Martin Wolf, hlavní komentátor Financial Times, není jediný, kdo se domnívá, že situace ve světové ekonomice je více než vážná. Ve svém posledním článku shrnuje zoufalé kroky od kvantitativního uvolňování po stále populárnější záporné úrokové sazby. Výsledky takovéto politiky jsou eufemisticky řečeno poněkud skrovné. A protože zoufalí lidé (i zoufalé instituce) dělají zoufalé činy, přispěla i OECD s výzvou k fiskální expanzi podporou veřejných výdajů.
OECD přitom patřila mezi organizace, které měly svou příchylnost k „fiskální konsolidaci“ zakotvenou téměř ve své DNA. Wolf si je ovšem vědom toho, že posedlost procesem deleveraging, který ideově vede Německo, brání tomuto kroku a to i za situace, kdy si řada zemí může půjčovat rekordně levně (zmíněné Německo má výnos u desetiletých dluhopisů aktuálně 0,147 procenta).
I proto ve své analýze, kde mimo jiné zdůrazňuje obrovský nepoměr mezi úsporami a investicemi, dochází k nutnosti aplikace „friedmanovských peněz vyhazovaných z helikoptéry.“
Takovýto krok, ve formě připsání určité částky každému občanovi na účet, by podle Wolfa zvýšil chronicky slabou agregátní poptávku. V úvahu ale přicházejí i návrhy Adaira Turnera podpořit emisí nových peněz veřejné projekty.
Wolf zároveň zdůrazňuje, že hospodářská politika bude muset být – tváří v tvář problémů světové ekonomiky – dosti nekonvenční. Podle něj ovšem chybí ovšem ona mytická politická odvaha.
Obavy vyjadřuje i Mezinárodní měnový fond
Kromě OECD, která jasně zdůraznila, že léčba světové ekonomiky nemůže spoléhat jen na monetární dávkování, ale je nutný urgentní fiskální stimul, vyjadřuje obavy i Mezinárodní měnový fond. Kromě toho, že neustále snižuje odhad ekonomického růstu pro tento rok, také pro právě uplynulé setkání G20 v Šanghaji vyzval členské země k odvážné akci na podporu ekonomického růstu.
Kromě již klasických povzdechů nad „zranitelností“ globální ekonomiky odcitujme následující: „Skupina G20 musí připravit koordinovanou akci na podporu poptávky, kde využije svůj fiskální manévrovací prostor pro podporu veřejných investic a zavedení strukturálních reforem.“
Strukturální reformy (v překladu ještě více nejistoty pro zaměstnance na trhu práce a ještě více pracující chudoby) jsou dlouhodobou značkou MMF. Ovšem silný důraz na veřejné investice a koordinaci podpory agregátní poptávky naznačují, že situace je opravdu vážná, neboť nepředpokládám, že by ono doporučení bylo dárkem k 80. výročí vydání Všeobecné teorie od J. M. Keynese.
Kdo sleduje summity G20 dlouhodobě, toho asi nepřekvapí, že shoda se ani příliš neočekává. Byla vzácným jevem i v krizové době roku 2009, natož pak nyní, kdy se hospodářské strategie jednotlivých zemí poněkud „rozjely“ a čím dál silněji se projevují jak odlišná ideologická východiska, tak koneckonců i mocenské zájmy. Na druhou stranu nelze summitům G20 upřít to, že se obvykle výstižně definují klíčová témata, jejichž koordinované řešení je ovšem posléze odmítnuto. Obvykle se ale odkrývají mocenské karty a je lépe než kde jinde vidět, s kým má člověk tu čest.
Přečtěte si: Budeme se mít jen hůř, říká ekonomický historik. Nikdo mu to neumí vyvrátit
Čína jako hostitelská země zopakovala vlastně totéž, co MMF – tedy nutnost globální koordinace a také větší zvažování efektů přelévání u hospodářských politik jednotlivých zemí, což je věčné téma.
Politickým úkolem bylo bezesporu uklidnit všechny členy G20 ohledně vývoje čínské měny. Místo toho ovšem Čína kromě země hostitelské zaujala i pozici univerzálního padoucha, který ohrožuje celý svět možnou devalvací yuanu a momentálně ho „drží“ za cenu obrovského odlivu kapitálu ze země.
Německo nikterak překvapivě zaujalo pozici „kdyby všichni byli jako Německo, tak by měli také dvojí přebytek“, což je sice nesmysl, ale bohužel německá pozice se v posledních měsících iracionálními nesmysly jen hemží.
Spojené státy odmítly srovnávat rok 2009 s dnešní situací a tak s nutností společného stimulu. Ani závěrečné komuniké, které, stejně jako OECD či MMF, opakuje, že monetární politika sama o sobě není postačující, žádnou velkou akceschopnost neslibuje ( i když lze zmínit uvedený rozpor mezi volatilitou na trzích a fundamenty).
Omezený fiskální prostor brání investicím
Jiné země sice vágně souhlasí s lepší koordinací, ovšem každý by nejraději koordinovat něco jiného, neboť představy o té správné hospodářské politice se poněkud liší.
Téměř unisono ovšem zazníval omezený fiskální prostor (vysoká zadluženost) jako hlavní faktor bránící veřejným investicím, přesně jak ve svém článku o obsesi politikou škrtů jako o šílenství popisuje Martin Wolf. Nepřekvapil ani moralistní německý postoj, kdy Wolfgang Schäuble zdůraznil, že model „založený na dluhu dosáhl svých limitů.“
Bylo by možné podotknout, že tento „model“ je typický pro vyspělé země už pěkně dlouho, jenže dříve ony dluhy generovaly dostatečný růst na to, aby dluh mohl být umořován. Dnes tomu ovšem tak není.
Ptát se, proč tomu tak dnes není, by bylo poněkud nebezpečné, zejména pro představitele zemí G20. Mohlo by to skončit třeba i otázkami, jestli je v rámci kapitalismu možný „nerůst“ a jestli se tím, že dluh již dnes není možné umořit růstem, který jaksi nepřichází, jak ví dobře už i OECD a MMF, před námi neotevírá nějaká jiná kapitola. To by ovšem zástupcům G20 mohlo přestat chutnat. To už je lepší halasně oznámit, že za vše špatné ve světové ekonomice může Čína.
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Čtvrtá průmyslová revoluce změní svět. Víc, než si myslíte
Bude v hlavní roli čínský jüan?
Setrvalá stagnace aneb ďábel přichází?
Řecká tragédie v několika dějstvích
Transatlantická smlouva - v čím zájmu?
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
