Samotný problém není ve výši
schodku. Je jasné, že všechny země hledaly a hledají správný mix hospodářských
politika a jejich načasování (klíčová je třeba otázky, kdy ukončit programy
podobné německému Kurzarbeitu) a že tváří v tváří bezprecedentní krizi
jsou vysoké deficity nevyhnutelné.
Koneckonců řada mezinárodních institucí už srovnání blížící se krizi s Velkou depresí, MMF ve své aktuální prognóze uvádí, že schodek rozpočtu v USA dosáhne 24 %. Zároveň ale nelze počítat s rychlým oživením ve stylu „jojo“, je jen málo pravděpodobné, že by se ekonomiky již v roce 2021 dokázaly vrátit na předkrizovou úroveň.
Je proto logické, že vysoký
deficit nebude znakem jen roku 2020, ale je třeba s ním počítat i
v roce 2021 a nejspíše i v letech dalších. Klíčový ukazatel,
mezinárodně srovnávaný, poměr dluhu k HDP zkrátka „dostane na frak“,
protože se jak zvýší dluhy, tak se propadne HDP. V minulých článcích už
jsem se věnoval tématu daňové spravedlnosti, před kterou, vzhledem
k rostoucímu dluhovému břemenu, nelze utéci. Vzhledem k tomu, že se
už rojí návrhy „expertů“, aby byla budoucí dluhy spláceny pomocí vyššího DPH,
je potřeba hovořit o krajně nespravedlivém českém daňovém mixu opravdu
naléhavá.
Stejně tak důležité je ovšem také
si určit, jakým způsobem se vláda pokusí ekonomiku oživit. Nejde totiž jen o
„trumfování se“ částkami, ale především o to, na jaké kanály se vláda zaměří a
jak efektivně si bude počínat.
Vláda dala opakovaně najevo, že
se z krize míní „proinvestovat“. Je to jistě i reakce na katastrofální
dopady „fiskální konsolidace“ pravicových vlád, které skončily zcela zbytečnou
druhou recesí v letech 2012/2013. Vládnoucí hnutí ANO tato sociální
zkušenost občanů dostala k moci, ale v celé EU vidíme nyní přeci jen
poněkud odlišné přístupy, než snahu se z krize „proškrtat“. Stejně tak
máme dosti historických zkušeností s tím, že v krizi jsou vládní
investice důležitým motorem pro oživení ekonomiky.
S obecným přístupem tedy asi nebude problém, ale je potřeba se - i vzhledem k vyhodnocení dosavadní efektivity opatření vlády - na možný motor vládních investic podívat podrobněji. Bohužel, koronavirová epidemie potvrdila, že kapacita státu není dostatečná – stačí zmínit přetížení na úřadech práce kvůli programům Antivirus A a B.
Stejně tak je patrné, že bez
skutečné národní rozvojové banky se neobejdeme a ČMZRB v současné podobě
jí nemůže být. Rychlé spuštění investiční aktivity tak, aby se mohly projevit
multiplikační efekty závisí na připravených projektech (existují?), ale i na
volné kapacitě ve stavebnictví. Přičemž právě stavebnictví příliš (ve srovnání
s průmyslem) zasaženo nebylo, za duben (meziročně) stavebnictví
zaznamenalo pokles jen o 4,6 %.
Je tedy opravdu v našich
silách zmobilizovat a načasovat investiční aktivitu tak, abychom se
z krize dostali co možná nejrychleji?
Myslím, že oživení musí stát na
dvou nohách. Tou druhou by měly být výdaje domácností. Tvoří kolem 48 % HDP a
jsou tedy největší komponentou HDP. Zde je možná na místě uvést jeden omyl,
který se v diskusích o „tahounovi“ ekonomiky často uvádí – a to je
důležitost exportu. Je možné často zaslechnout, že „český export tvoří 80 %
HDP“ – z čehož pak autor výroku zcela mylně vyvozuje, že celá naše ekonomika
stojí a padá s exportem.
Je potřeba uvést, že do HDP nevstupuje export, ale čistý export (ergo export – import). Ukazatel exportu k HDP pak neudává podíl, ale poměr a slouží jako ukazatel otevřenosti ekonomiky. Najdeme řadu zemí, kde je tento poměr větší než sto. Letmý pohled do statistiky Světové banky nám ukáže, že například Irsko má poměr exportu k HDP ve výši 122 %. Asi těžko budeme hodnotu tohoto indikátor objasňovat tak, že Irsko má domácí poptávku zápornou ve výši 22 %.
Bohužel, toto nepochopení základů
národního účetnictví pak vede k tomu, že se chronicky podceňuje význam
spotřeby domácností. Spotřeba domácností je přitom naprosto zásadní, její
propad (například kvůli nadměrné tvorbě úspor) by měl pro naši ekonomiku
katastrofální dopady. Koneckonců, i zde se můžeme podívat zpět na roky
2012/2013. Před nadměrným nárůstem úspor varuje i
guvernérka ECB, Christine Lagardeová. Lidé zadržují úspory, pokud mají
strach z budoucnosti. Vláda ale není zcela bezmocná a má nástroje na to,
jak míru nejistoty v ekonomice snížit.
Většina lidí žije ze mzdy, proto
je potřeba použít všechny nástroje, aby se mzdy nezačaly významně propadat.
Bohužel, velmi nízká podpora v nezaměstnanosti (a restriktivní podmínky
s ní spjaté, jako krátká podpůrčí doba) působí přesně opačně. No, řekněte
sami, pokud víte, že máte na výběr kývnout na nominální snížení mzdy o 20 %
nebo jít na úřad práce a brát 7900, co si vyberete? Hrozí, že mzdové nárůsty,
které v minulých letech trošku zlepšily naší slabou konvergenci k vyspělejším
zemím, vezmou rychle za své.
K dalším nástrojů patří také
mzdové vyjednávání, stanovení minimální mzdy atd. Vzhledem k tomu, že ČR
patří z hlediska rozdělování hodnoty v ekonomice (mezi náhrady
zaměstnanců a mezi hrubý provozní přebytek) mezi „východní země“, není od věci
probírat větší participaci zaměstnanců na rozhodování ve firmách (s dopady na
rozdělování zisku).
Jistě se objeví námitka, že
domácnosti mohou příjmy utrácet za zahraniční zboží. Ano, například dominance
zahraničních řetězců českým potravinám příliš nepřeje (zato ovšem přeje
nadstandardním maržím řetězců). Právě krize je ovšem možnost podpořit lokální
ekonomiku. Lázeňské vouchery, skrovný program vlády, je krokem správným směrem.
