V souvislosti s navýšením minimální mzdy na „závratných“ 8500 Kč, se na pravici objevily návrhy o zrušení minimální mzdy jako takové. Zaměstnanci by prý měli mít právo si sami vyjednat individuálně mzdu se zaměstnavatelem.
Tyto návrhy jsou esencí toho, co Stiglitz nazývá primitivní učebnicová ekonomie. Studenti jsou ve výuce bakaláře poučení o tom, jak vypadá křivka nabídky, jak poptávky po práci, někde se protnou a hle – zlá vláda zvyšuje rovnovážnou mzdu a je tím odpovědná za nezaměstnanost.
Tato jednoduchá úvaha je podobná tomu, že se kdokoliv může směle postavit a začít konkurovat firmě, jejíž aktiva převyšují HDP ČR. Vychází se z ideálu dokonalé konkurence, která se v praxi jaksi příliš nevyskytuje. Většina trhů dnes má silně oligopolní povahu, třeba na chování takových tří největších světových ratingových agentur je to dobře vidět.
Jde o přežití
Na trhu práce přeci panuje dosti značná asymetrie v síle jednotlivých aktérů. Zatímco zaměstnavatel má na výběr – a v časech vysoké nezaměstnanosti a klesající ekonomiky, jako třeba nyní – ještě širší než obvykle, u zaměstnance jde bez přehánění o přežití. Mzda totiž není žádná „normální“ cena – je to otázka slušného života, či bídy.
Pozoruhodná je také rétorika: aby zaměstnanci směli vyjednávat. Zrušení minimální mzdy je podáno vlastně jako privilegium pro slabší stranu. Podobnou „argumentaci“ jsme mohli slyšet i u zdravotnických nadstandardů. Jako by nám konečně byla dána ta „skvělá“ možnost si připlatit za něco, co dříve bylo obsaženo automaticky ve zdravotním pojištění. Taková politika do společnost vnáší nejistotu, strach a tím pádem i prostor pro politiku „rozděl a panuj“, oblíbený to nástroj vládnoucích elit.
Svoboda zaměstnanců se musí okleštit
Zrušení minimální mzdy spadá do kontextu flexibilizace trhu práce. Již v 90. letech dobře rozpoznal sociolog Z. Bauman. V knize Globalizace o zaměstnancích na flexibilních trzích práce píše: “Jeho svobodu volit, přijímat, nebo odmítat, natož zavádět svá vlastní pravidla hry, je třeba okleštit na co nejmenší minimum.“
Je vnitřně rozporné, pokud takový Mezinárodní měnový fond na jedné straně přiznává, že ekonomický růst má cca od 70. let pracovně-úsporný charakter a na straně druhé vidí flexibilizaci práce jako nástroj, jak snížit nezaměstnanost. Mnohem logičtější by v kontextu pracovně-úsporných technologií bylo např. snížit pracovní dobu.
Hlavně nonstop flexibilita
Ale místo toho, aby nám technologie dopřávaly více volného času, jak se od nich i čekalo, tak jsme nuceni pracovat stále více. A hlavně flexibilně! Je potřeba být k dispozici v noci, o víkendech, svátcích, dělat různé práce, stěhovat se jako novodobý Nomád… Ideální zaměstnanec se zkrátka plně přizpůsobuje ekonomice. Zvláštní je, že studentíci se v prvním ročníku učí, že ekonomie je věda o plnění lidských potřeb, nikoliv obráceně.
Mezinárodní organizace práce (ILO) situaci celosvětově sleduje a ve svých analýzách (World of work, Global wage report a Global employment trends) dochází k jasným závěrům. Flexibilizace práce prosazována od 70/80. let přispěla k enormní nárůstu nerovnosti uvnitř vyspělých zemí. ILO přímo varuje, že v řadě z nich mizí střední třída.
Americké poukázky na jídlo
Nezaměstnanost není už dostatečně vypovídajícím ukazatelem, protože do vyspělých zemí se rozšířil fenomén dříve spjatý se zeměmi rozvojovými: pracující chudoba. Dobře je to patrné na Spojených státech, kde jsou miliony lidí závislé na potravinových poukázkách – řada z nich má práci, ale tak mizerně placenou, že je odkázána na tento typ „dávky.“
Je možno se také podívat na skutečná data týkající se nezaměstnanosti ve Spojených státech, která zahrnují např. také dlouhodobě odrazené pracovníky.
V Německu vedly reformy pracovního trhu (Hartz IV) k situaci, kdy přes dvacet procent Němců dnes tvoří tzv. Niedriglohn-Sektor. Mimochodem, právě v předvolebním Německu se o všeobecné minimální mzdě dost intenzivně diskutuje.
Máme zpoždění dvacet let
K přehodnocování (opět, už jsem o něm psala v předchozích článcích) došlo i u Světové banky, která nyní přiznává, že negativní dopady minimální mzdy na trh práce byly v minulosti silně přeceňovány. Ovšem, v české politice řešíme problémy se zpožděním cca dvaceti let. Dobře je to vidět i na svérázné podobně české „penzijní reformy“, kdy Stiglitz a Ország „roztrhali“ reformy penzijních systémů směrem k soukromým penzijním fondům již v roce 1999.
Pokud by chtěl někdo argumentovat nízkou produktivitou práce, jsou zde další důkazy. Ve vyspělých zemích se od 70. let zvyšuje propast mezi růstem produktivity práce a podstatně pomalejším růstem (spíše stagnací) mezd. I když… tu máme ono jedno procento, které si opravdu nemůže stěžovat.
Privatizace zisků
Takový ředitel velké americké firmy vydělává zhruba 508krát (!) více než průměrný zaměstnanec. Pochybuji, že si někdo dovolí vážně tvrdit, že má tolikrát vyšší produktivitu. Případně by se dalo argumentovat, že nese tak značné riziko. Smůla je v tom, že se v praxi ukázalo, že následky rizik, když se „něco“ nepovede na sebe přebírá stát a daňoví poplatníci. Zisky jsou privatizovány, ztráty jsou socializovány.
Jak psal už Paul Krugman: kapitál si bere na úkor práce. I studie OECD uvádí, že pokles významu lidské práce souvisí s technologickými změnami a posuny v kapitálové akumulaci.
Práce je ve vyspělých zemích marginalizovaným faktorem. Vzít ji jednu z mála posledních (a často velice nedostatečných) ochran – minimální mzdu – je hra s ohněm. Ale možná právě to někdo chce.
Další komentáře Ilony Švihlíkové:
Ilona Švihlíková: Rentiérský kapitalismus
Ilona Švihlíková: Hledání živé vody
Ilona Švihlíková: Nejasnosti kolem dluhů
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Ilona Švihlíková: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie
