Jako průlom bylo označeno jednání předsedy Evropské komise Junckera s americkým prezidentem Trumpem. V kontextu předchozích Trumpových kroků a celkově jeho politiky „America first“ je ovšem mnohem pravděpodobnější, že každá strana ten "superdeal“ pochopila trochu jinak.
Trumpův přístup k obchodu, ale i k NATO či íránské jaderné dohodě vyjadřuje princip obchodníka, který rád dělá své „dealy“. Dobrý deal je takový, v němž mají USA navrch, zatímco druzí ztrácejí.
Údajně průlomová dohoda s Junckerem zastavuje obchodní válku (nedělala si náhodou Čína ty stejné naděje, když se setkávaly komise obou stran? A když Čína byla ochotna nakupovat více amerického zkapalněného plynu LNG?). EU ji prý odvrátí tím, že bude kupovat sóju, na kterou uvalila odvetná cla právě Čína, a pak – ano, zase LNG.
EU není Čína, takže pokud se nepočítá s nějakými kvótami, jimiž se nařídí nikoliv kolik kdo přijme uprchlíků, ale sóji a zkapalnělého zemního plynu, musí být oba statky dostatečně atraktivní, aby ke koupi došlo. Neboť v Číně je velký vliv státem vlastněných firem, takže je snazší to zařídit, ale v Evropě ne. však také Juncker musel německé ARD vysvětlovat, že americký prezident si je vědom volnosti rozhodování aktérů v tržní ekonomice.
Jak se dalo od Trumpa s jeho svérázným pojetím diplomacie čekat, jeho radostné tweetování, že otevřel evropský trh pro zemědělce, hned narazilo na tvrdý nesouhlas. Zemědělci jsou voličskou bází Trumpa a proto také na ně cílí odvetná opatření ze strany Číny. A proto také úvahy o pomocném balíčku ve výši 12 miliard dolarů.
O dohodě Trumpa s Junckerem čtěte také komentáře týdeníku Euro:
od Miroslava Zámečníka:
Sója a Trumpův hospodářský zázrak
a Jana Brože:
Když si kohouti notují: žoviální Juncker je ideálním partnerem pro hulváta Trumpa
To, že „zemědělství je mimo cíl jednání“ ovšem následně uvedla mluvčí Evropské komise. Rychle reagovala i Francie s tím, že otevírání zemědělského sektoru není téma. Juncker se nechal slyšet, že zemědělství je citlivé evropské téma a že (notabene) k vyjednávání něčeho takového, jak je otevření trhu vůči zemědělským produktům, nemá mandát. Jenže Robert Lighthizer v senátní komisi vykládal, že jejich - americký - názor je, že se vyjednává o zemědělství. Není divu, že na rozdíl od politiků jsou zástupci německého průmyslu k výsledkům jednání vrcholně skeptičtí a mají (řekla bych oprávněné) obavy, že cla na auta nejsou ze stolu.
Pak je tu ještě ten zkapalnělý zemní plyn, který Američané nátlakově nabízejí všude. Wall Street Journal to okomentoval titulkem „tough sell“, neboli těžko se prodává. Z hlediska částečně energetické diverzifikace to jistě možné je. Jenže, je to opravdu ekonomicky výhodné pro obě strany? Plyn z Ruska je podstatně levnější, to musí přiznat i WSJ. A proč by se Američané měli tlačit na evropský trh, když mohou LNG udat na asijském trhu, kde dosáhnou podstatně příznivějších cen. Trevor Sikorski z Energy Aspect to řekl jasně: „To, kam jde plyn, je dáno dynamikou globálního plynového trhu. Není jasné, jak to nějaký politik může změnit.“
Opravdu má EU tolik důvodů oslabovat dál svou konkurenceschopnost dovozem zkapalnělého zemního plynu, když je dražší než to, co dodává Gazprom? WSJ uvádí, že plyn z Ruska se pohybuje mezi 4,50-5,50 dolarů za milion BTU, kdežto americký LNG bude někde kolem 7 dolarů (a v Asii se stejné množství prodá za víc než 8 dolarů). A to už vůbec nehovoříme o obrovských investicích spjatých s budováním terminálů na LNG.
Vedle těchto maličkostí, kde se obě strany neshodují v tom, co dojednaly, už během pouhých 24 hodin po setkání, je tu ještě návrh na odstranění „všeho“ – tedy všech překážek obchodu, kterýžto prezentoval ministr financí Mnuchin už na schůzce G20 v Buenos Aires. Stačí odstranit všechna cla, netarifní překážky a dotace a bude hotovo a krásná dohoda bude na světě. Pravda, ještě je potřeba zreformovat Světovou obchodní organizaci (ať už to znamená cokoliv).
Takže prý dokud jednání o odstranění cel, netarifních překážek (kam patří víceméně všechno, koneckonců i odlišný spotřebitelský vkus a chutě jsou netarifní překážka) a dotací poběží, tak prý cla na auta nebudou. Jakže dlouho tahle naděje vydržela Číně?
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Proč se Francie a Německo nemohou shodnout na reformě eurozóny
Ekonomika si vede výborně, ale dlouhodobé problémy neřešíme
Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
ČLÁNKY DO MAILU