V Evropě se velké oblibě
těší různé varianty německého vynálezu kurzarbeitu, kdy státy doplácejí určitou
část mezd a snaží se tak o udržení zaměstnanosti. Vlády také využívají státní
podpůrné banky, aby firmám dodávaly likviditu například pomocí úvěrů či
garancí. Míra nejistoty v ekonomice je ohromná, což se projevuje mimo jiné
na velmi se rozcházejících scénářích poklesu ekonomiky.
V takové situaci vyplavává
na povrch ledacos – jak dlouho neřešené sociální problémy, které mohla
konjunktura dočasně zakrýt, tak také zájmy různých lobbistických skupin, které
cítí, že stát „rozdává“ a že by u toho neměly chybět. Stačí, když se jim podaří
„prodat“ své úzké partikulární zájmy jako zájmy univerzální.
Obáváte se ekonomických důsledků koronakrize?
Situace nabízí tato rizika –
zhoršení sociální situace, konec sociálního smíru, nárůst chudoby či
bezdomovectví, nebo zajetí státu skupinami velkokapitálu. Nabízí ale také
šance. Právě tím, že určité problémy jsou v krizi osvětleny více než za
běžného provozu, může být konečně politická vůle a motivace je řešit.
A právě o to v následujících týdnech půjde. Není to „jen“ o tom, jak vláda nastaví kurzarbeit či program COVID III. Jde i to, že v tomto období se budou stavět koleje, po kterých se může jet v dalších letech. Proto se vymezuji proti nadměrným zásahům na straně příjmů státu. Kromě hrozící eroze daňové základny by znamenala velký problém do budoucích let. Nepatřím k fiskálním jestřábům a deficit jsem vždy považovala za nástroj aktivní ekonomické politiky – spíš pro mě bylo důležité, jak vznikl a jak přispěl k dlouhodobému rozvoji země, či nápravě neúnosné sociální situace slabších skupin obyvatelstva.
Stát není „oslíčku, otřes se“. Proto se domnívám, že programy na výdajové straně jsou přehlednější a umožní vyšší transparentnost toho, jak jsou naše, veřejné peníze vydávány a kdo z nich má prospěch. Proto se stavím za to, aby veškerá státní pomoc byla podmíněna – zákazem vyplácení dividend, zákazem jejich odlivu do zahraničí, zákazem zpětného odkupu akcií i vyplácením bonusů manažerům.
Je třeba si také uvědomit, že
pandemie bude mít na řadu sektorů dlouhodobý, restrukturalizační dopad. Nelze
se domnívat, že jakákoliv kombinace státní podpory povede k tomu, že se
vrátíme k situaci 10. března.
Pandemie nám ovšem nabízí také
šanci rozvoje. Stačí zmínit domácí cestovní ruch, který ze všeho nejvíce
potřebuje modernizaci, rozvoj kvalitních ubytovacích i stravovacích kapacit. To
už vlastně hovoříme o podpoře lokální ekonomiky. to nebývá tak atraktivní téma,
jako například velké banky či automobilky. Na rozdíl od nich ale lokální ekonomika
představuje ekonomicko-sociálně stabilizační sílu, nemluvě o tom, že zde
nedochází k odlivu desítek miliard do zahraničí.
Krize také ukázala, jak obrovský
potenciál mají české firmy, například v oblasti 3D tisku. Jednou
z priorit vlády by mělo být s nimi navázat dialog. Ty potřebují naši
podporu, a ne věční dobývači renty, kteří si tak rádi nechávají psát zákony na
míru.
Země si tváří v tváří
pandemii stále více uvědomují důležitost strategických sektorů i firem. od
tématu potravinové soběstačnosti (nebo také bezpečnosti) až po ochranu
vybraných firem před nepřátelským převzetím. Stojíme před řadou velice vážných
úkolů a budoucnost ukáže, zda se nám podařilo navýšit schopnost státu jednat
v krizových situacích a založit směřování k životní úrovní s vyspělejšími
zeměmi, nebo zda jsme tuto šanci promarnili a stát se proměnil v obslužnou
jednotku zahraničních nadnárodních firem a jejich lobbistů.
