Ještě před vyhlášením kvantitativního uvolňování (QE) Evropskou centrální bankou se objevila celá řada spíše kritičtěji laděných článků. Některé názory upozorňují, že úspěšnost politiky QE se přeceňuje a že jejím hlavním „přínosem“ je permanentní tendence k vytváření cenových deformací a vzniku bublin.
Nadhodnocování určitých typů aktiv má i svůj redistribuční efekt - bohatí jsou stále bohatší. To by koneckonců korespondovalo i s aktuální zprávou Oxfamu, která varuje před rekordní koncentrací majetku nejbohatších lidí na světě (více čtěte zde: Nůžky se rozevírají dál: Procento nejbohatších bude mít víc než zbytek lidstva.
Financial Times uveřejnily článek, který Evropskou centrální banku podezírá z toho, že chce rezervní měnu (druhou po americkém dolaru v důležitosti) změnit v nástroj globálně probíhající měnové války. Zde se předpokládá, že hlavním transmisivním kanálem působení QE není ani tak změna bankovního portfolia, jako spíš zvýšení cenové konkurenceschopnosti vývozů.
Problém ovšem je, že to není jen ECB, kdo by hrál tuto hru. Stačí se podívat na dlouhodobou japonskou hospodářskou politiku a na význam automobilového sektoru pro Japonsko (nebo i Německo, potažmo celou EU). Prozatím se zdá, že jednou z obětí měnové války je švýcarský frank, i když spekulace o tom, do jaké míry FED „připustí“ apreciaci dolaru neustávají.
Ještě razantněji se proti QE v podání Evropské centrální banky vyslovil bývalý hlavní ekonom BIS (Banky pro mezinárodní platby) William White. Nepřekvapí, že se svými názory patří k poradcům německé kancléřky. Také on vidí QE jako politiku, která je součástí balíčku „ožebrač svého souseda“, tedy s kompetitivní devalvací jako vítaným (vedlejším?) efektem QE. Upozorňuje na rozdíly mezi americkou a evropskou mikrostrukturou.
O kvantitativním uvolňování ECB čtěte:
ECB spustí kvantitativní uvolňování, kurz eura padá
Pavel Páral: Kvantitativní uvolňování marných nadějí
David Marek: ECB – lepší něco nežli nic
V EU podle něj hrají malé a střední podniky velkou roli a spoléhají na banky, nikoliv na dluhopisový trh. Jeho obavy z možné hyperinflace v německém prostředí bezesporu dobře rezonují, ale nic jim v reálu nenasvědčuje. Podívejme se na Japonsko, které přímo monetizuje dluh ostošest, ale stále se potýká s deflací.
Šéf ECB Mario Draghi tvrdí, že důvodem pro QE – jaká symbolika – byl porouchaný výtah. Eurozóna je vůbec celá taková porouchaná. Jak aktuální inflace, tak i inflační očekávání jsou podle ECB velice nízké. Nízké ceny ropy byly ovšem také interpretovány v kontextu šance na větší oživení ekonomik, např. přes zvýšení disponibilního příjmu domácností.
Draghi odmítl (opakovaně), že by oslabení kurzu eura (ke kterému již stejně došlo a dochází) bylo cílem a uvedl, že kurz není cílem měnové politiky ECB. Neopomněl ovšem znovu zdůraznit, že sama monetární politika může vytvořit určité základy pro ekonomický růst, ale je potřeba i koordinace ostatních politik. Opakovaně ovšem zaznívala nutnost „důvěry“ jako klíčového, psychologizujícího faktoru pro oživení eurozóny.
Vzhledem ke známému kritickému postoji německých představitelů k, řekněme, méně tradičním nástrojům monetární politiky, zazněly rovněž dotazy na svornost při hlasování. Draghi uvedl, že existovala jednomyslná shoda na tom, že nákup aktiv je nástrojem měnové politiky, jednoznačný souhlas ale nepanoval ohledně načasování tohoto kroku. Odmítl také, že by se QE mělo stát nástrojem monetizace dluhu. Jeho účel spatřuje ve zvýšení výpůjční kapacity bank, změnu jejich portfolia a následně zvýšení (a ukotvení) inflačních očekávání, které budou v souladu s cíli ECB.
Kvantitativní uvolňování je bezesporu kontroverzní nástroj. Osobně se domnívám, že účinnější by už bylo ono proslulé vyhazování peněz z helikoptéry, možná v podobě nějakého (mimořádného?) základního příjmu pro všechny členy EU.
Problém je na straně poptávky. Tam, kde nerostou mzdy a je vysoká nezaměstnanost a značné nevyužité kapacity, nelze očekávat spásu od sebeuvolněnějších měnových podmínek. Pokud nebudou doprovázeny expanzivní politikou fiskální, která bude zároveň dohlížet na distribuci „vytvořených“ (nebo přesněji: přetvořených – jeden typ peněz, dluhopisy, se prostě mění na svou likvidnější formu) peněz. Protože právě nerovnost distribuce uvnitř zemí i mezi nimi je podle mého názoru klíčem k pochopení příčin stagnace v eurozóně.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Nízké ceny ropy - kdo vydrží a kdo padne?
Čína jako největší ekonomika světa?
Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají dál
Zametá ČNB stopy svého selhání?
Největším nepřítelem kapitalismu je kapitál sám
Participativní rozpočet – princip, ne úlitba „otravným“ občanům
Euroasijská unie jako nová hrozba?
Tabu monetizace aneb Změňte peníze!
Zemní plyn jako strategická zbraň?
Mýty českého zahraničního obchodu
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
