Český zahraniční obchod (tedy především export) dostal v posledních letech charakter klíčové ekonomické agendy. Je nejvyšší čas se na řadu mýtů, které se se zahraničním obchodem spojují, podívat poněkud podrobněji.
Čistý export měl být tou komponentou HDP, která nás vyvede z krize, řízená devalvace koruny má za úkol povzbudit export, Kalousek i Nečas nechtěli povzbuzovat domácí poptávku s argumentem, že stejně 75 procent spotřeby je kryto importem. A to už ani nepočítejme debaty o přehnané koncentraci českého exportu teritoriálně na EU (přes 80 procent) i komoditně (třída 7 – stroje a zařízení, přes 50 procent exportu). A s tím spojovaná proklamace o posílení exportní orientace Česka na země BRICS, či ve všech pádech skloňované ekonomické diplomacii.
První bod, který by sice měl být jasný i bakaláři, ale bohužel se dennodenně ukazuje, že tomu tak není, je připomenutí, že součástí HDP není celý export, ale jen čistý export (výkonová bilance).
Poměr v. podíl
Posuňme se po konstatování této banality dále. Takovým mýtickým evergreenem je neustále směšování poměru a podílu. Řada „ekonomů“ vezme export a HDP, vydělí nám to a následně nás obšťastňuje výroky o tom, že „export dobrý, všechno dobré“, neboť prý export tvoří (!) 80 procent HDP země, případně již uvedenými zmatky Nečasovy (Kalouskovy) vlády o tom, jak spotřeba odtéká do zahraničí.
Stačí se podívat na tabulku Světové banky, která uvádí tento poměr. Např. takové Lucembursko je na úrovni 177 procent. Pokud bychom brali interpretaci v médiích i politice bohužel běžnou, potom bychom museli dojít k názoru, že domácí poptávka Lucemburska je záporná ve výši 77 procent, což by asi bylo poněkud zvláštní. Poměr tedy může přesahovat 100 procent, podíl ovšem nikoliv.
Odhalení této záhady spočívá ve znalosti národních účtů. Uvědomíme-li si, že export je silně spojen s importem (a opravdu silně, jak uvidíme dále) a funkci mezispotřeby, pak již začíná být jasné, že takto postupovat nelze. Výše uvedený poměr vypovídá spíše o otevřenosti ekonomiky, ale nelze ho národohospodářský interpretovat tak, že nás z více než 80 procent živí vývoz.
Dovoz, který není zadarmo
Nejen kvůli efektivitě výdajů pro domácí poptávku, která pomýlenou leč rozšířenou interpretací o důležitosti českého exportu, byla upozaděna – s fatálními důsledky pro vývoj českého hospodářství, ale také vzhledem k řízené devalvaci koruny, je nesmírně důležitá kategorie dovozní náročnosti.
ČSÚ již před Vánocemi vydal přínosnou a vynikající analýzu právě k tématu dovozní náročnosti. Odcitujme začátek analýzy: „Česká ekonomika je vysoce dovozně náročná – v dovozech zboží reálně dokonce pátá nejnáročnější v EU. Přitom až tři čtvrtiny zboží a služeb do Česka směřují k dalšímu zpracování či úpravě (do mezispotřeby), jen zbytek připadá na konečné užití, tj. spotřebu domácností, vládního sektoru a investice.“
Již tato úvodní informace nám říká hodně o tom, jak je to skutečně s významem exportu pro českou ekonomiku. Jak konstatuje i analýza ČSÚ, česká ekonomika má transformační charakter. Analýza ČSÚ dále přímo uvádí, která odvětví jsou silně dovozně náročná. Je to automobilový průmysl, výroba počítačů a elektroniky, rafinérie a koksárny. Uvážíme-li, že české firmy, resp. dcery nadnárodních firem, nejsou obvykle finalisté ceny, pak „podporu exportu“ skrze řízenou devalvaci uvidíme jaksi v jiném světle a můžeme o její prospěšnosti pro českou ekonomiku s úspěchem zapochybovat.
Přebytek "k ničemu"
Znovu se ale vraťme ke spotřebě domácností. Z výše uvedeného samozřejmě vyplývá, že podpora spotřeby domácností bude mít národohospodářský efekt a že je naprostým nesmyslem představa, že „dodatečná stokoruna domácností ze 75 procent odpluje do zahraničí“. Jen aplikací selského rozumu dojdeme k tomu, že velkou část spotřeby domácností nutně tvoří služby (a navíc neobchodovatelného charakteru). Dovozní náročnost zboží pro finální spotřebu (počínají potravinami po elektroniku) reflektuje odvětvovou strukturu ekonomiky (včetně zapojení Česka do světové, resp. evropské dělby práce), tak samozřejmě i slabou pozici českých národních odbytových struktur.
Již za rok 2013 dosáhne přebytek obchodní bilance rekordní úrovně. Za leden až listopad byl vykázán přebytek téměř 345 miliard korun. Pokus o ekonomický růst vedeným exportem se v minulých letech nepodařil - bylo a je patrné, že ani vysoké přebytky obchodní bilance nedokáží „přebít“ pokles dalších komponent (investic a spotřeby domácností). Navíc je tzv. export-led growth ekonomickou strategií méně vyspělých zemí. Otázkou pak je, jak (a proč?) se má takovýto značný přebytek dále zvyšovat?
Čtěte další komentáře Ilony Švihlíkové:
Ilona Švihlíková hodnotí uplynulý rok: Fáze kapitalismu aneb Co je normální?
Minimální mzda jako překážka pokroku
Rozhovor s Ilonou Švihlíkovou: Plať daně, kde máš zisky. Matku si měj třeba ve vesmíru
Autorka působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde vede katedru politických, společenských věd a ekonomie. Je kritičkou globalizace a kapitalismu, na toto téma vydala v roce 2010 knihu „Globalizace a krize“. Je koordinátorkou občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné hledá alternativní ekonomické systémy.
