Ilona Švihlíková: Manipuluje Čína, nebo nemanipuluje?

1. 3. 2017

Kritika čínských kurzových korekcí ukazuje na pokrytectví Západu. Podle ekonomky Ilony Švihlíkové jen maskuje neochotu západních ekonomik zabývat se otázkou udržitelného růstu nebo příčinami vlastní oslabené poptávky.

Termín „měnový manipulátor“ se vrátil do hry poté, co se Donald Trump stal prezidentem. Neuplyne den, aby se ve významných ekonomických denících jako je Financial Times či Wall Street Journal, nebo na webu Bloombergu neobjevila nová analýza, nový pohled k tématu měnové manipulace.

Měnovou manipulací se někdy rozumí tzv. kompetitivní devalvace, kdy centrální banka dané země intervenuje na devizových trzích, aby záměrně oslabila svou měnu. Cílem je tzv. vnější růst exportem (export-led growth). Tato strategie bývá oblíbená v obdobích ekonomické krize, kdy je domácí poptávka zadušená a země se tedy snaží růst „vnějškem“. Je to ovšem součást přístupu „ožebrač svého partnera“, nemluvě o tom, že kompetitivní devalvace mohou přerůst v měnové války, kdy se každý snaží mít slabší měnu než ti ostatní.

Koneckonců na nebezpečí měnových válek upozorňoval hned po vypuknutí Velké recese tehdejší brazilský ministr financí v roce 2009. Je pravda, že vyspělé země se zas tak často neuchylují k přímé intervenci za slabší měnu (jakkoli je zde příklad ČNB, která, ovšem oficiálně, využívá kurzový nástroj k dosažení inflačního cíle). Vedle toho jsou tu ale i jiné, řekněme méně přímé možnosti, jak se tak dělo a děje.

Vítaný vedlejší efekt

Jedním z vedlejších efektů jinak ne příliš přesvědčivé politiky kvantitativního uvolňování bylo právě oslabení měny. Současné výpady Donalda Trumpa vůči Německu, resp. pro něj příliš slabému euru, mají tak svůj racionální základ, a to nejen v politice ECB a nesynchronicitě (neboli divergenci) její monetární politiky vůči FED, který je naopak krok před dalším zvýšením sazeb. Jiným zásahem, který měl, např. ve Švýcarsku utlumit „atraktivitu“ domácí měny, bylo zavedení záporných úrokových sazeb.

Přečtěte si o tom, jak Čína zablokovala akvizice v zahraničí:

Čína blokuje akvizice v zahraničí. Firmy musely zrušit dohody za téměř dva biliony

Problematika měnové manipulace je tak podstatně složitější, než se na první pohled zdá. Vybraný nástroj monetární politiky může, třeba i oficiálně, sloužit jinému účelu, například dosažení cenové stability a dosažení inflačního cíle ve výši 2 procenta, ale oslabení měny je přesto vítaným vedlejším efektem, se kterým se „tak nějak počítá.“

Není ovšem pravda, že teprve Trump toto téma zvýraznil. Podobně jako renegociace dohody o Severoamerické zóně volného obchodu byla tématem již prvního Obamova období, tak také téma měnových manipulací zaměstnávalo americkou administrativu již v roce 2009. Jsou také k dispozici kritéria, která naposledy ve svém článku pro FT uvedl hlavní evropský komentátor listu Wolfgang Münchau.

Aby se země mohla „kvalifikovat“ za možného měnového manipulátora vůči Spojeným státům americkým, musí být jejich velkým obchodním partnerem s objemem obchodu více než 55 miliard dolarů, musí mít přebytek obchodu s USA vyšší než 20 miliard ročně a celosvětový přebytek běžného účtu více než 3 procenta HDP a ještě k tomu musí jednostranně zasahovat na devizových trzích.

Podle Münchaua je kritika Německa oprávněná, i když nesplňuje poslední podmínku. Však také němečtí představitelé rádi zdůrazňují, že přeci nemohou měnou manipulovat, když společnou měnovou politiku řídí ECB. A dodávají, že právě oni byli a jsou odpůrci politiky kvantitativního uvolňování, a to obzvláště tváří v tvář rostoucí německé inflaci. Něco jiného by podle Münchaua bylo, kdyby byl místo nominálního posuzován reálný kurz.

Japonské tanečky a hůl na čínského psa

Vedle Německa s jeho abnormálním přebytkem běžného účtu, který se blíží 9 prodent HDP - což už spíše připomíná ropné ekonomiky za časů, kdy byl barel Brentu za sto dolarů - se v ohnisku kritiky nové americké administrativy ocitlo také Japonsko. Jeho čím dál zoufalejší program kvantitativního uvolňování, kdy se „nenápadně“ japonská centrální banka (Bank of Japan) stává největším držitelem japonských vládních dluhopisů, má samozřejmě ze slabého jenu prospěch. Japonský premiér ovšem částečně vyrazil proti americké kritice velkorysými plány japonských investic zahrnujících i tvorbu nových pracovních míst v USA.

Čínské devizové rezervy

source: tradingeconomics.com

Zdroj: Tradingeconomics.com Nejostřejší kritika se ovšem sesypala na Čínu. Čínský kurz jüanu byl trnem v oku už Obamově administrativě, která hledala cesty, jak Čínu z měnových manipulací nařknout a potrestat ji za ně. Od roku 2009 jsme ovšem někde jinde. A i když mají Spojené státy stále s Čínou deficit, ekonomický kontext je velice odlišný. Čínský jüan MMF loni oficiálně zařadil do koše hlavních světových měn, z jehož skladby odvozuje hodnotu své měnové účetní jednotky nazývané zvláštní práva čerpání (SDR). Ta sice globálně vzato nemají žádný velký význam, ale jsou důležitým signálem pro další internacionalizaci jüanu a potažmo i rostoucí ekonomické moci Číny. Tímto zařazením MMF zároveň konstatoval, že Čína již nemanipuluje svou měnou.

Celá potíž obviňování Číny z měnové manipulace a následné hrozby obchodní války vychází najevo až při pochopení současného stavu čínské ekonomiky. Při důkladném pohledu na aktuální vývoj je zřejmé, že Čína má zájem na silném, nikoliv slabém jüanu. Čínská centrální banka ztrácí v boji za jüan nemalou část svých devizových rezerv, které se snížily na 3,011 bilionu dolarů – číslo vypadá sice působivě, ale představuje nejnižší úroveň čínských devizových rezerv od roku 2011. Oslabující jüan navíc dále podporuje odliv kapitálu ze země, což opravdu není v čínském zájmu.

Obviňování Číny z měnové manipulace mělo své opodstatnění před deseti lety, ale neuchopuje současnou, podstatně komplikovanější realitu. Otázky měnové manipulace, které je blíže Německo než Čína (viz také velikost přebytku běžného účtu vůči HDP), spíše otevírají jiná témata: ekonomický růst, jeho udržitelnost a „nutnost“ růst vnějškem, protože domácí poptávka je – z různých důvodů – oslabená. Tato témata už v minulosti diskutovala G20, ale bezvýsledně. Možná je potřeba trocha „trumpovského“ kraválu, abychom se k tomu skutečně důležitému vrátili.