Podíváme-li se na opatření
dalších evropských zemí v širší komparaci, uvidíme, že řeší podobné
problémy. Kromě kurzarbeitu v řadě z nich existuje nějaká podoba
našeho ošetřovného, na pořad dne se dostává zvláštní pomoc pro extra postižené
sektory jako je gastronomie či cestovní ruch. Letecké společnosti pak vnášejí do
ekonomické debaty otázku, co je a co není strategická firma, a jak by se stát
měl právě k tomuto odvětví postavit. V neposlední řadě všechny země
také vymýšlejí pomoc firmám, ať už na bázi přímých dotací, odpuštění některých
daní, nebo záruk za úvěry.
Kombinace opatření (a to včetně
kontextu měnové politiky obstarávané centrální bankou) je v každé zemi
jedinečná. Masivní nárůst zadlužení bude ovšem společných u všech. Naroste
nejen veřejný dluh, ale propadne se také HDP, takže dramatické zhoršení ukazatele
veřejného dluhu k HDP je nabíledni.
Nárůst veřejného dluhu sice
aktuálně není „téma“, ale přesto bychom ho neměli ignorovat. Pokud odmyslím od
řešení dluhu díky zapojení centrální banky (tj. situaci, kdy centrální banka
přímo financuje vládu), pak mě nutně musí zajímat, na koho dluhové břemeno
spadne. Složení daňového mixu vypoví o zemi a o vnímání daňové spravedlnosti mnohé.
Co se Česka týká, tak se náš
daňový mix podobá spíše rozvojové než vyspělé zemi. Návrhy a již prosazená
opatření navíc frapantní daňovou nespravedlnost dál zhoršují. A že by vůbec
v debatách nad velikostí a strukturou daňových opatření byla daňová
spravedlnost tématem, to skutečně „nehrozí.“
Exploze návrhů, často bizarní
povahy, spíš vypadá na aplikaci hesla „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo
nebere.“ Při implementaci státní pomoci není stanovena podmíněnost (viz zákaz
odlivu dividend, zákaz vyplácení bonusů manažerům), daňové změny nejsou časově
omezeny (podmínka dočasnosti). Máme přitom své zkušenosti s tím, jak těžko
se v našich politických podmínkách odstraňují ze systému paskvily jako je
superhrubá mzda.
Zrušení daně z nabytí
nemovitostí dál oslabilo majetkové daně (výpadek 13 miliard korun). Už nyní
jsou majetkové daně v Česku ve srovnání s vyspělejšími evropskými
zeměmi z hlediska inkasa směšné. Pak jsou tu opatření na straně DPH. Už
vidím, jak se nižší DPH promítne do nižších cen a nikoliv do marží (to je vtip
samozřejmě). Nic vtipného už není ovšem na tom, že ubytovací služby budou mít
nižší sazbu než potraviny.
Bizarnosti pokračují.
V zemi, jejímž hlavním cílem by mělo být konvergovat k zemím
vyspělejším, je z hlediska inkasa nejdůležitější DPH. Tuto daň řadíme
z hlediska dopadů k degresivním daním, neboť nejvíce dopadají na ty
nejchudší. A aby toho nebylo málo, pak jsme v konjunktuře minulých let (!)
zaznamenali vyšší inkaso u daně z příjmů fyzických osob (především od
zaměstnanců) než u právnických.
Jen tak tak byl alespoň zmírněn
návrh na nezastropovaný loss carry back (zpětná vratka daně pro firmy), když
v Poslanecké sněmovně alespoň prošlo určení hranice na 30 milionů korun
(tomu se říká „zmírnění škod“). Ovšem přibyla další bizarnost v ekonomice,
která trpí nejen obrovským (i z celoevropského hlediska) odlivem zisků a
samozřejmě také rozsáhlým a kreativním využíváním transferových cen.
Co nám takto deformovaný daňový
mix říká? Pokud se nic nezmění, budou „ke kase“ pozváni ti nejchudší a
zaměstnanci. Na ně břemeno dopadne nejsilněji. Zatímco na daňových úlevách pro
firmy se hází desítkami miliard, zkuste si představit podobný politický
konsenzus třeba – třeba u navýšení podpory v nezaměstnanosti.
Nezaměstnanost s velkou pravděpodobností poroste, podpora u nás je velmi
nízká a podpůrčí doba krátká.
Restriktivní podmínky v situaci vrcholné konjunktury možná tolik nevadily, ale nyní se situace změní. Už nyní je signalizován tvrdý odpor vůči navýšení podpory, včetně argumentace „rozpočtovou kázní.“ Dluhy zaměstnanci na svých bedrech nést mohou, zato od státu nemají očividně očekávat nic. Tak vypadá daňová spravedlnost po česku…
