Nedávno proběhlý summit skupiny BRICS (již sedmý) nevyvolal v českých médiích takovou pozornost, neboť byl do určité míry překryt dramatickými událostmi kolem Řecka. Přesto by nám ale některé události neměly uniknout.
Summit se odehrál v ruské Ufě a byl flexibilně spojen s již 15. setkáním Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS). Zatímco před zhruba deseti lety to byla Latinská Amerika, která kypěla, možná až překypovala integračními projekty a aktivitou v těchto směrech, nyní se kyvadlo přesunulo do Eurasie. V této souvislosti nelze zapomenout na čínský ambiciozní projekt Hedvábné stezky, který se propojí s ruskou Euroasijskou ekonomickou unií. Partnerství Ruska a Čína nabírá v posledních měsících novou kvalitu a snad neuplyne dne, aby tyto dvě země neoznámily nějaký další projekt.
Přesto je ale stále klasikou, a to samozřejmě dominantně v západních médiích, zdůrazňovat, jak málo mají země skupiny BRICS společného. Pravda, jsou to velké země a významné pro svůj kontinent, ale liší se strukturou ekonomiky, jazyky, náboženstvím, politickým režimem, výčet odlišností může být dlouhý. Jenže už posedmé měli vrcholní představitelé pocit, že summit není zbytečný, a co víc, zase postoupili o krůček dál v tvorbě společných struktur.
Berte nás vážně
Jejich motivace je bezesporu dána tím, že „tradiční“ instituce jako MMF a skupina Světové banky nesplňují jejich očekávání, především vzhledem k nedokončené reformě, která by právě rozvíjejícím se ekonomikám dala hlas, který jim podle jejich názoru náleží. I proto je tu nová banka BRICS, která je nově navíc doplněna čínským projektem Asijské investiční a infrastrukturní banky. Jedna věc je scházet se a debatovat (aniž bych tento formát chtěla podceňovat), ale dohodnout se – i navzdory odlišnostem – na společných institucím a fungování – to už je jiná úroveň, kterou by Západ, pro své vlastní dobro, měl brát velmi vážně.
Ignorovat první rozšíření Šanghajské organizace spolupráce o dvě země, které mezi sebou nemají zcela ideální vztahy – Indii a Pákistán, opomenout už vůbec nelze. ŠOS tím získává postupně novou kvalitu, i když na summitu zaznělo také to, že o společné vojenské obraně (a la východní NATO) se neuvažuje.
Co tedy tyto země obecně spojuje? Nespokojenost se současným světovým pořádkem – ať už v politické, nebo v ekonomické oblasti. Země, o které jde, globální ekonomiku netvořily. Ve většině případů se do ní integrovaly pozdě, v některých případech za dosti nevýhodných podmínek s katastrofálními dopady (Rusko). I proto neustále zaznívá kritika vůči MMF, ale také světovému měnovému systému, pod čímž se obvykle rozumí dominance dolaru. Vždyť to bylo jedno z hlavních témat úplně prvního setkání, které bylo svoláno v roce 2009 v ruském Jekatěrinburgu. Rusové tam sice neuspěli se svým sněním o návratu k zlatému standardu, ale zato je patrné, jak významně roste role čínského yuanu (např. podle společnosti SWIFT se yuan stal v roce 2014 pátou nejčastější měnou v globálních transakcích, když předběhl např. švýcarský frank).
Všechny země skupiny BRICS mají společné to, že dohánějí (resp. chtějí dohánět) vyspělé země a nehrají přitom na vlastním hřišti. Tato skutečnost přitom dlouho nebyla zřejmá. Zkratka BRICS na počátku nového milénia prostě signalizovala velké a zajímavé ekonomiky – pro západní investory. Boom primárních komodit, které jsou pro tyto země celkově (byť s velmi odlišnou mírou) důležité, na chvíli zakryl, že potřeba dohánění je trvalá a objeví se i v podstatně méně příznivých podmínkách. To je ovšem dobře vidět nyní, kdy se západní svět točí v deflačně-stagnační pasti, kdy německý ekonomický institut ILO už standardně upozorňuje, že ve vyspělých zemích jsou mzdy dlouhodobě odtrženy od produktivity práce a že roste tzv. pracující chudoba.
Karty rozdává Západ. Zatím
Dominantní infrastrukturu, na kterou se země BRICS jeden čas spoléhaly, ve falešném domnění, že jim bude vyhovovat stále, ale ovládá Západ. Počínajíc právě hlavní světovou měnou – dolarem, přes ratingové agentury, až po de facto celý finanční byznys. S Velkou recesí přišlo poznání, že nejenže ceny komodit mohou také klesat, ale i to, že tato infrastruktura je pro země, které se spoléhaly na štědré přílivy zahraničního kapitálu, nespolehlivá, a že ji nemají a nemohou mít pod kontrolou.
Jejich snaha o dohánění může být lehce zbrzděna, nebo dokonce zcela zastavena pastí středněpříjmových zemí, ke které má Čína nyní dosti blízko. Státní kapitalismus, který v určité (opět odlišné) míře tyto země používaly, může narazit na limity možného, pokud – a to je ona velká otázka – si tyto země nezačnou stavět vlastní hřiště. Náznaky toho máme – Novou rozvojovou banku BRICS, AIIB, něco jako malý MMF pro pomoc při nerovnováhách platební bilance…
Všechny země BRICS jsou ovšem stále napojeny na Západ, silnější odpoutání se by jistě s sebou nesla rizika a nelze vyloučit ani větší (ekonomický či vojenský) konflikt. Tlaky, především ze strany Spojených států, na smlouvy typu TTIP a TPP, které významně omezují prostor pro samostatnou hospodářskou politiku, a tím pádem fixují pozici méně rozvinutých zemí (jednou periferie, navždy periferie), je to poslední, co se zemím skupiny BRICS může hodit. Čínská dlouhodobá strategie (i když nikdy oficiálně nepřiznaná) by se dala shrnout do hesla „být vítěz staré známé hry“ (be the winner of the same old game). Není čas k přehodnocení tohoto hesla?
Otázka, „Jak dál?“ včetně zoufalého hledání růstových impulsů, které je zosobněné v politice kvantitativního uvolňování, tak nestojí jenom před Západem. Jistě země BRICS mají, teoreticky vzato, značný prostor pro růst extenzivní a především intenzivní. Ale najdou odvahu tento prostor obsadit? A budou schopny (a ochotny) postupovat i zde společně? I toto jsou otázky, které uplynulý summit BRICS položil.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Řecká tragédie v několika dějstvích
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
