Nový čínský normál je dnes již velmi známým pojmem. Označuje přechod čínské ekonomiky k jinému typu ekonomického růstu. Už ono slovo „normál“ může indikovat, že byla předcházející období výjimečná a tedy neopakovatelná, a zároveň jsou podmínky po Velké recesi i pro Čínu natolik odlišné, že vyžadují nutně nové přístupy.
Právě deflačně-stagnační prostředí vyspělých zemí vysvětluje, proč se úsloví „nový normál“ začalo používat i mimo Čínu. Zní to rozhodně lépe než Summersova setrvalá stagnace a zároveň také naznačuje svůj dlouhodobý charakter i jakousi neodvratnost osudu.
Ale zpět k Číně. Čínský ekonomický zázrak je kombinací mnoha faktorů. Patří k nim jednak efektivní podoba státního kapitalismu (v řadě ohledů inspirovaná Singapurem, ale také státními zásahy a tvorbou hospodářské politiky v Jižní Koreji či Japonsku), dobré načasování spočívající v zachycení počátků globalizace a gradualismus, tedy postupnost jednotlivých kroků.
Bez ironie lze dodat, že nejdelší ekonomický vzestup, jaký z moderních hospodářských dějin známe, byl dán také tím, že Čína nikdy neaplikovala neoliberální Washingtonský konsenzus. Čínská strategie je založena na postupném růstu přidané hodnoty v ekonomice, který vytváří možnost zvyšování mezd a snižování chudoby v situaci, kdy si stát uchovává silnou roli v ekonomice.
Čínský růst byl dlouhodobě postaven na vysoké míře investic, doprovázené velmi vysokou mírou národních úspor a také na exportu. Je ovšem logické, že vysoká dynamika čínské ekonomiky s sebou musí přinést nové výzvy a úkoly. Jako velká země má navíc Čína tu smůlu, že může svými vlastními rozhodnutími změnit celkové ekonomické prostředí a tak i světové ceny například primárních komodit.
Nový čínský normál se vztahuje na období po Velké recesi, které je kromě světových deflačních tendencí a zásadního zpomalení ekonomik vyspělých zemí také charakterizováno nutností změnit čínský model růstu. Vyšší domácí mzdy už nyní způsobují, že řada pracovně-náročných výrob, typicky textil, se přemisťuje do levnějších zemí uskupení ASEAN, jakými jsou Laos, či Kambodža (o Bangladéši nemluvě).
Spolu s tím je třeba zaručit, že přidaná hodnota čínského exportu poroste, aby byla v souladu s rostoucími mzdami. Narovnávání čínského modelu spočívá také v posilování domácí poptávky (podpořené nárůstem mezd a snižující se chudobou). Jenže to opět znamená, že tato kupní síla by měla být – aby se zcela nepřevrátil běžný účet – více uspokojována domácími podniky. Sektor služeb, jehož váha v ekonomice postupně roste, je schopen tento úkol splnit. Snižující se přebytek běžného účtu (třikrát menší než extrémní německý k HDP) ukazuje, že tu jsou pozitiva.
Běžný účet Číny k HDP (%)
source: tradingeconomics.com
Ale rizik a znepokojujících faktorů také není málo. Nadkapacity v čínském, především těžkém, průmyslu nejsou žádným tajemstvím. Koneckonců to není poprvé, co musí čínská vláda tento problém řešit. K řízené oligopolizaci některých odvětví došlo už v 90. letech. Úprava strany nabídky čeká Čínu opět, i když stále zpřesňující se projekt Hedvábné stezky, byl mimo jiné navržen také proto, aby se tyto nadkapacity využily pro zahraniční poptávku.
Velké znepokojení panuje nad zadlužením lokálních vlád i státem ovládaných firem, protože agregované údaje zadlužení (například McKinsey) ukazují silnou dynamiku nárůstu po Velké recesi, tedy po roce 2008. Nejde ani tak o dluhy samotné (koneckonců Čína je měnový suverén, takže to může z pozice centrální vlády vyřídit celkem jednoduše), ale spíše o to, že strategie bublinovitého růstu se rozhodně neosvědčila a že tento nárůst dluhů může ukazovat na snahu „nechat vše při starém“ a dodávat nefunkčním strukturám doping.
| Čtěte další komentář Ilony Švihlíkové: Proč se nemluví o finské krizi?  |
Znepokojení (minimálně na finančních trzích) vyvolává také pokles čínského tempa růstu, které se z dvouciferné úrovně sneslo někam k sedmi procentům - která byla koneckonců i čínskými představiteli zvolena jako jeden z makro cílů pro příští období. Hysterii kolem poklesu růstu lze rozumět snad jen v kontextu honby za růstem růstu, protože jinak je poměrně nabíledni, že oněch pouhých sedm procent (resp. aktuálně 6,7) je z dosti vyššího základu než dvouciferná čísla před několika lety.
Nižší tempa růstu tak ukazují nejen k nutné restrukturalizaci čínské ekonomiky s větším důrazem na služby a tedy i na domácí poptávku, ale také to, že původní čínský motor se tváří v tvář situaci ve světové ekonomice musí přizpůsobit vnějším podmínkám.
Roční růst čínského HDP
source: tradingeconomics.com
Náročné úkoly plynou ovšem z rostoucí financializace v Číně, především širšího používání juanu, včetně jeho zahrnutí do tzv. Zvláštních práv čerpání. Na jedné straně je snaha čínských představitelů o začlenění se do těchto struktur pochopitelná, na stranu druhou představuje další komplikující faktor při restrukturalizaci čínské ekonomiky.
I když má Čína obrovské devizové rezervy, dynamika odlivů kapitálu ze země, ukazuje, že pokusit se „ukočírovat“ tolik věcí najednou, je nesmírně obtížné. S růstem zapojení Číny do finančních struktur navíc nutně narážejí na výsostné hájemství Spojených států a amerického dolaru.
Cestu k novému normálu si můžeme představit jako řítící se lokomotivu, která se v plné rychlosti snaží přehodit výhybku na jinou kolej, přičemž tyto koleje se ovšem teprve staví… Zpomalení je nutnou podmínkou pro to, aby lokomotiva nevykolejila a nezpůsobila katastrofu: sobě ale i ostatním.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
