkových.
Druhou možností je pak profilovat
se tak, jak chtěly pravicové vlády. Jako země s malým státem, což ale
nutně znamená osekání veřejného sektoru a privatizaci veřejných služeb
(zdravotnictví či penzijního systému), na což si řada lobbystických skupin
brousí zuby už řadu let.
To snížení daní nás nakonec může
vyjít pěkně draze.
