Nový normál je pojem, který je obvykle spojován s Čínou – s přeorientací její ekonomické politiky od kvantity v kvalitu. V jejím případě to sice znamená nižší růst (ale z jakého základu!), ale i jeho jiné tahouny. Pojem nový normál se ovšem usadil i na Západě, i když ne zrovna v pozitivní konotaci. Není ani tak spojován s restrukturalizací ekonomiky a hledáním nových motorů růstu, jako spíše s určitým pokrčením rameny – prostě už to nejde jako před Velkou recesí.
Jedním z těch, kdo si všiml, že se růst vyspělých zemí navzdory různým specifickým opatřením, jako je politika kvantitativního uvolňování, jaksi „zadrhává“, byl Larry Summers, který zpět do ekonomické debaty vrátil téma tzv. setrvalé stagnace.
Nu a nedávno se toto téma nového normálu pro Západ otevřelo také na konferenci v Dubrovníku, kdy se řešilo téma, které se nás přímo týká: konvergence regionu střední, východní a jihovýchodní Evropy, neboli „dohnat a předehnat“.
Jde o to, že nižším potenciálem – tedy sníženou schopností vyspělých zemí oné první ligy vydupat růst ve výši 3 až 4 procent - jsou postiženy také země, které se snaží je „dohnat.“ I když na první pohled se může zdát, že pokud by vyspělé země rostly pomaleji, bude se lépe dohánět. Koneckonců by mělo být snazší dohnat želvu než rychlík. Jenže takto ekonomika nefunguje.
Transformující se ekonomiky regionu jsou na vyspělých zemích závislé. Jejich závislost má mnoho podob. Od té obecně považované za „nejlepší“ ve formě přímých zahraničních investic s následným překlopením do exportu, až po závislost na dluhovém financování či remitencích, tedy vlastně vývozu obyvatelstva do zahraničí. Není to tedy tak, že se želva lépe dohání, ale může zpomalit i ty, kteří na ní visí určitými způsoby, často jen málo důstojnými.
Přečtěte si:
Ilona Švihlíková: Trumpovo „America First“ v mezinárodním obchodě
Jedná se vlastně o zajímavou časovou koincidenci. Na jedné straně je patrné, že model založený na přímých zahraničních investicích jaksi „dozrál“ (a to nejen u nás), na straně druhé „dozrály“ i vyspělé země. Ty také více či méně zoufale hledají vysvětlení toho, proč je jejich potenciální růst menší než před Velkou recesí.
Zastánci konceptu nového normálu mohou tvrdit, že důvod je prostý – předchozí vyšší růsty byly dány „dopingem“, který nakonec vždy deformoval ve finanční poruchu: ať to byla v USA bublina dotcom na počátku tisíciletí nebo samozřejmě počátek Velké recese v hypoteční krizi.
Důvody pomalejšího vývoje ve vyspělých zemích tedy nejsou žádným akademickým cvičením, ale praktickou lekcí i pro země „dohánějící.“
Existuje celá řada hypotéz, proč je potenciál vyspělých zemí po Velké recesi (nebo je to až po ní vidět, bez dopingu?) snížen. Jedna z nich je demografie – stárnoucí obyvatelstvo je častým vysvětlením v případě Japonska. Není ovšem jasné, jak se může tento případný důvod zkombinovat s rozvojem pracovně-úsporných technologií, u nás používaných pod německým marketingovým pojmem „průmysl 4.0.“
Studií je nepřeberně, ale budoucnost je zkrátka nejistá. Bude automatizace tak rychlá, že „předběhne“ a vlastně vyruší demografický propad ve většině vyspělých zemí? Jak dramatický bude nesoulad kvalifikace? A není to jeden z faktorů, který již dnes hraje roli?
Manipuluje Čína, nebo nemanipuluje?
Svůj podíl zřejmě má i nerovnost, která deformuje kupní sílu. Na jedné straně vytváří zdroje pro financializaci ekonomiky, na straně druhé se pokles kupní síly „kompenzuje“ dluhovým způsobem. Sektor služeb je sice ve vyspělých zemích největší, ale málokdy bývá posuzován jako zároveň největší zdroj pracující chudoby.
Nechybí samozřejmě ani téma hystereze – tzv. „krátkodobé“ škrty politiky úspor se promítly do snížení zaměstnatelnosti (snížení potenciálu!) širokých vrstev obyvatelstva, hlavně mladých lidí. Málokdo asi dnes pochybuje o tom, že následky pro Řecko, ale i Itálii či Irsko, budou mít dlouhodobou povahu. Je to ovšem poněkud tragické připomenutí si toho, že politika uvažovaná jako krátkodobá může mít (a často mívá) dlouhodobé, někdy i katastrofální dopady.
Země jako je Česká republika to nemají lehké. Hledají nové cesty v situaci, kdy je západní „kotva“ stále méně spolehlivá (a nemyslím to teď nutně politicky). V dynamice nejistoty může působit „nový normál“ uklidňujícím dojmem, zabraňujícím panice. Ale tvářit se u toho, že víme, kam jdeme, bude čím dál těžší. Především pro ten Západ.
Přečtěte si další komentáře Ilony Švihlíkové:
Manipuluje Čína, nebo nemanipuluje?
Konec zlehčování chudoby. V Česku je to klíčové téma
Jak Donald Trump oživuje neoliberální daňovou politiku Ronalda Reagana a proč je to špatně
Blíží se konec globalizace?
Sirotci neoliberalismu
Robotizace otevírá dveře dystopiím
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
ČLÁNKY DO MAILU