Vývoj někdejšího světového technologického lídra poskytuje řadu ponaučení pro aktuální ekonomické problémy.
Japonsko už se jednou do pozice předvoje vyspělých zemí dostalo. U země, která postavila svůj poválečný růst na dohánění pomocí čistého exportu, se na konci 80. let objevila bublina na trhu nemovitostí. Ta byla spojena s vyčerpáním motoru růstu čistého exportu.
Noví konkurenti, tzv. asijští tygři (např. Jižní Korea), ale také dohoda z Plazy, která příliš posílila japonský jen, byly zřejmě součástí komplexu příčin. Japonsko se dostalo do těžké situace, která se posléze proměnila ve dvě ztracené dekády. Knihy z 80. let, které předvídaly, že 21. století bude japonské, se následně musely přeorientovat na Čínu. A souběh prasknutí bubliny a deflace vytvořil v Japonsku prostor pro neortodoxní hospodářskou politiku.
Když selhala fiskální stimulace, o které se někdy kriticky tvrdí, že vytvářela v usazené ekonomice jen „mosty odnikud nikam“, objevilo se na konci 90. let tzv. kvantitativní uvolňování (QE). Jeho dopady jsou ale dodnes poněkud sporné, rozhodně nemůžeme tvrdit, že by QE vedlo k trvale vyšším inflačním očekáváním. Naopak, rychle stárnoucí japonská ekonomika je sice stále velmi bohatá, ale deflační přízraky nezmizely a pomalý ekonomický růst taky ne.
Mizí ovšem japonský dluh, který souvisel právě se stimulací v 90. let, která ale nepřinesla očekávaný efekt. Japonský veřejný dluh je nejvyšší na světě, přesto ale nevyvolává finanční vlnobití, jaké můžeme pozorovat např. u Řecka. Jaké jsou důvody?
Jedním z nich je, že většina japonského dluhu byla vlastněna japonskými subjekty. Současná politika Japonské centrální banky (BoJ) jde jaksi ve šlépějích této politiky. Jednoduše řečeno: japonská centrální banka v rámci masivního kvantitativního uvolňování, které svým rozsahem a trváním „trumfne“ americké vlny QE, monetizuje dluh. A nejde o nějaké zanedbatelné částky. BoJ zahájila QE v dubnu 2013, a protože součástí její měnové politiky je (na rozdíl od ECB) nepředvídatelnost, způsobila šok, když na sklonku minulého roku ohlásila navýšení nákupů na 80 bilionů jenů ročně. Bilance BoJ se má zvyšovat o 15 procent HDP (!) ročně.
Takto se vyvíjejí aktiva centrálních bank (k % HDP):
Je pravda, že je možné tento krok interpretovat i jako čiré zoufalství. „Abenomika“ poněkud ztratila dech, takže nezbývalo než znásobit „dávku“ stimulace. Jenže v japonském případě nejde jen o možné nafukování cen aktiv (se kterým mají už dostatečné zkušenosti) či „příjemný“ vedlejší účinek oslabení jenu a tím aktivní účast v měnových válkách.
Je poměrně jasné, že japonský dluh je „klasickou“ cestou naprosto nesplatitelný. Japonsko by se muselo dostat z 6procentního primárního rozpočtového deficitu (rok 2014) do vysokého (5,6 procenta HDP) primárního přebytku a držet ho po další dekádu. Pokud Vám to připomíná požadavek, který klade skupina věřitelů tzv. Troika na Řecko, není to náhoda. Ovšemže je jasné, že by jen pokus o toto uvrhl Japonsko do dlouhodobé stagflace.
Na rozdíl od Řecka je ovšem Japonsko měnový suverén, a tak politiku QE spojuje s monetizací dluhu. BoJ už totiž nakupuje víc, než je emise nových dluhopisů, takže se vypořádává nejen s deficity, ale i s veřejným dluhem. Přestože je monetizace zřejmá a program QE bezprecedentně dlouhý, dosahuje aktuální míra inflace 2,2 procenta (co by za to Evropská centrální banka dala). Tento proces odpovídá představám zastánců moderní monetární teorie. Článek Adaira Turnera koneckonců napovídá – vnímají ho jako účetní, nikoliv reálný problém. Ve stagnující (a stárnoucí) ekonomice je podle nich riziko vysoké inflace malé.
Naopak je záhodno, aby vláda využila funkci měnového suveréna a pomohla ekonomice k oživení. A i kdyby se inflační tlaky objevily, je možno zvýšit povinné minimální rezervy bank, jak doporučuje Turner.
Pokud se vyspělé země opravdu ocitly v sekulární stagnaci, pak by právě tento způsob „oddlužení“, i když je v rozporu s „klasickými“ přístupy hrozícími hyperinflací, mohl poskytnout dostatečný prostor pro fiskální politiku, která nemusí nutně zahrnovat jen infrastrukturní investice, ale také odrážet demografický vývoj – tedy směřovat do sociální péče, zdravotnictví, ale také do výzkumu či vývoje.
Na konci 80. let nebyla japonská lekce – zoufalé hledání růstu v usazené a vyspělé ekonomice – vyslyšena. Místo toho se na trzích ve Spojených státech vytvářely bubliny, přičemž ta realitní měla drtivý globální dopad. Z ekonomické teorie víme, že v situaci pasti likvidity je čistě monetární politika neúčinná. Ovšem v kombinaci s fiskální stimulací (a zrušením fiskálního břemene) je to už situace jiná. Bude Japonsko opět předvojem?
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Kvantitativní uvolňování - boj proti deflaci, nebo měnová válka?
Nízké ceny ropy - kdo vydrží a kdo padne?
Čína jako největší ekonomika světa?
Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají dál
Zametá ČNB stopy svého selhání?
Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám
Participativní rozpočet – princip, ne úlitba „otravným“ občanům
Euroasijská unie jako nová hrozba?
Tabu monetizace aneb Změňte peníze!
Zemní plyn jako strategická zbraň?
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
